Amy - 9. kapitola

U Jane je čekala obrovská hostina a veliký dort. Janeina babička byla kupodivu celkem čilá, jako by ji vůbec nesužovaly obrovské bolesti nohou. Vypadala, jako by se na něco těšila, jako by se něčeho už nemohla dočkat.  Jane byla celá rozespalá, protože taky moc nespala. Amy si toho všimla hned a taky jí připadala Jane dost mrzutá a smutná, což ji mrzelo, protože chtěla, aby si Jane užila svůj den stejně, jako ona si užila ten svůj. Proto vyslala k mamce telepatickou zprávu: "Mami, Jane je taky nevyspalá, proveď, prosím, nějaké tiché kouzlo, které by ji probralo." "Jak si přeješ. Použiju energické zaklínadlo, to jde provést telepaticky." Amy tedy sledovala Jane a čekala, co se bude dít. Stala se úžasná přeměna. Janein rozespalý obličej se během chvilky rozjasnil a Jane začala poskakovat, každého obsluhovala, tančila, skákala a zpívala.

Amy jen vyvalila oči a pohlédla na mamku. Ta taky valila oči. Ostatně všichni na Jane valili oči. Náhle však kdosi šeptem promluvil: "Přemrštěné energické zaklínadlo. Energické zaklínadlo ti, Peggy, nikdy moc nešlo." Všichni – kromě dvojčat, která si hrála v Janeině pokoji (o čemž Jane naštěstí neměla ani ponětí) – užasle obrátili hlavy k babičce. Dokonce i Jane. "Jak... jak..." vypravila ze sebe Peggy, "jak tohle víte?" "Peggy, ty si na mě opravdu nevzpomínáš? Já jsem tebe i Jonathana poznala už včera." "O čem to mluvíte, paní Isabelo?" podivil se Jonathan. "Povím vám, jak to všechno bylo, poslouchejte. Určitě jste už slyšeli příběh, jak Janeini rodiče zemřeli při loupežném přepadení v bance, kde oba pracovali. No, tak ten manželský pár, který tam tehdy zemřel, to nebyli Janeini rodiče. Když to přepadení začalo, přišla jsem tam zrovna já se skoro roční Jane v náručí. Měla zrovna na krku můj křišťálek, který se jí moc líbil, a tak jsem jí ho půjčila. Šli jsme naproti jejím rodičům – mé dceři Peggy a jejímu manželovi Jonathanovi – kterým měla právě končit směna. Ve dveřích jsme stály zrovna v momentě, kdy lupiči drželi prsty na spouštích a mířili jeden na Peggy, druhý na Jonathana. Vystřelili a kulky už k nim mířily. Chtěla jsem je zastavit. Bylo mi jedno, že to všichni uvidí, však jim pak vymažu paměť. Jenže nic se nedělo - jak by taky mohlo, když jsem na krku neměla svůj křišťálek. Když už jsem myslela, že to je absolutní konec, že se strachem zdřevěnělá Peggy ani Jonathan nezachrání a že mě se nepodaří sundat Jane z krku křišťálek včas, zasáhli jejich spolupracovníci a dobří kamarádi – Kelly a Jim Seanovi – Kelly skočila před Peggy a Jim před Jonathana. Schytali ty smrtelné kulky za nich. Peggy i Jonathan celí strnuli novým šokem a zbraně lupičů se znovu obrátily na nich. Tentokrát zasáhla Jane. Nejprve spoutacím kouzlem přivázala oba lupiče k židli. To byla její první slova v životě. Potom na své rodiče zakřičela kouzlo částečné ztráty paměti, které jsem já často používala, a proto bylo v křišťálku tak zažité, že Jane napadlo jako první. Druhým důvodem, proč ji napadlo právě toto kouzlo, bylo, že ačkoli byla tak malá, chápala, že její rodiče právě prožívají obrovskou bolest, byla velmi citlivá a vnímavá. Bohužel mělo její zaklínadlo větší sílu než to moje, a tak způsobila, že Peggy s Jonathanem vyběhli z banky neznámo kam a pak jsem je nemohla nikde najít, ani pomocí kouzel a všelijakých pomůcek. Tak jsem mrtvé označila za Janeiny rodiče, abych si Jane mohla nechat ve své péči a zanevřela jsem na kouzelnictví. Chtěla jsem jen zapomenout. Prodala jsem rodinný dům s kouzelným podkrovím, odstěhovala jsem se do dalekého města, a když bylo Jane patnáct, porušila jsem rodinnou tradici. Vůbec nic jsem jí neřekla. Kde by mě napadlo, že když se přestěhujeme zase zpátky, jen pár bloků od rodinného domu, najdeme tu Peggy s Jonathanem právě v našem rodinném domě. Navíc jsem netušila, že stále ještě kouzlíte, myslela jsem, že jste přestali kouzlit a že právě proto vás už nemůžu najít, protože už jste někým jiným. Věděla jsem, že někde mám ještě jedno vnouče, protože už tehdy jsi byla těhotná, Peggy, takže kdybych věděla, že Amy bydlí v domě s naším kouzelným podkrovím, tak by mi to možná došlo dřív, vždyť ta podoba Amy s Jane je do očí bijící." babička se odmlčela.

