Amy - 7. kapitola

Podkroví bylo jejich nejtajnějším a nejdůležitějším dědictvím. Kdykoli do této místnosti vstupovali, pociťovali klid a pohodu, která z ní vyzařovala. Milovali tuto místnost.  Když byli uvnitř, měli dojem, že žádné starosti neexistují.  Jako správná čarodějka z rodu Stillceů to tak cítila i Amy. Podkroví tvořila celkem prostorná místnost plná slunečního světla, které nezmizelo ani v noci. U stropů totiž byly zavěšeny koule podobné těm křišťálovým a v každé z nich byl navždy uvězněn jeden sluneční paprsek. Bylo to mnohem lepší než žárovky. Na zemi rozkvetla místo koberce hustá louka a v levém rohu naproti dveřím rostla obrovská bříza. V její koruně pištěli ptáci. Po celé délce jedné stěny se na podlaze táhla malá oplocená zahrádka s kouzelnými bylinami. U stěny po jejich pravici rostly okrasné keře s tenkými větvičkami, ve kterých se choulily různé kotouče připomínající ptačí hnízda. Tvořily poličky, ve kterých se ukrývala křišťálová koule, knihy kouzel, sáčky se sušenými bylinkami a pak řada knih nesoucích jména všech možných Amyiných předků. Když Peggy zachytila Amyin pohled směřující právě k těmto knihám, vysvětlila jí:
"V těch knížkách je popsán náš osud od narození po smrt. Nikdy se nikdo nesmí do žádné podívat. Číst můžeme pouze knihy těch, kteří už zemřeli. Pokud bys přečetla třeba svou knihu, okamžitě bys zapomněla na celý svůj život, nevěděla bys, kdos byla předtím, stala by ses někým úplně jiným a ztratila bys všechny své schopnosti." "Teda, to je fakt děsné." otřásla se Amy. "Ale jaké mám schopnosti? O žádných nevím." zavrtěla hlavou."To teprve zjistíme. Pojď," řekl Jonathan a ukázal směrem k zelenému gaučíku z mechu, který stál uprostřed. Vedle něj rostl pařez, který sloužil jako velký, kulatý stůl a kolem něj stály židle upletené z větví. "Posadíme se. Nejprve musíš zkusit zavolat svého ptáčka. Každý z nás máme ptáčka, který nás varuje, když se má stát něco opravdu hrozného. Zkus se teď obrátit k tomu stromu a zavolat první jméno, které tě napadne. Pak k tobě přiletí tvůj ptáček." Amy se podívala ke stromu a zavolala, co jí slina na jazyk přinesla: "Katy!" a na stromě na chvíli nastalo ticho. Potom se ozvalo šustění křídel a Amy na ruce přistála malá sýkorka. Podívala se na ni korálkovýma očima a pak řekla: "Ahoj Amy, ráda tě konečně poznávám.

