Amy - 11. kapitola

Doma zjistily, že rodiče i babička v křeslech usnuli. "Měly by jsme je odnést do jejich postelí." pomyslela si Amy. Jane hned poslala Amy telepatickou zprávu: "Amy, vezmi prcky do jejich pokoje, já to zařídím." "Ale jak?" nechápala Amy. "Nech to na mě." Amy tedy poslechla a odvedla dvojčata do pokoje tak rychle, jak jen to šlo, a když si spolu začali hrát, nepozorovaně se vytratila. Chtěla vědět, jak si Jane poradí.

Přišla zrovna když Jane zmenšovala babičku. Peggy a Jonathan seděli spící v

křeslech a byli velcí jako panenky. Amy jen obdivně zírala. Ji by to nenapadlo. Potom pomohla Jane s odnášením. Vzala do ruky babičku a nesla ji do jejího pokoje vedle dvojčat. Položila ji do postele a pomyslela si:  Ty dvojčata ale dělají kravál, vždyť vzbudí babičku... a než stačila přemýšlet dál, zašeptala: "Ticho!" a rukou mávla směrem dolů. Bylo ticho. Úplné ticho. Neslyšela ani ň. Spokojeně se usmála. Vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Zamířila do ložnice rodičů.

Ve dveřích se srazila s Jane. "Amy, proboha, kde vězíš, volám tě už alespoň deset minut! Nemůžu si vzpomenout, jak mám rodiče zase zvětšit. Haló, mluvím s tebou! Amy, slyšíš mě?" Amy na ni jen zírala. Viděla, že Jane hýbe ústy, ale absolutně nic neslyšela. Pochopila, že to kouzlo asi přestřelila. Hned to převyprávěla Jane – samozřejmě s pořádným hulákáním, protože si ani nebyla jistá, jestli jí z úst vyšlo alespoň jedno slovo. "No těpic," plácla se Jane do čela. Pak jí to došlo – na co je asi telepatická komunikace? "Amy, já nevím, jak mám rodiče zvětšit, nějak jsem to úplně zapomněla, co mám dělat?" zaznělo Amy v hlavě. Amy se nejprve  usmála, jak je super, že se můžou nějak domluvit, ale hned jí ten úsměv zase zamrzl, když jí došla velikost tohoto problému.

Než  se však dokázala vzpamatovat, rozběhla se Jane k pokoji dvojčat. "Co se děje?" řvala Amy za ní. "To právě nevím, ale od dvojčat se ozývá řev o pomoc! Babiččin!" To už Amy letěla taky. Když přiběhly do pokoje, naskytla se jim opravdu nevšední podívaná. Denis a Danielka stáli proti sobě, tvářili se dost naštvaně a řvali jeden přes druhého: "To je moje babička!" A babička, o kterou se přetahovali a která se ve své velikosti nemohla bránit, ječela: "Pomóóóc!"  Jane jednoduše zařvala: "Stop!" a všichni náhle strnuli. Zkameněli. "No paráda!" zaznělo Amy telepaticky v hlavě, "co budeme dělat teď? Absolutně nevím, jak jich znovu oživit." "Vzbuďme rodiče." navrhla Amy. "Proč náš máte vzbudit?" ozval se jim za zády hlas Jonathana. "É... ehm..." vyrazily ze sebe holky.

"Proboha!" zařvala Peggy při pohledu na svou matku a děti. Při její nové výšce asi půl metru jí to muselo připadat jako opravdu obří hrůzostrašná socha. Jane jim rychle pověděla, co se stalo. Peggy řekla: "Antistop!" a dvojčata i babička se zase začala hýbat. Pak ukázala levým ukazováčkem na babičku a jen se modlila, ať ji nehodí o zeď. Nakonec se jí povedlo dostat babičku do Amyiny náruče a dvojčata nechala zase zkamenět.

