Amy - 5. kapitola

Ráno se probudili všichni krásně vyhajaní. Proč? Protože dvojčata spala hezky celou noc a ráno se nevzbudila v sedm jako obvykle, ale až kolem desáté. Rodičům tedy tentokrát nevadilo, že dvojčata vtrhla k nim do ložnice a začala jim skákat po posteli. Se zíváním vylezli z postele a vydali se po špičkách do Amyina pokoje s dvojčaty za zády a šli až těsně k její posteli a ze všech sil zařvali: "Vstávat, oslavenče!" Dělalo se to u nich každý rok. Vždycky se nemohli dočkat, až Amy vyděšeně nadskočí, rozhlédne se kolem a bude chtít všem naštvaně vynadat, ale nakonec se zmůže jen na "Ahoj!" a padne zpátky na postel a pak už s úsměvem vstane.
Ale teď s ní jejich řvaní ani nehnulo. Překvapilo je to. Tohle se jim ještě nestalo. Zkusili to znova a zase nic. Zatímco se zoufale dívali jeden na druhého, vyskočila Amy ze šatní skříně, která stála přesně za jejich zády a zavřeštěla mnohem hlasitěji než oni všichni dohromady: "Jsem vzhůru!" Všichni nadskočili aspoň metr vysoko a pak se všichni v šoku otočili, a když uviděli rozesmátou Amy už oblečenou na oslavu, museli se posadit na postel. Denis s Danielkou předváděli, jakože omdlévají, ale rodiče je nevnímali a Amy se svíjela smíchy, takže to nestačili ubrzdit a sletěli doopravdy. Stihli ve svém pádu shodit Amyinu lampičku z nočního stolku, Denis kopl Jonathana tak, že se probral ze šoku a Danielka se snažila nespadnout tím, že se chytila Benových uší a v závěru se Denis s Dany třískli hlavami o sebe a věřte, že větší řev jste ještě v životě neslyšeli. Peggy se vzpamatovala a šla utěšit Denise, zatímco Amy se vrhla k Danielce a Jonathan jen kvílel a dokola opakoval, že z Denise jednou bude skvělý fotbalista.
Potom se šlo na snídani. Stalo se už u nich tradicí, že se narozeniny jednotlivých členů rodiny slavily přesně tak, jak si to oslavenec přál. Slovo oslavence bylo nepsaným zákonem. I snídani si mohl oslavenec v podstatě nadiktovat. V Amyině případě tvořily snídani obrovské housky obložené salámem, sýrem, okurkou, rajčetem, paprikou, vajíčkem a ďábelskou omáčkou. Chutnalo to výborně. Pak šla Amy jako tradičně vyvenčit Bena, aby se rodina mohla připravit na předávání dárků. I to podléhalo přání oslavence, a proto místo aby rodina jen normálně předala krásně zabalené balíčky, musela si připravit mnohem originálnější dárky. Amy si totiž přála, aby místo kupovaných dárků předvedli, co umí. Tím pádem byly Amyiny narozeniny každý rok očekávány toužebněji než Vánoce, byly dnem plným nacvičených scének, písniček a zábavy. Letos poprvé měly být přítomny i Jane se svou babičkou a samozřejmě se musely také zapojit. Proto se teď, sotva za Amy zapadly dveře, obě přihrnuly dovnitř, samozřejmě i s Mattym. Přece bobeček nebude doma sám. Janeina babička, jen co vešla do dveří, nadšeně vyhrkla: "Proboha, Peggy, Jonathane!!!" jako by je odjakživa znala.