" Amy vypískla: "Proboha, ona mluví, slyšeli jste to?!" "Ano, Amy," řekla Peggy, "slyšeli jsme to, ale nerozuměli jsme tomu. Hlasu ptáčka rozumí jen ten, komu ptáček patří. Teď ti ukážu svého ptáčka. Johníku!" za chvíli jí na ruce přistál malý kanárek. Jonathan taky zavolal: "Penny," a za chvíli mu na ruce seděla zelená andulka. "A kteří ptáčkové patří dvojčatům?" zeptala se Amy. "To ještě nikdo neví, to se dozvíme, až jim bude patnáct." odpověděla jí Peggy. "Amy, dej si ten přívěsek na krk, ať můžeme vyzkoušet tvé schopnosti. Bez něj je nebudeš moci ovládat." řekl Jonathan. "A co když mi ho někdo sebere?" vyděsila se Amy. "Neboj, jakmile si ho jednou nasadíš na krk, už ti ho nikdo kromě tebe nemůže stáhnout. Tvé monogramy mají v sobě kouzlo, které se o to stará." uklidňoval ji Jonathan. "A co když se vdám a změním příjmení?" "V pohodě," usmála se Peggy, "péčko se změní na počáteční písmenko v okamžiku, kdy před oltářem řekneš své ano. A pokud se rozvedeš, bude péčko zpátky." "Opravdu?" podívala se na ni Amy nevěřícně. "Ano, věř mi. A teď už si ho konečně nasaď. A ještě něco, do minulosti se svým křišťálkem dívej, jak chceš, ale do budoucnosti jen v případě největší nutnosti. Ještě nikdo, kdo se pořád díval do budoucnosti, nedopadl dobře. A pokud by se ti to přeci jen zachtělo, přečti si třeba právě Marka Stillceho." A tak si Amy pověsila křišťálek na krk. "A teď," ujal se slova Jonathan, "udělej, co tě teď napadne jako první." Ještě to ani nedořekl a Amy luskla prsty a proměnila se v kopretinu. "Úžasné!" vykřikla Peggy s Jonathanem zároveň. Pak viděli, jak se mírně posunuje díky kořínkům a jak sebou jeden malý lísteček škubl a už před nimi opět stála Amy.
"To je něco úžasnýho!" zvolala Amy a praštila sebou na gauč. "Už se těším, až o tom povím Jane, ta mi nebude věřit." Jonathan a Peggy se na sebe podívali a pak řekl Jonathan: "No, v tom je právě ten háček. Nemůžeš to říct Jane a ani nikomu jinému. Nikdo se to nesmí dozvědět. Jako čarodějka teď můžeš vykouzlit cokoli a každému by se líbilo, kdybys mu vykouzlila, po čem touží, a tak bys měla za chvíli na krku davy lidí. A ještě by nás třeba vědci zkoumali jako nějaké mimozemšťany. Proto se to v naší rodině tají před dětmi až do jejich patnáctin, protože dřív by to prostě nemuseli pochopit a to by mohlo špatně skončit." "Ale jinak můžu to přeměňování používat, když o tom nikomu neřeknu?" "Ano. Ale ne před někým." Kruci, pomyslela si Amy, její plán, jak to předvést Jane, se nezdařil.
"Jo, a jak můžu vykouzlit cokoli, když neznám žádná zaklínadla? A proč musíte pracovat, proč si všechno potřebné nevykouzlíte?" nechápala Amy. "Amy, znáš spoustu zaklínadel." odpověděla jí Peggy. "Vidíš tuhle knihu?" potěžkala Peggy v ruce tlustou bichli. "To je kniha kouzel, které jsou teď ve tvé hlavě." Amy jen vykulila oči. "Ano, s křišťálkem na krku znáš všechna zaklínadla. Když ho sundáš, neznáš nic. Zaklínadla a kouzla se ti budou objevovat, když je budeš potřebovat. Vyletí z tebe kouzlo a ani nebudeš vědět jak." řekla Peggy.
Pak pokračoval Jonathan: "Teď k tvé druhé otázce. Když bychom si všechno potřebné vykouzlili, tak by to jednak vypadalo celkem podezřele, a taky bychom z toho nic neměli. Žádné uspokojení. Pokud bychom všechno měli jen tak, bez práce, bez námahy, nezasloužené a hned, sotva po tom zatoužíme, tak by nás to moc nebavilo a nic by pro nás nemělo vysokou cenu. Samozřejmě, když něco opravdu potřebujeme a nemáme na to tolik peněz nebo to nikde nemůžeme sehnat nebo když se něco pokazí, tak použijeme kouzla. A tak nám to vyhovuje. A teď bys mohla zkusit, jestli se umíš přeměnit i v jinou rostlinu než v kopretinu." navrhl jí Jonathan.
"Dobrá," souhlasila Amy. Pohled jí padl na ptačí strom. Luskla prsty a hned byla jeho věrnou kopií. Byl to skvělý pocit, být stromem. Byla klidná, nic pro ni nepředstavovalo problém. "Báječné," zvolali Peggy s Jonathanem. Pak zkoušela Amy ještě další květiny a stromy a zjistila, že se dokáže proměnit na kteroukoli rostlinu si vzpomene, pokud si ji dobře vybaví. Taky v tělech rostlin mohla chodit pomocí kořenů a hýbat větvemi či listy.
"A jaké schopnosti máte vlastně vy?" zajímala se Amy. "No," začal Jonathan, "já můžu prostě do čehokoli vypálit libovolnou díru očima a pak ji zase, zazdít‘." "A já, jak jsi mohla v kuchyni vidět," upozornila Peggy, "umím všemi prsty navigovat předměty, aby se posouvali tak, jak se mi zlíbí. Ale nejčastěji stejně používám ukazováček." "Hm..." zamručela Amy. Ne že by jejich schopnosti byly špatné, ale ta její jí prostě připadala nejdokonalejší, nejzajímavější. Potom také zjistila, že když je proměněná v rostlinu, dokáže se do rostliny stejného druhu, která je na jiném místě, přemístit. Peggy jen vydechla překvapením a Jonathan obdivně hvízdl.
Pak si ještě Peggy vzpomněla na jednu věc: "Jo, Amy, ještě něco tu je: celá naše rodina se mezi sebou umí domlouvat beze slov. Telepaticky." "Super! Já to zkusím!" A v duchu si pomyslela: "Mami, jak včera dvojčata podivně usnula, to byla tvoje práce?" Nečekala ani vteřinu a už jí v hlavě zněl Peggyin hlas: "Ano, použila jsem na ně uspávací zaklínadlo, už jsem je nemohla uhlídat a Denis právě málem vypíchl Danielce oko prupiskou a protože jsem mu v tom zmatku neuměla dát prupisku z ruky pryč, vychrlila jsem na ně první zaklínadlo, které mě napadlo. Naštěstí fungovalo okamžitě." "Fíha!" ujelo Amy už nahlas.
"Mami, a použila jsi někdy na mě nějaké kouzlo?" "Jen jednou, když jsi byla malá a brečela si už alespoň čtyři hodiny v kuse, že se ti ztratil medvídek. Nikde jsme ho nemohli najít, tak jsem ti prostě přičarovala nového navlas podobného tomu starému. O den později jsi toho starého našla a hrála sis, že máš dvojčátka." Amy se začal rozjasňovat obličej a už už otevírala pusu, ale Peggy ji předběhla: "Ano, ano, jsou to Daniel a Deniska, které jsi darovala Denymu a Danielce, když se narodili. A jistě si pamatuješ, jak jsi měla před pár dny ten smolný den s banánovou slupkou." "Samozřejmě, na to se nedá zapomenout. Počkat, počkat! Takže to byla vaše práce?