"Tak," řekl Jonathan, " to by bylo. Ale teď si musíš, Jane, vzpomenout, jak se zvětšuje, protože nikdo z nás neví, jak to děláš a já zruším Amyino zaklínadlo a babička si připraví kouzlo vymazání paměti, aby tuto událost vymazala z hlavy dvojčat." Jonathan ani Isabela ještě nestihli svá kouzla provést a Jane už zajásala: "Už to mám!" Přiskočila k mamce, položila jí ruku na hlavu a za chvíli  už mamka vyrostla do své výšky a ještě o kousek víc, protože Jane nestihla dát včas ruku pryč. "Teď alespoň nepotřebuju podpatky, když si Jonathanem někam vyrazíme," radovala se Peggy. Potom Jane zvětšila otce i babičku.

Jonathan se obrátil k Amy a lehce ji vytahal za uši. Přitom cosi mumlal v latině a pak se jí zeptal: "Slyšíš mě, Amy?" "Jo, já tě slyším, já tě slyším!" ječela Amy nadšeně. Babička už mezitím vymazala dvojčatům tuto situaci z hlavy pomocí jednoduchého kouzla, po kterém očarovaná osoba zapomene, co se stalo za poslední hodinu. Potom vzala obě zkamenělá dvojčata na chodbu, kterou si nyní pamatovala jako poslední událost toho dne. Pak babička všechny vyzvala, aby šli do obýváku a z obýváku ukázala na dvojčata a pronesla: "Antistop!" a dvojčata se probrala ze strnulosti a začala se honit.

Všichni si hlasitě oddechli. Pak se Amy obrátila na babičku: "Babi, jak ses vlastně dostala k dvojčatům?" "Ále, v tom kraválu jsem se probudila a zjistila jsem, že jsem děsně malá a pak jsem spadla z postele a dobelhala jsem se ke dveřím, ale nešly mi otevřít a pak se najednou rozletěly, až mě odhodily a byla jsem rozplácnutá na zdi. Ve dveřích stáli obří Denis a Danielka a jak mě uviděli, Danielka zvolala: ,Jé, panenka!

A vypadá úplně jako babička!´ A už už ke mě vztahovala ruku, když v tom mě popadl Denis a letěl do jejich pokoje a Danielka samozřejmě za ním a pak se začali přetahovat a zbytek znáte."

"Ale jak to, že jsi slyšela ten kravál," nechápala Amy, "vždyť jsem jich ztišila." "Jenže špatně." řekla Peggy. "To kouzlo ztiší zvuk ve tvých uších, ale v jiných ne. Já to často používám, když dvojčata nejsou k utišení a pak zase stačí mávnout rukou nahoru a slyšíš normálně, ale musíš to umět a mávnout tak akorát, protože kdybys mávla moc, slyšela bys až moc hlasitě – i šeptnutí jako řev a normální hlas by tě mohl připravit o sluch. Proto tě musel dát do pořádku táta." "Teda, netušila jsem, že by to  kouzlo mohlo mít tak velké následky." divila se Amy. "Mami, ale jak to, že se nám podařilo všechny ty kouzla tak zvorat? Vždyť jsi nám říkala, že máme v hlavě celou knihu kouzel a že se nám vždy v pravou chvíli vybaví to pravé kouzlo." nechápala Jane. "No, to jsem říkala a mělo by to tak být, ale pochop, že ne hned druhý den po tom, co získáte své schopnosti. Když jsem druhý den po patnáctinách vyšla ven z domu, dělala jsem jednu blbost za druhou. Naštěstí to moje maminka," Peggy se teď pousmála na Isabelu, "předpokládala a šla nepozorovaně za mnou a všechny škody dávala do pořádku, takže jsem nakonec do školy došla. Vždycky jsem si říkala, že až budu mít děti a budou mít 15 let, udělám to přesně tak jako moje máma. Ale nějak mi to úplně vypadlo. Měla jsem plnou hlavu toho stěhování." "Víš  mami,  když jsme šly do školy ani když jsme byly v ní a pak šly domů, tak jsme neudělaly tolik blbostí jako teď doma." řekla Jane