Rodiče to sice překvapilo, ale jen pokrčili rameny a stejně nadšeně ji pozdravili. Babička, před chvílí plna nadšení, se teď jakoby stáhla do sebe. Ale přesto se s radostí zúčastnila generální zkoušky.  Mezitím Amy jen silou vůle nechala Bena očichat a označkovat každé stéblo trávy, místo aby s ním rovnou nedočkavě běžela domů. Po obvyklé půlhodince byla procházka konečně u konce a Amy hned před dveřmi sundala Benovi obojek, otevřela dveře a zcela ignorovala hlasitý řvavý koncert, jakým se navzájem vítali Ben s Mattym. Okamžitě se vrhla ke dveřím obýváku, kde se oslava vždy konala. Dřív než však stihla dveře rozrazit, otevřely se před ní samy. Teda samy úplně ne, vlastně je otevřel Denis v malinkatém sáčku a proužkovaných kalhotách a s vážným výrazem jí oznámil: "Vítáme Vás na 15. ročníku divadelního FamilyFestivalu! Pojďte, ukážu Vám Vaše místo." a dovedl ji ke křeslu ve tvaru trůnu, pro tu příležitost potaženém červeným potahem. Před ním stál jejich podlouhlý konferenční stolek, který byste však pod tácy s chlebíčky a jednohubkami, miskami se sušenkami, chipsy, slanými tyčinkami, ovocem v čokoládovém fondue a dalšími dobrotami hledali marně. Celému stolu vévodil nádherný obrovský dort potažený červeným marcipánem s mnoha krásnými marcipánovými ozdůbkami. Amy se okamžitě začaly sbíhat sliny. Ale dlouho si jídla všímat nemohla. Denis se důstojně vzdálil a až teď si Amy všimla, že přes okna jsou zataženy závěsy. Stůl s jídlem vlastně viděla jen díky tomu, že byl osvětlen velkou lampou, kterou teď někdo otočil opačným směrem, doprostřed obýváku. Veškerý nábytek byl pryč, rodiče ho asi zastrčili co nejvíc ke stěnám, takže teď nebyl vůbec vidět. Osvětlená plocha vypadala jako takové malé pódium. Amy hned pochopila, že rodina pro ni připravila párty v divadelním stylu. Málem nadšením vypískla. A teď to začalo. Uprostřed pódia se objevila Danielka v šatičkách s bílou baletní sukýnkou. Napřed Amy popřála všechno nejlepší a potom se rozezněla hudba. To Jane hrála na flétnu tak známou písničku Tři oříšky. Hned s prvním tónem začala Danielka baletit. Ačkoli nikdy nechodila do baletu, odkoukala z televize některé úklony, poskoky, piruetky a podobně a teď to zdařile předvedla. Amy si mohla ruce utleskat. Pak se Danielka uklonila a odběhla pootevřenými dveřmi do zákulisí – do ložnice rodičů. Potom se na chvíli zatmělo, až se Amy lekla. Světlo zase zasvítilo a na pódiu byly divadelní kulisy zobrazující les, vesničku a oblohu se zvláštním odstínem modré – takové skoro dozelena. Amy si nejdřív pomyslela, že se mamce prostě jen nepovedlo správně namíchat akrylové barvy, ale brzo zjistila, že to byl záměr. Nad kulisami totiž visel transparent se zeleným nápisem hlásajícím název představení: "Pod modrozelenou oblohou". Celé představení bylo přesně podle Amyina vkusu – srandovní fantasy. Odehrávalo se ve vymyšlené zemi Tyrkys. Zde byli její obyvatelé zvláštně svázaní s oblohou – podle jejich povah se měnila její barva. Pokud zůstala nebesky modrá, znamenalo to, že tam vládne mír, pohoda a všichni lidé jsou dobrosrdeční, moudří a hodní. Čím víc se však objevovalo zlých a podlých lidí, tím víc se obloha proměňovala do žluta a pokud těch zlých začínala být většina, protínaly oblohu tlusté zelené šmouhy. A tak tomu bylo právě teď. Do čela vlády se totiž záhadně dostala