Děcka se mi vůbec nesmála a já měla úplně úžasně dobrou náladu!" začalo Amy svítat. "Ano, to byla naše práce." pokývl hlavou spokojeně Johnatan. "Maminka mi pověděla o tom, co se stalo, a tak jsme hned šli do podkroví a v křišťálové kouli se podívali, co tě další den čeká. Věř mi, nebylo to nic hezkého, jediné osoby, které se ti nesmály, nenadávaly ti a netyranizovaly tě, byli Frankie, Nick a Jane. Teda, aspoň myslíme, že ti kluci se tak jmenovali, pokud jsme to dobře slyšeli. Proto jsme provedli několik radikálních kroků. Uvařili jsme lektvar dobré nálady, který kromě zlepšení nálady také zvyšuje sebevědomí. Bohužel jsme ho asi udělali příliš silný – v takovém případě je osoba, která ho vypije, lehce euforická. Pak jsme do něj dali nejen obvyklé přísady, ale také lísteček s takzvaným Oparem zapomnění, což je kouzlo, které dokáže zamlžit vzpomínky na jednu konkrétní situaci všem lidem, kteří ji viděli. Pak jsme přidali další lísteček, tentokrát se zaklínadlem proti vzteku. Znělo takto:

Šlehačka, čokoláda, zmrzliny sladký liz, a ty, vzteku, ihned zmiz!

To bylo zapotřebí k tomu, aby tvé spolužáky opustil vztek kvůli špinavému oblečení. Jako poslední přísadu jsme do lektvaru vložili bylinku zvanou Sněhulka, která měla za úkol to špinavé oblečení zbavit bláta. No a pak už jsme jen lektvar začarovali, aby chutnal i vypadal jako horká čokoláda a tu jsme ti dali vypít, čímž se všechna kouzla v lektvaru aktivovala a uskutečnila." dokončil Johnatan a lehce ochraptěle si odkašlal. "No páni! Proč jste to tak taky neudělali, když jsem se ve školce počůrávala?" ptala se Amy napůl žertem, napůl vážně. "Takhle to nejde, Amy. Kdybychom vše, co se ti nedaří, napravili kouzlem, nikdy by sis nedokázala poradit si sama. A vím, že je to kruté, být vystavena posměchu, ale tím se taky učíš. Učíš se poznávat lidi a umět s nimi vycházet, případně se před nimi ubránit." vysvětlovala Peggy. Na tom něco bylo. 
Pak se Peggy se podívala na hodinky: "Proboha, už je skoro devět! Tady čas tak rychle ubíhá! Musíme honem dolů, kdyby se dvojčata náhodou vzbudila." Dole zazvonil Amy mobil. Volala Jane. "No kde jsi, už ti volám alespoň tři hodiny!" "Fakt?" podivila se Amy. V tu chvíli jí v hlavě zazněl mamčin hlas: "V podkroví mobily nefungují!" "Aha," řekla Amy v duchu a zavřela se v pokoji. Pak ještě v hlavě uslyšela taťku: "A hlavně nic neprozraď!" "No jo, tati!" odsekla taky v duchu a pak už se soustředila na Jane. Ta byla celá vyklepaná. "Babička se od té chvíle, co viděla tvé rodiče, chová nějak divně. Furt se směje, tleská rukama, pak chvíli přemýšlí, pak se to celé opakuje..." "Tak to je vážně divné." přikyvovala Amy. "A zkoušela ses jí zeptat, co se stalo?" "Samozřejmě." potvrdila Jane. "Jenže ona mě jen odmávla, že nic." "Víš co, počkej do zítřka. Třeba to z ní vytáhnou naši." radila Amy. Ještě si chvilku povídaly a pak se rozloučily, že půjdou spát.
Neusnula však ani jedna dřív než v pět hodin ráno. Jane si neustále dělala starosti o babičku a stále ji chodila kontrolovat, a Amy zase musela pořád myslet na úžasný narozeninový den, na své nové schopnosti, na podkroví. Když tomu chvílemi nemohla uvěřit, vždy jí padl pohled na křišťálek, který měla stále na krku. Rozhodla se, že ho vyzkouší. Pohladila áčko a přitom si zrovna pomyslela na první pusu od Frankieho. A hned to tam viděla! Fungovalo to. Připadala si jako v kině na tom nejromantičtějším slaďáku.