Amy - 10. kapitola
Ráno přijel před dům Jane a babičky velký stěhovací náklaďák. Jonathan si jej pro tuto příležitost vytvořil z Denisova malého autíčka. Taková kouzla ho bavila. Znal i kouzlo, kterým se z velkých aut dalo vytvořit autíčko na hraní přesně podle představ kouzelníka, a tak když občas narazil na nabourané auto, které nikdo nechtěl, vykouzlil z něho super autíčko na dálkové ovládání. Byl totiž zaměstnán ve firmě prodávající dětská autíčka a motorky a jeho nápadité modely pak přinášely radost dětí a zasloužené uznání dospělých.
Teď tedy zastavil před domem, zatroubil klaksonem a čekal. Vypadalo to však, že jeho troubení s babičkou ani Jane ani nehnulo. Povzdechl si, vystoupil a šel zazvonit na zvonek. Přitom poslal babičce telepatickou zprávu: "Isabelo, dobré ráno, to jsem já, Jonathan." A babička nic. Nikdo nešel otevřít. Jonathan zkoušel posílat zprávy i Jane, ale pak si uvědomil, že ta je ve škole. No jo, ale to by mu snad odpověděla. A Amy se taky neozývala. No, nejspíš se musí soustředit na učitelky, pomyslel si Jonathan. Pche, na učitelky... Měly minirandíčka s Frankiem a Nickem na chodbě před jejich třídami. Když už si Jonathan nevěděl rady, rozhlédl se opatrně kolem, a když viděl, že nikde nikdo se zvědavýma očima není, vypálil očima do dveří díru, vstoupil a pak díru zase zazdil. "Haló, Isabelo, kdepak jste?" zavolal směrem do obýváku. Nikdo mu neodpověděl, a tak prošel obývákem dále. Mrkl do kuchyně i do Janeina pokoje, ale všude viděl jen krabice. Nakonec došel ke schodům a vystoupal do patra. A tam v jediné nezabalené věci - křesle ji našel. Isabela spala. A dost tvrdě.
Není divu, vždyť byla celou noc vzhůru, stejně jako Jane. Isabela seslala na Jane energické kouzlo, aby byla Jane ve škole v pohodě, ale sama už byla tak unavená, že si nedokázala vyčarovat ani marcipánový hrnek, natož pak nějaký povzbuzující lektvar či provést energetické kouzlo. A tak padla do křesla a jako každý normální člověk spala jako dudek.
Jonathanovi bylo jasné, že budit ji by nemělo smysl a navíc by mu to zabralo mnoho času, a tak poslal telepatickou zprávu Peggy (bylo to levnější než sms): "Ahoj, Isabela spí, nejspíš celou noc nespala, přijď sem, mohla bys mi pomoct nanosit krabice alespoň před dům a já bych je dával do auta." Manželka mu za chvíli odpověděla:
"Dobře, za deset minut budu tam." Jonathan ji šel tedy čekat před dům.
3pt;">Přišla na minutu přesně. Jonathan se usmál. Neznal jinou ženu, která by byla přesná jako hodinky. Nikdy se mu nestalo, že by někam přišla pozdě. Zato on... zastyděl se. Sám totiž vždycky, ale opravdu vždycky přišel s pětiminutovým zpožděním. Bylo to sice jen pět minut, ale oproti jeho manželce to bylo jako pět hodin. No co, teď už s tím nic nenadělám, tak snad příště, pomyslel si a už se těmi myšlenkami netrápil. Přivítal se s manželkou a pak šel k autu otevřít zadní dveře a Peggy šla dovnitř a začala vynášet pomocí prstu věci z obýváku před dům. Pak jich nesli s Johnatanem do auta a Peggy pomáhala i svým ukazováčkem – měla ho vždy pod krabicí, skříní nebo křeslem, podle toho, co nesla, takže nebylo vidět, že se daná věc nadnáší jen díky její schopnosti, takže se nadřeli mnohem míň. Šlo jim to od ruky.
Byli odjakživa sehraný tým.
Když Peggy přenášela poslední krabici, probudila se Isabela a nestačila se divit. Všechny pokoje zely prázdnotou a nikde nikdo. V první chvíli ji napadlo, že ji někdo vykradl, ale pak se u vchodových dveří srazila s Peggy a venku uviděla stát před náklaďákem Jonathana, takže jí bylo všechno jasné.