krásná, ale zlá čarodějka Zillie (Jane), která si brzo získala na svou stranu většinu poddaných (hraných střídavě Peggy a Johnatanem). Jedinou nadějí na záchranu se staly dvě výjimečné děti, které se narodily s modrou kůží (Amy se mohla uřechtat, protože jí došlo, že tohle si dvojčata, která ty děti hrála, určitě vydupala. Chtěli se totiž podobat svým oblíbeným pohádkovým postavičkám – šmoulům.), což bylo bráno jako znamení dobra. Zillie však o nich dobře věděla, a tak staré moudré čarodějnici Inně (hrané Isabelou) nezbylo nic jiného, než je unést od jejich zlých rodičů a schovat se s nimi v lesích, kde je učila spoustě důležitým věcem, aby jednoho dne porazili Zillii. A tak se taky stalo, takže nakonec se obloha nad Tyrkysem zase zamodrala, Inna se stala královnou a děti dostaly hodné náhradní rodiče (Peggy s Johnatanem) a všichni byli šťastní. Za to Amy byla přímo nadšená. Něco tak úžasného snad ani ještě neviděla ani o tom nečetla. Tohle bylo určitě z pera Johnatana, pro něhož se psaní už v mladém věku stalo koníčkem. A tuhle hru napsal speciálně pro mě, pomyslela si Amy s dojetím. Tím to ovšem nekončilo. Teď přišla řada na Denisův dárek. Vzal si na pomoc Danielku. Obývákem se rozezněly písně z prvního dílu filmu Lets dance a Denis s Danielkou začali breakovat. Opět sice jen amatérsky, přesto fakt dobře (na to, že jim bylo pět let...). Taky metali hvězdy a stojky na všechny strany, což Amy nechápala. Jak je možné, že oni už teď umí to, co se ona neúspěšně učí už aspoň 10 let?
Po vystoupení dvojčat se opět na chvíli zatmělo a pak světlo osvítilo Janein dárek. Jane totiž uměla nejen úžasně hrát na flétnu, ale také skládat hudbu i texty písní a navíc měla velmi bujnou fantazii. Amy úplně vyrazilo dech, když zjistila, že Jane pro ni vlastně složila muzikál. Protože věděla, že Amy zbožňuje historii, vzala si na mušku pravěk. Bylo to velmi zvláštní a často srandovní – například když lovci mamutů ulovili do jámy obřího mamuta a teď tančili a zpívali, jak se jim zdařil lov a jak se teď celá tlupa pořádně nají. Než se však do něj stačili pustit, zjistili, že se na ně žene stádo mamutů, takže se museli dát na útěk před ušlapáním. Zároveň se Jane podařilo do muzikálu zabudovat i věčné téma lásky. Zamilovaný pár pralidí hráli Peggy a Johnatan a naprosto excelovali a zpívali jako profesionálové. Veškeré další vedlejší role sehrála dvojčata a místy si přidali druhou roli i Johnatan s Peggy. Jen v situacích, kde musela být tlupa, se objevila i babička a Jane. Babička Isabela v mezičasech hrála na klavír (Kde ho teď splašili? Vrtalo Amy hlavou) a Jane ji doprovázela na flétnu. Po skončení se Amy nezmohla na slovo. Teprve po dlouhé chvíli ohromeného ticha začala tleskat ze všech sil. Ještě stále úžasem celá vyjevená mohla sledovat, jak se místo zatáhnutí opony zhasíná světlo. Teď nastala tradiční pauza na snězení dortu, ovšem pojata netradičně: Přitančili v převlecích za Amyiny oblíbené postavy z knih a filmů a přitom zpívali blahopřání, ovšem ne klasické "Happy Brithday!", nýbrž společně vymyšlené. Danielka byla přestrojena za veverku z Doby ledové, samozřejmě s nezbytným oříškem, Denis byl převlečen za Harryho Pottera, Jane se převlékla za Maxi z knížky Maximum Ride (měla fakt úžasná křídla), Johnatan se doslova proměnil ve stařičkého profesora Hrbolka