Peggy, které se tímto vyprávěním vybavily všechny vzpomínky, brečela. Tolik let zbytečně oplakávala matku v domnění, že je mrtvá. Přišla o celé Janeino dětství. A chudák Kelly a Jim. Proč svět nejčastěji přichází o hodné lidi, zatímco hajzlíky žádné tragédie nepostihnou? Jonathan zaraženě zíral do země. Vzpomínky na mrtvého kamaráda taky bolely. Amy kulila oči. Jane taky kulila oči, tím víc, že narozdíl od Amy nic o kouzlech nevěděla. Pak zaútočila na babičku: "Chceš říct, že jsi celou dobu věděla, že mí rodiče žijou a že mám nejspíš sourozence a nic jsi mi neřekla, ani když jsi věděla, jak moc si sourozence přeju? A o jakém kouzlení to pořád mluvíš?"

Babička se ihned chytila poslední otázky, protože nevěděla, co by k té první řekla, jak by se ospravedlnila a věděla, že Jane na to brzo zapomene, protože neměla ve zvyku se na někoho dlouho zlobit. "Uklidni se, Jane. Jsi prvorozená dcera Peggy a Jonathana Petersonových z rodu Stillceů, máš zvláštní schopnosti a jsi stejně jako oni i já čarodějka. Předvedu ti svou schopnost." a hodila kapesníky daleko přes místnost a pak tleskla a kapesníky se ve vzduchu zastavily a spadly na zem. "Vidíte? Stačilo, abych to dopředu věděla a měla na krku svůj křišťálek, a kulky by pro mě nebyly žádný problém. Nic z toho, co se stalo, se stát nemuselo." řekla sklesle. Bylo na ní vidět, že si to po celé ty roky klade za vinu – ztrátu rodiny i úmrtí Kelly a Jima. "Ale mami!" ozvala se Peggy ubrečeným hlasem. "Nevyčítej si to! Jediní viníci jsou ti hnusní lupiči. Doufám, že jsou ve vězení." "To teda jsou. Když bylo po všem a vy jste byli nadobro pryč a já už konečně měla ten zatracený křišťálek na krku, musela jsem všechno nějak urovnat, aby na nás nikdo nepřišel. Policii, která už tam byla, jsem musela změnit paměť tak, aby si mysleli, že tam vtrhli a uviděli, jak kulky zrovna zasáhly Kelly a Jima. Potom zneškodnili lupiče kulkou do ruky, čímž jim vyrazili ty odporné pistole. Lupičům jsem paměť změnila podobně, aby si pamatovali stejnou verzi jako policisté a pak zbývalo už jen upravit videozáznam kamery v bance, aby tuto verzi potvrzovala. Když těm hnusákům nasazovali pouta, vešla jsem dovnitř a sehrála scénku, že jdu naproti Janeiným rodičům – Kelly a Jimovi – a předvedla hysterický záchvat, když jsem je uviděla mrtvé. Nemusela jsem nic hrát. Mohla jsem konečně dát průchod své bolesti – oplakávala jsem čtyři lidi – je a vás. A Janeinka brečela se mnou. No a zbytek už jsem vám vyprávěla."