"Dobré ráno, mami!" zvolala Peggy nadšeně a objala svou matku. Stále ještě nemohla uvěřit tomu, že ji má, že všechny ty roky brečela úplně zbytečně. Prostě tomu nemohla uvěřit. "Peggy, proč jste mě nevzbudili? Vždyť bych vám pomohla!" řekla Isabela naoko nazlobeně. "Ale mami, spala jsi jako zabitá a není divu, když jsi celou noc nespala. Myslela jsem, že použijete balící kouzlo. Kdybych tušila, že budete balit celou noc ručně, hned bych vám to zatrhla." "Balící kouzlo, no jasně, že mě to hned nenapadlo! Vůbec jsem si na to nevzpomněla! Asi se ten můj křišťálek po takové době nepoužívání musí nejprve trochu rozjet."
"No, teď už je to jedno. Já vezmu to křeslo a ty jsi, jdi sednout do auta." Babička s úsměvem poslechla a Peggy s mírným povzdechem ukázala prstem na křeslo, pak ukázala směrem dolů ze schodů a křeslo tam okamžitě zamířilo. Stejným způsobem ho dopravila před dům a pak ho s Jonathanovou pomocí ručně dopravila do auta. Už ji celkem bolel prst. "Mami, co bude vlastně s tím bytem?" zeptala se Peggy zvědavě. "No, budu ho pronajímat studentům. Zrovna teď si ho pronajali čtyři kluci a dvě děvčata ze vzdálenějšího města, kteří studují na vysoké."
V tu chvíli Jonathan zatroubil a naklonil se z okénka: "Nechtěla by sis už nastoupit?" "No, proč ne?" zasmála se Peggy a nasoukala se vedle Jonathana a Isabely na třetí přední sedadlo a za chvíli už nosili věci z auta do domu a Peggy je v domě přenášela na určená místa.
"Jane, haló, vnímáš mě?" mával pan učitel Read Jane rukama před očima a s ní to ani nehnulo. Přemýšlela, jak jsou na tom rodiče a babička se stěhováním, jak vrátit činčile tlamu místo lidské pusy, jestli má dnes odpoledne Nick čas a pokud ne, tak jestli by s ní šla Amy pomoct do zwerimexu. Zrovna se jí chtěla telepaticky zeptat, když tu se jí v hlavě rozezněl Amyin hlas: "Hele, ségra, prober se, Read před tebou stojí a snaží se tě probrat."
Jane udiveně zatřepala hlavou a opravdu: nejpřísnější učitel na škole ji při hodině chemie nachytal nepozornou. Tak z toho bude průser, prolítlo jí hlavou. A zrovna teď, když se všechno zdálo být tak úžasné... telepaticky zařvala na Amy: "Pomóóóc!" a Amy jí stejně hystericky odpověděla: "Ale jááák?!" a v té chvíli ze sebe vydolovala něco, o čem neměla ani ponětí: kouzlo dobré nálady. Podívala se Readovi přímo do očí, mírně se usmála a v duchu zakřičela zaklínadlo, něco jako narozeninové přání. Výsledek byl znát okamžitě.
Read, který stál přímo nad Jane, mračil se a už otvíral pusu, že jí vynadá, se zničehonic usmál, poplácal ji vesele po rameni a řekl: "Tady se nám někdo zasnil! Ale ještě není přestávka, Jane! Ještě chviličku se soustřeď a pak si dělej, co chceš!" a s úsměvem si sedl za katedru a úplně zapomněl, že chtěl Jane vyzkoušet. Místo toho se obrátil na děcka a začal jim nadšeně vykládat o rozdílech mezi kyslíkem a dusíkem. Děcka jen otráveně vzdychla, ale byla ráda, že nebudou zkoušena. Jane poslala telepaticky Amy zprávu: "Nevím, jaks to udělala, ale jsi dokonalá. Díky moc!" "Já vím," usmála se Amy naoko samolibě a pak dodala: "nemáš vůbec zač." Pak už se snažily soustředit na chemii.
Doma mezitím seděli všichni v obýváku, lili do sebe kafe a byli rádi, že sedí. Peggy měla obvázaný ukazováček. Isabela začala vyčarovávat kouzelné hrnky s lektvary a Peggy je levým (nenamoženým) ukazováčkem posílala sobě a Jonathanovi. Bohužel to s levým moc neuměla, a tak Jonathanův hrnek omylem třískla o zeď, takže Isabela musela vyčarovat nový, ale nejspíš jí to moc nevadilo.