z filmu Marečku, podejte mi pero ,a Peggy ztvárnila Rachel ze seriálu Přátelé. Babička přijela na posteli jako bláznivá babička ze Slunce, seno a pár facek. Když tak stáli všichni kolem ní pohromadě, vypadalo to vážně srandovně, zvlášť profesor Hrbolek vedle Harryho Pottera. Peggy, tedy Rachel, naporcovala dort a všichni si sedli na polštáře rozházené kolem stolu a začali jíst. Amy seděla jako královna na trůně a měla největší kus dortu. Všechny chválila tak, že málem zapomínala jíst výtečný dortík. Pak se všichni zase odebrali do zákulisí. Nastal totiž čas pro Peggyin dárek. Peggy uměla ze všeho nejlíp malovat, a proto teď dali lampu trochu výš, pod ni umístili promítač a na holou stěnu začala Peggy promítat vlastnoručně nakreslený i sestříhaný animovaný film Planeta hlodavců, kde v hlavních rolích stáli rodiny morčat, králíků, myší, křečků, osmáků, činčil a podobných zvířátek, které měla Amy nejradši.  Celá rodina si zároveň zahrála na dabéry a propůjčila zvířatům své hlasy. Dokonce tam Amy zaslechla svůj hlas – to když se malé morče snažilo utéct z domu za dobrodružstvím a málem vyděšeně vyjeklo, když se ozvalo mocné zachrápání jeho matky. Ne, nebylo tam Amyino vyjeknutí, ale chrápání. I když se Amy smála po celý film, při téhle scéně se nasmála nejvíc. Nakonec byla ráda, že film skončil, protože už ji od smíchu chytaly křeče v břiše. Pak přišel babiččin dárek. Ta s pomocí Jane sestavila seznam 10 Amyiných nejoblíbenějších písniček, které se naučila hrát na klavír, což Amy celkem koukala, protože by nevěřila, že některé moderní písničky jde zahrát na klavír. Babičku doprovázeli zpěvem na střídačku Peggy, Johnatan i Jane a dvojčata tvořila sbor a zároveň taneční doprovod. Na závěr jako poslední společný dárek zazpívali všichni naráz a poté, co konečně utichl Amyin dlouhý urputný potlesk, se všichni posadili na polštáře ke stolu a jídlo začalo velmi rychle mizet. U toho si všichni povídali, vyprávěli Amy jednu historku ze zákulisí za druhou a na závěr ještě Amy věnovali knihu – kroniku tohoto představení. Byla rozdělena do kapitol podle jednotlivých dárků a každá kapitola obsahovala legrační fotky z nacvičování, krátké popisky psané Johnatanem, ofocené miniaturní kulisy, hlášky z představení a zároveň také perličky, které při nacvičování vznikly, vlastně tam byla i taková kapitolka "pokažených záběrů".  Také tam byla přidána dvojstránka fotografií, které byly pořízeny přímo při představení před Amy (jak je stihli tak rychle vytisknout? Nechápala.) a ještě jedna dvojstránka, na které byly fotky jednotlivých členů rodiny. Na těchto fotkách se všichni stali hollywoodskými hvězdami a nezapomněli fotky opatřit svými autogramy. Kronika Amy velmi potěšila. I když pochybovala, že na tento den někdy zapomene, teď měla naprostou jistotu, že to se opravdu nestane.
Jak tak povídali, obrátila se najednou Isabela na Peggy: "Vzpomínáte si na své rodiče?" Všichni na ni nechápavě pohlédli a Peggy se smutným povzdechem odpověděla: "Maminka mi umřela ve 21 letech a otce neznám." Babička pokývla hlavou, jakoby přesně to čekala. Všichni na ni ještě chvilku koukali, protože vypadala, že ještě něco dodá, ale když se k ničemu neměla, pustili to z hlavy. K večeru se Jane s babičkou a Mattym rozloučili a šli domů. Dvojčata se odklidila do svého pokojíku, stejně tak Amy.