"No fakt, máš úplnou pravdu," přidala se Amy, "když jsme byly venku, šlo to všechno úplně samo. Jen jsme vešly domů, nastaly katastrofy. To je divný." "Ani ne," odporoval jí Jonathan, "je to celkem běžné. V každé druhé knížce o rodu Stillceů se o tom píše. Ten, kdo je radši venku, má s kouzlením potíže venku. A naopak ten, kdo je radši doma, bude mít problémy doma. Je to prý záležitost psychiky – tam, kde se cítíte líp, máte větší strach, že něco zkazíte a že už se tam nebudete cítit tak dobře. Zkrátka vám více záleží na tom, aby se všechno podařilo a jste z toho tak nervózní, že to prostě zkazíte. Prý se to po prvním dni srovná a daná osoba má v ten den kouzlit co nejvíc,  aby se plně sžila s křišťálkem a má kouzlit jedině pod dohledem staršího kouzelníka, aby to zase nedopadlo špatně." "Hm, tak to asi jdeme kouzlit, ne?" prohlásila Amy. Ten den spaly jako zabité. Isabela trvala na tom, že musí znát všechna kuchařská kouzla, ale protože to holkám moc nešlo, nikdo nechtěl ta jídla jíst jim přišlo škoda to jídlo vyhazovat, a tak snědly všechno, co si navařily a za chvíli byly přecpané. Ani Peggy a Jonathan je nešetřili. Musely se učit, které kouzlo kdy nejlíp využijí, aby se jim to pořádně vštípilo a aby se jim to automaticky vybavovalo správně. Večer se sotva vydrápaly po schodech, Peggy je musela posouvat ukazováčkem.

Ráno dlouho vyspávat nemohly, musely bohužel do školy. Ve škole se celkem probraly, když na chodbě uviděly své miláčky. Frankie ale Amy přidělával starosti. Začínala na něj asi lézt chřipka, protože mu bylo pěkně špatně a nakonec si pro něj musela přijet jeho matka a odvézt ho domů. Amy by mu nejradši donesla nějaký lektvar od babičky, ale jednak teď musela být ve škole, jednak by ho něco takového nepřinutila vypít, protože nesnášel všechno, co obsahovalo bylinky. Odpoledne, aby  Amy přišla na jiné myšlenky, navrhla Jane, aby společně šly s pejsky a dvojčaty na procházku do parku. Zeptala se i Nicka, jestli nechce jít s nimi, ale ten se omluvil, že nemůže, protože má týdenní zaracha.

Jane to moc nevadilo, ke štěstí jí teď stačilo to, že měla vlastního psa a sourozence. Špunti byli lumpíci. Každou chvíli dělali neplechu, ale nikdo se na ně nedokázal dlouhou dobu zlobit. Uměli totiž dělat psí očka málem líp než Matty. Amy se v parku dařilo nedělat si starosti o Frankieho, ale když ji přece jen přepadly, vždycky se v duchu uklidňovala, že se za ním staví a případně mu nějaký ten lektvar na vyléčení stejně donese.