Peggy uvažovala, jak dojde pro dvojčata, když se nemůže zvednout z křesla. Jonathan, jako by jí četl myšlenky, řekl: "Pro dvojčata asi pošlem Amy, spala celou noc a nestěhovala, takže bude čilá jako rybička." "Dobrý nápad," souhlasila s úlevou v hlase Peggy. Zajímavé: tak jednoduché a vůbec ji to nenapadlo. Začínám stárnout, pomyslela si.
O půl třetí přišly holky ze školy. Celou cestu se bavily o svých schopnostech, a o tom, jak je super, že jsou ségry a že bydlí v jednom domě. Také se shodly na tom, že nechápou, jak je možné, že se dospělým dařilo tak dlouho skrývat takové velké tajemství, když sami umí v holkách odhalit i to nejmenší tajemstvíčko.
"Ahoj!" zavolaly obě najednou na rodiče a babičku, odhodily tašky ke zdi a vběhly do obýváku, aby se se všemi přivítaly. Taky se zeptaly, jak to zvládly s tím stěhováním. "Podívejte se sami!" usmála se na ně babička. Holky se nedaly dvakrát pobízet a vyběhly nahoru. Každá šla do svého pokoje a hned otevřely dvojité dveře, které oddělovaly jejich pokoje. Když by se náhodou pohádaly, může každá zavřít svoje dveře mezi pokoji a zamknout. Byly nadšené. Teď spolu můžou vykecávat hodiny a hodiny a nikdy nepřijdou pozdě domů.
Letěly dolů a rozplývaly se, jak se jim to líbí. Jejich radost na rodiče i babičku působila mnohem účinněji než posilující lektvar. Přesto se Peggy zeptala Amy, jestli by nezašla pro dvojčata. Amy sice nebyla dvakrát nadšená (spíš pěkně nasupená), ale když se Jane nabídla, že půjde s ní, souhlasila. Vzaly i Bena s Mattym, kteří potřebovali vyvenčit a šly.
Amy Jane dovolila, aby nahoru do třídy pro dvojčata došla sama. "To víš, aby sis mohla plně vychutnat roli starší ségry. Já osobně převlíkání dvojčat nenávidím. Jen klidně jdi, já pohlídám psiska." "Bezva!" řekla Jane opravdu nadšeně a vběhla do školky.
Na schodech se dost zadýchala a pak natěšeně vešla do šatny a pak chodbičkou do třídy. Ještě než stačila pozdravit učitelku, porazilo ji jedno tornádo a když se vydrápala na nohy, srazilo ji k zemi druhé. Po chvíli se jí před obličejem zjevila tvář ustarané učitelky: "Slečno, není vám nic? Tyhle dvě třeštidla, Denis a Danielka, porazí snad každého. Už alespoň týden v kuse se stále honí. Je to k nevydržení. Nevím si s nimi rady. Pro koho jste vlastně přišla?" Jane se se značnou námahou postavila na vlastní nohy a řekla: "No, přišla jsem pro brášku a pro sestřičku. Pro Denise a Danielku." "Opravdu?" divila se učitelka. "To jsi ty, Amy? Zdála ses mi nějak povědomá, ale vždyť si nějaká jiná..." "Já nejsem Amy, já jsem Jane, jejich starší sestra. .""Ale pro dvojčata jdeš dnes poprvé, viď, jinak bych si tě pamatovala od vidění. Počkej, musím se podívat do záznamů, jestli tam mám zapsáno, že jich můžu předávat tobě! Věřím ti, ale pořádek je pořádek. Hm, ty jsi Jane Petersonová?" "Ano," řekla Jane. Babička je teda rychlá, pomyslela si. Ve škole ji už taky oslovovali Petersonová a nikomu to nepřipadalo divné.Všichni, kdo Petersonovi znali, si teď diky kouzlu mysleli, že Jane byla jako malá vážně nemocná, protože měla stejně jako babička problémy s nohami, a proto moc nechodila ven a nemohla ani chodit do školy, a tak ji rodiče učili doma. Potom ona i babička musely odjet na ozdravný pobyt do lázní kvůli nohám a zůstaly tam celý rok, čímž Jane zameškala jeden rok a před rokem přijely zpět, obě vyléčené a Jane začala chodit do třídy s Amy. Celkem pěkná báchorka, ale bylo to jednodušší než všem dětem měnit vzpomínky, aby si pamatovaly, že si jako malé hrály nejen s Amy, ale i s Jane. Takhle stačilo, aby si uvědomili, že Jane s babičkou vždy žili u Petersonových a nemocné nohy byly skvělou výmluvou, proč o nich nikdo nic moc nevěděl.