Jane jen nevěřícně zírala. "Já tomu nemůžu uvěřit," konečně se podařilo promluvit Peggy. "Jak je možné, že jsem si celou dobu myslela, že nežiješ, mami? "No, díky tomu kouzlu částečného zapomnění se vám z hlavy vymazaly všechny vzpomínky nějak spojené s tím, co se tehdy v bance stalo, tedy i vzpomínky na mě a Jane. A mozek si to musel nějak vysvětlit. Logicky sis musela pamatovat nějakou matku, jinak by ti to bylo divné, matku má každý, ať už ji v životě poznal nebo ne, ale zároveň jsi na ni musela zapomenout – proto jsem pro tvůj mozek umřela a tím se vzpomínky oslabily. No a zapomenout na Jane – to bylo lehčí, mozek na ni mohl zapomenout úplně, jakoby nikdy vůbec nebyla. V té době už jsi otce neměla a Johnatan rodiče taky neměl, takže vám ani nikdo nemohl prozradit, že já jsem neumřela a že máte dceru."   Peggy viděla, že za ta léta se její matka vůbec nezměnila. Jako vždy moudrá a s rozumným vysvětlením po ruce. "Mami! Jsem tak ráda, že tě mám!" a objala ji. Už zase brečela, ale tentokrát opravdovým štěstím. Pak objala Jane. Protože se jí vzpomínky navrátily, nevnímala už Jane jako kamarádku Amy, ale jako svou prvorozenou dceru. Pro Jane to bylo těžší, protože z dob, kdy byla miminko, si nic nepamatovala, a tak stále ještě viděla Peggy i Johnatana jako rodiče své kamarádky, nanejvýš jako tetu se strejdou. Ale na to si brzy zvykne. Když si jako malá představovala své rodiče, viděla svou maminku jako milující, spravedlivou ženu, které může říct všechno a tatínka, který pro svou malou holčičku udělá všechno. A přesně takoví Peggy a Johnatan byli, to už od té doby, co se s nimi seznámila, věděla. A na takové fajn rodiče si každý rád zvykne. A navíc – teď má své vysněné sourozence a Amy jako super ségru navíc! Na to si zvykla hned v tom okamžiku, kdy si to uvědomila.

A tak si konečně všichni padli do náručí. Amy byla z babičky a nové ségry hodně nadšená. Nejšťastnější ovšem byla babička, která si hned nechala přivést i dvojčata, kterým ani nemuseli nic vysvětlovat. Stačilo jim říct, že mají novou babičku a starší sestru a víc je nezajímalo. Hodili Jane do ruky velký balík a skočili babičce do náruče.

Jane rozbalila dárek od dvojčat. Byly tam čokoládové tyčinky MilkCandy, které Jane zbožňovala. Pak se začali přidávat i ostatní a dávali Jane dárky. Všichni byli šťastni, že se našli. Takové narozky Jane ještě nezažila.

"Tak," ujala se slova Peggy, "teď půjdeme všichni k nám." A Amy,

Jonathanovi i babičce Isabele zazněl v hlavě dodatek: "Do podkroví." Celá tahle velká rodina tedy došla do domu. Dvojčata odběhla do pokoje hrát si na "buldozery". Jak taková hra probíhá, to si nikdo radši ani nepředstavoval. Zbytek rodiny přistoupil k ledničce a Jane nestačila zírat, jak se lednička díky Peggy odsunula a jak se díky Jonathanovi objevil otvor ve zdi. "Teda Amy, nikdy jsi mi neřekla, co máte v kuchyni." vrtěla Jane nechápavě hlavou. "Jaksi nebyla příležitost. Sama jsem se to dozvěděla teprve včera."

Pak už mlčky stoupaly po schodech a ve dveřích podkroví zůstali všichni očarovaně stát. Nejvíc okouzlená byla Jane, která tuto zelenou nádheru viděla poprvé v životě. Babička jí vysvětlila, co k čemu slouží a taky jí předala její křišťálek a řekla jí, jak se používá. Jane se ani nepodivila nad péčkem u příjmení. Vždyť doopravdy nikdy nebyla Toniová, ale Petersonová. Babička jí slíbila, že to dá do pořádku na jejích dokladech a kouzlem to vysvětlí škole a úřadům.

Jane tomu všemu kolem kouzlení uvěřila mnohem rychleji než Amy, protože se jí vždy líbily filmy, seriály, knížky, hry a cokoliv, co bylo nějak spjaté s kouzlením a vždy litovala, že jsou to jen výplody lidské fantazie a vždy si povzdechla, že je škoda, že to není skutečnost. A teď to je skutečnost! Nebo jen krásný sen. Úplně se té myšlenky lekla. Potřebovala se ujistit, a tak řekla: "A tohle všechno je, babi, pravda nebo se mi to jen zdá?" "Je to pravda pravdoucí, holčičko. Teď zkus přivolat svého ptáčka. Musíš se otočit k ptačímu stromu a zavolat jméno, které tě napadne nejdřív."

"Francisco!" zvolala tedy Jane a za chvíli jí na ruce přistála nádherná hnědá holubička. "Čauky, Jane, ráda tě vidím. Budou z nás kámošky, co říkáš?" "Jasně, taky tě ráda vidím." Pak se zarazila: "Vy ji slyšíte? Víte, že mluví?" "Jasně, slyšíme ji, ale nerozumíme jí. Francisce rozumíš jen ty. My zase rozumíme těm svým ptáčkům."

