Amy - 6. kapitola

V tu chvíli někdo zaklepal. "Dále!" zavolala Amy. Do dveří vstoupili její rodiče. "Nerušíme?" zeptal se Jonathan. "Vůbec ne!" usmála se na ně Amy, celá zvědavá, co se děje. Peggy začala: "Víš, máme s taťkou pro tebe ještě jeden dárek."
"Jupí!" nadskočila Amy nadšeně. Dárků se asi nikdy nenabažím. "Není to sice takový dárek, na jaké jsi v poslední době zvyklá, ale v podstatě je to takový klíč k tomu, abychom ti předvedli, co umíme."Jonathan jí podal malý čtvercový balíček. Když ho rozbalila, uviděla stříbrný řetízek a na něm přívěsek ve tvaru kapičky z křišťálu. Na přední straně kapičky duhově zářilo písmeno A. No jasně, A jako Amy. Z druhé strany svítilo stejně duhově P. P jako Petersonová. "To je nádherné!" zašeptala Amy. "Kde jste to sehnali? V životě jsem nic podobného neviděla." "Tenhle křišťálek," začala Peggy, "dříve patřil tvé praprababičce. Když umřela, její monogram zmizel a místo něj se objevil ten tvůj. Tak jsme poznali, že patří tobě." "To jste nemuseli opravovat, vždyť mě by to nevadilo!" kroutila hlavou Amy. "Máš pravdu, my jsme to vážně nemuseli opravovat," opáčil Jonathan, "nemuseli jsme s ním dělat vůbec nic. Tento křišťálek je kouzelný. My s maminkou je taky máme, podívej. Když pohladíš monogram svého jména, uvidíš do minulosti. Když pohladíš příjmení, uvidíš do budoucnosti. Ty kapičky jsou vyřezány z věštecké koule. Z jedné jediné, která patřila Markovi Stillcemu, tvému pra-pra-pra-pra-pra-pra-předkovi. Nechal těchto přívěsků udělat asi patnáct a těchto patnáct se dědí z generace na generaci a vždy je po někom z příbuzenstva dědí právě narozené dítě, které ho však dostane až v den svých patnáctin, kdy se taky dozví pravdu o tom, kdo je. Je to prastará rodinná tradice. Chceš vidět přívěsky Dany a Denyho?" "Hm..." vysoukala ze sebe ztěžka Amy. Co je to za hloupou srandu? Když jí je taťka ukázal, otázala se napůl ze srandy, napůl vážně: "A... kdo teda jsem?  Nechcete mi doufám tvrdit, že jsme rodina vlkodlaků a při že při úplňku můžu čekat první proměnu?" Rodiče se tomu zasmáli a pak se Peggy pustila do dalšího vysvětlování: "Ne, vlkodlaci fakt nejsme. Ani upíři. Naše rodina (a tedy i ty) pochází z prastarého kouzelnického rodu Stillceů. A tak jako my máš i ty nějaké magické schopnosti." "Co to blábolíš?" vykulila oči Amy. Uvažovala, jestli se zbláznili oni nebo ona. Peggy si toho všimla, a tak vysvětlovala: "Vím, že mi nevěříš, sama jsem byla ve svých 15 stejně překvapená, ale je to fakt. Já s tatínkem kouzlíme a ty budeš taky. Pojď, půjdeme do podkroví a vyzkoušíme tvé schopnosti a ukážeme ti tvého ptáčka." Jako v mrákotách šla Amy za nimi do kuchyně a přemýšlela, jestli si z ní opravdu dělají legraci nebo se nakonec vážně zbláznili. "Peggy, co když za námi půjdou dvojčata?" obával se Jonathan. "Neboj, uspala jsem je tak jako včera. Vím, že se to nemá přehánět, ale nic lepšího mě nenapadlo." Amy se konečně vzpamatovala: "O jakém podkroví to pořád mluvíte? Vždyť žádné nemáme." "Brzo uvidíš." řekl Jonathan. Peggy přistoupila k ledničce, ukázala na ni prstem a pak jím pohnula kousek na stranu. Lednička se odsunula. Jonathan vypálil svým pohledem do zdi dveře. Amy jen nechápavě zírala a matně si vzpomínala, jak jako malá občas nemohla rodiče najít, i když věděla, že jsou doma, a jak se divila, kdo hýbal s ledničkou. Teď už jí bylo jasné, že rodiče jsou normální... a vlastně trošku nenormální a že srandu si ani v nejmenším nedělají.   Peggy ji vzala za ruku a řekla: "Pojď!" a mírně ji zatáhla. Nacházeli se teď v malé předsíňce a začali stoupat po bílých schodech posetých drobnými barevnými kamínky.