"Tak si je tedy můžete odvést," probrala Jane z přemýšlení učitelka a pak se rozloučily zdvořilým nashledanou. Potom učitelka zavolala na dvojčata: "Denisi, Danielko, přišla si pro vás sestra!" "Jupí!" ozval se nadšený pokřik dvojčat a za chvíli už jí ta tornáda skočila do náruče. "Jé, to není Amy, to je Jane!" radovala se Danielka a Denis jí přizvukoval. Ne že by neměli Amy rádi, ale Jane prostě byla nová a protože je dříve nepovažovala za své sourozence, nikdy na ně nekřičela. A toho hodlali prcci využít.
"Tak špunti, pojďte se oblíkat!" řekla jim Jane a oni běželi napřed a hrdě jí ukazovali své značky na skříňkách. Oblíkání zabralo hodně času, protože Denis s Danielkou pořád povídali a povídali, až se Jane zdálo, že snad tu pusu nikdy nezavřeli, dělali blbosti (například Danielka breakovala na podlaze a Denis skákal po jedné noze a metal hvězdy – bylo až s podivem, že on, 5letý klučík, to uměl, zatímco ona se to naučila až v 15. Ještě že existuje ta historka o nemocných nohách, takhle kdykoli jí v těláku něco nejde, všichni to berou jako pozůstatek nemoci a každý to chápe. ) a když už to Jane nevydržela a seřvala je, urazili se a trucovali a nechtěli se oblíkat.
Když se konečně vykodrcali ze školky, obrátila se na ně Amy: "No kde jste byli? Čekám tu už snad hodinu!" "To se zeptej tady těch dvou zlatíček!" odsekla Jane naštvaně. "Hm, nevypadáš příliš nadšeně. To asi nebyla taková pohodička, jak jsi očekávala, co? Za to to dopadlo přesně tak, jak jsem očekávala já. Klidně se vsadím o co chceš, že hučeli celou dobu, dělali blbosti a jakmile jsi začala protestovat, natruc se neoblíkali." "Vystihlas to naprosto přesně, je vidět, že je znáš fakt dokonale. Za to já..." povzdechla si Jane, ale hned se zase usmála: "Já na tom budu muset ještě zapracovat!" I Amy se usmála.
Úsměv jim však brzo ztuhl na rtech. Dvojčata, jak bylo jejich "milým" zvykem, opět zmizela. Holky nemusely mluvit ani si posílat telepatické zprávy, aby věděly, jak se ta druhá cítí: obě polomrtvé strachy neví co dělat a ví, že to je pořádný průser, protože jestli děti běžely směrem domů a nezastavily se před cestou... brr, ani na to nechtěly myslet.
Chvíli tedy jen tak zmateně pobíhaly sem a tam, až jich obě v tu samou chvíli napadlo superní kouzlo. Obě rozpažily ruce a chvíli myslely jen na jednu věc – Jane na Denise a Amy na Danielku. Neuběhla ani minuta a Denis s Danielkou se k nim sunuli krůček po krůčku se zvláštním prázdným výrazem v obličeji. Obě holky ze všeho nejvíc toužily rozběhnout se a popadnout ty uličníky do náručí, ale cosi jim říkalo, že tím by se celé kouzlo zničilo a nedopadlo by to dobře, že by jim ty prázdné výrazy už zůstaly a za chvíli by z nich vyprachal život (bylo to celkem nebezpečné kouzlo). Když byli prcci už skoro jen na dva metry vzdálení, Jane s Amy najednou zvolaly: "Ať ten, kdo ke mě kráčí, do náručí mi skočí!" a Denis s Danielkou jim skočili do náručí a teprve pak jim zmizely z obličejíčků prázdné výrazy a objevily se jim na nich přirozené poťouchlé úsměvy.
"Ha, to jsme vás vylekali, co! Původně jsme na vás chtěli jen bafnout, ale tohle bylo mnohem lepší, viď Dany?!" řechtal se Denis. Danielka s úsměvem přikyvovala. Holky se na sebe podívaly a pak Amy celkem naštvaně řekla: "Jo, máte pravdu, vylekali jste nás na nejvyšší možnou míru!" "Jo, tohle už nikdy, ale opravdu nikdy, nedělejte!" přidala se Jane. Stále pevně tiskla Denise v náručí a odmítala ho pustit, ačkoli Amy Danielku už pustila. Měla děsný strach, že prcci zdrhnou znovu, a tak Denise donesla na rukou až domů a teprve přede dveřmi ho pustila, protože se s Amy shodly, že by se rodiče velmi divili a nakonec by holky musely celou situaci vyprávět a zbytečně by rodiče vyděsily.