A hned všichni začali volat své ptáčky a Jane užasle hleděla na Katy, Johníka a Penny. "Babi," obrátila se Jane na babičku, "a kde máš ptáčka ty?" "Vidíš, málem bych ho zapomněla zavolat. Dívala jsem se na Amyiného ptáčka." Pak se obrátila ke stromu a zavolala: "Same!" a na ruce jí přistál bílý holub a nadšeně se k ní lísal. "No kdes byl, ty starý tuláku," vyčítala mu babička naoko, "že ses celé ty roky neukázal!"

Jane s Amy se válely smíchy. Nebylo jim směšné to dojemné setkání, ale jméno ptáčka. Jane pak telepaticky poslala Amy zprávu: "Vypadá to, že prohraješ sázku." Amy jí odpověděla: "Asi jo." V ten moment se obě zarazily. Jane nechápala, jak je možné, že slyšela ve své hlavě Amyin hlas a Amy na ni hned zaútočila: "Jak víš o telepatii? Vždyť to tu nikdo neříkal!"

To zaujalo babičku i rodiče. Hned chtěli vědět, o co jde. "No, Jane mi prostě poslala zprávu a já jí odpověděla a až pak mi došlo, jak je to možný, když ona o tom neví." "Já jsem si to jen pomyslela, ani mě nenapadlo, že by to Amy mohla slyšet!" "No, tomu se říká telepatická komunikace, víš," ujala se vysvětlování babička, "a funguje v naší rodině jako vedlejší dorozumívací prostředek už hodně dlouho. Občas se u mladých kouzelníků stává, že pošlou zprávu, aniž by si toho byli vědomi. Teď to musím vyzkoušet na vás, Peggy a Jonathane, měli jste telepatii úplně zablokovanou." Pak poslala Peggy telepatickou zprávu: "Jsem tak ráda, že jsem tě našla." a Peggy jí odpověděla: "Já taky."

Pak se ozval Jonathan: "Tak Jane, teď je čas na to, abys vyzkoušela své schopnosti. Máš na krku křišťálek? Výborně, tak teď udělej první věc, která tě napadne." Jane mávla rukou a už v ní měla Mattyho. Pak si dala prst na pusu a stejným prstem ukázala na Mattyho. Mattymu narostly lidská ústa. Pak se ho zeptala: "Matty, co tě trápí?" a Matty těmi ústy promluvil: "Ále, mám zlomené srdce. Maltézačka, do které jsem se zamiloval, si vybrala Bena." "Tý jo." vydechla překvapená Jane a zírala na své ruce. Ostatní stejně překvapeně zírali na ni a na mluvícího Mattyho. Pak Jane zase mávla rukou a pak jí z té ruky spadl Ben, protože byl moc těžký. Naštěstí se mu nic nestalo. Pak mu taky přičarovala ústa a než stačila cokoli říct, Ben, který si neuvědomil, že má ústa, se obrátil k Mattymu a začal mluvit: "Tady jsi, Matty! Teď už mi neutečeš. Chvíli mě poslouchej. Vím, jak tě ta maltézačka sebrala, ale já s ní vážně nic nemám. Je to ta největší psí fiflena, jakou jsem kdy viděl, a furt mě uhání. Ale já ji nesnáším. Já už svou vyvolenou mám." teď se Ben na chvíli odmlčel, a Amy by se nedivila, kdyby v tu chvíli zčervenal. "Určitě ji znáš, jmenuje se Susane, malá hnědá buldočka, nádherná. Zatím se jí jen dvořím. Tak na mě, prosím, nevrč, jako bych ti přebral tu pitomou maltézačku. Já za to prostě nemůžu. Tak tedy mír?" zeptal se a napřáhl k Mattymu pravou přední packu. "Mír!" pleskl mu do ní Matty a tím bylo zpečetěno jejich usmíření.

"Fíha. Fíha. Fíha." dokázala ze sebe vypravit Jane. Pak se k ní obrátil Matty: "Nemohla bys mě trošku zvětšit, aby na mě braly všechny fenky?" "Tak jo," odpověděla Jane, jako by se nechumelilo, položila mu ruku na hlavu a nechala ho růst tak, že byl jen o hlavu menší než bernardýn. Pak jí teprve došlo, co dělá a všichni na ni jen užasle hleděli. Rychle ho zmenšila tak, že byl asi tak o hlavu větší než původně. Měla tedy dvě schopnosti – dát psům lidská ústa a tím s nimi mluvit, a libovolnou věc zvětšovat a zmenšovat. Ano, psi si sice přivolala, ale nebyla to její opravdová schopnost, bylo to jen jednorázové kouzlo, které ani neprovedla ona, spíš to udělalo podkroví, aby mohla předvést svou schopnost mluvit se psy. S tímto vysvětlením přišla Isabela, když se o to Jane neúspěšně pokoušela podruhé s maltézačkou Cindy.

Nedělala si z toho těžkou hlavu, i když si pak pokaždé, když jí někdy Matty zdrhl, litovala, že takovou schopnost neovládá.

Po předvedení svých schopností se zeptala ostatních: "A jaké schopnosti máte vy?"  I když už vlastně všechny schopnosti viděla, všichni jí je předvedli znovu. Babička uměla kromě zastavování věcí ve vzduchu léčit pomocí bylinkových lektvarů, které dokázala vyrobit doslova z každé bylinky. "Cože, ty umíš léčit a s nohama chodíš po doktorech? Proč sis je nevyléčila?" nemohla to pochopit Jane. "Protože jsem nechtěla mít s kouzly nic společného. Moc mě to mrzí. Kdybych si je už dávno vyléčila, nemusela by ses o mě tak starat." zatvářila se babička hrozně provinile. Věděla, že je to neodpustitelné.

"Tak jsem to nemyslela, babi. Mě nevadilo, že jsem se o tebe musela starat. Mě vadí, že ses tak trápila a přitom jsi nemusela." "Já vím, zlatíčko. Brala jsem to trochu jako trest za to, že jsem nedokázala zachránit Kelly a Jima a za ztrátu Peggy a Johnatana. Ale teď už nemusím!" řekla odhodlaně babička, utrhla si nějakou bylinku ze zahrádky, prstem nad ní zatočila (asi jako když se lžičkou míchá káva) a hned z ní byl hrnek s bylinkovým čajem. Čaj vypila a hrnek... snědla. Jane s Amy na ni nechápavě zíraly. "Víte, děvčata, ty lektvary léčí, ale chutnají odporně, a tak k nim přičarovávám hrnky ze zvláštního marcipánu, který je nejen chutný, ale hlavně plný vitamínů, takže posiluje obranyschopnost mnohem více než Actimel. Podívejte se na moje nohy – jsou úplně zdravé, můžu dokonce běhat!" a hned se rozběhla. Oběhla podkroví celkem třikrát. Jane si musela sednout na gaučík. Amy se proměnila v ptačí strom. Když si představila, jak Jane vláčí babičku po všech těch doktorech a úplně zbytečně a přitom stačí jen jeden lektvar – přišlo jí to prostě postavené na hlavu. Ne, ať si to babička vysvětluje, jak chce, tohle Amy prostě nepochopí.

"Mami," začala Peggy, "co kdyby ses s Jane přestěhovala k nám? Můžeš být v pokoji pro hosty a Jane může být v pokoji s Amy. Beztak jsou pořád spolu, stačí jen, když ho překližkou rozdělíme na dvě půlky, ať má každá svůj koutek..." "To by bylo úžasné, měla bych vás stále kolem sebe!" radovala se babička. Amy se radostí rozsvítily oči: "To bude paráda! Můžem kecat nebo koukat na filmy až do noci, protože nebudeš muset domů." "Bezva!" radovala se i Jane.  Vrátili se z podkroví dolů. Amy se už nemohla dočkat, až bude s Jane bydlet u nich, ale trochu litovala babičku, protože takhle nebude mít ani trochu klid, když bude bydlet hned vedle dvojčat. Ale babička v tom neviděla žádný problém. Naopak se těšila, že se zase bude o někoho starat, protože doteď se spíš Jane starala o ni. Zkrátka, babička se nemohla dočkat dnů strávených s malými vnoučaty. Amy si v duchu pomyslela, že to ji brzo přejde.

"Tak," řekla Peggy, "jak to uděláme... nejlepší by bylo začít se stěhováním zítra, až budou děti ve školce a holky ve škole, aby nás tu nebylo tolik. Na převoz budeme bohužel potřebovat auto, protože by si určitě všichni všimli nábytku létajícího přes tři uličky k nám. Ale až to donesem domů, tak už se o to můžu postarat já. Tak si dejte doma věci do krabic a zítra už budete u nás." Pak nastal čas loučení a všichni div že nebrečeli, jako by se už nikdy neměli vidět. V dospělých se totiž ozval strach. Před 15 lety taky netušili, že se na dlouhou dobu neuvidí, že to nebude jen další obyčejný pracovní den, nýbrž den, který jim změní celý život.
Pak šli všichni spát, teda až na Jane, Isabelu a Peggy. Peggy musela pořád myslet na všechno, co se událo ten den a taky na to, co se stalo tehdy v bance, takže nemohla usnout. Jane s babičkou místo spaní balily.