Amy se zadívala k fontáně a co nevidí: velká svalnatá hora obracená k nim zády (podle všeho Felix) drží nějakému klukovi hlavu pod vodou. "Jane, musíme něco udělat! Dvojčata, zůstaňte tu a pohlídejte Mattyho, Jane, Bene, poběžte!" Doběhly nejspíš právě včas – kluk, který měl hlavu pod vodou, už začal vypadat úplně bezvládně. Amy řekla: "Bene, na něj!" a Ben rafnul Felixe do obrovitého zadku. Felix zařval a pustil ho.  Jane k němu přiskočila a vylovila ho. Byl to Nick! Byla tak zaskočená, že Nicka musela křísit Amy. Rázem jim bylo jasné, proč ho Felix topil – musel si to s ním vyřídit, když už nemohl nabančit Frankiemu. Evidentně se na něj Elenka ještě zlobila.Pak se na něj Jane obrátila s dost pochopitelnou otázkou: "Co tu děláš?! Říkal jsi, že dnes nikam nemůžeš, že máš zaracha!" Nick ale nic neříkal, protože stále ještě lapal po dechu. Felix se připomenul: "Hej, to si vyřešíte potom! Řekněte tomu čoklovi, ať mě pustí!" Amy si Bena zavolala a Ben s radostí pustil Felixův zadek, který mu už pěkně dlouhou chvíli dělal v tlamě divnou pachuť, ale aby si Felix nemyslel, že už je všechno v pořádku, ještě se naoko mlsně olízl a pak varovně zavrčel. Felix radši zdrhl. "Tak já jdu zkontrolovat prcky, budeme tam na lavičce, Jane." řekla Amy a taktně odešla. "Tak odpověz!" naléhala Jane. Nick ze sebe nedokázal nic vypravit. V tu chvíli k nim přikráčela nějaká blondýna (taková typická barbína), objala Nicka kolem krku, dala mu dlouhou pusu a pak teprve se zmohla na pozdrav.

Nick zrudl a valil oči. Jane  taky zrudla a řekla: "Jasně, chápu." a pořádně do Nicka žduchla, takže  sletěl do fontány a blondýna, která mu stále visela kolem krku, sletěla s ním. "Tak tomu se říká dvojitý zásah," usmála se na ně Jane, když se vynořili, a hrdě odkráčela zpátky k Amy. Cestou podkopla nohy Felixovi, který se právě chystal okrást nějakou stařenku. Teprve až když zmizela z dohledu, začaly se jí po tváři koulet slzy. Na lavičce našla taky ubrečenou Amy. "Jen jsem se chvilku nedívala a dvojčata zmizela. Matty taky." zabečela Amy. "A sakra," hlesla Jane. Jen to dořekla, dvojčata přiběhla. "Báááf!" Holky nadskočily leknutím. Dvojčata byla schovaná v keři za lavičkami. "Dany, Deny! Kde jste byli, víte, jak jsem se o vás bála?!" rozbrečela se Amy nanovo, teď už šťastně. "Kde jste nechali Mattyho?" zeptala se jich Jane.

Dvojčata jen pokrčila rameny: "Nikde jsme ho neviděli." Jane se zamyslela a pak se dobře rozhlédla, jestli okolo nejsou žádní zvědavci. Nikde nikdo. Přiložila si k puse ukazováček a pak jím ukázala na Bena,  který zahanbeně ležel pod lavičkou. Jakmile měl lidská ústa, zeptala se ho: "Bene, nevíš, kam se poděl Matty?" "Nevím. Dali jsme si závod a Matty vyrazil úplně tryskem a ztratil se mi z dohledu a už jsem ho nenašel." "Aha." Amy trápilo, že se Matty ztratil, protože na něj nedala dobrý pozor a proto trvala na tom, že ho půjde hledat jen ona, protože bylo jednodušší nechat prcky i Bena na jednom místě, než hledat zároveň s nimi. Hledat se muselo rychle a to s prcky nešlo. Někdo je musel hlídat, a proto Jane souhlasila, protože viděla, že Amy si to nenechá vymluvit. Amy tedy odešla a Jane dovolila dvojčatům, aby šla na malé průlezačky, které byly kousek od lavičky. Dvojčata je měla celé pro sebe, protože do parku dnes skoro nikdo nezavítal, takže ani maminky s dětmi. Ben se uvelebil do trávy vedle lavičky a usnul. Jane si sedla  na tu lavičku a přemýšlela. Jak jí to mohl udělat? A ještě s takovou nafrněnou krávou? Proč jí to neřekl rovnou a nerozešel se s ní? Rozhodně by to bylo snesitelnější než tohle. Uviděla, že k ní běží dvojčata, a tak si rychle setřela slzu, která jí stékala z oka. Neměla náladu něco dvojčatům vysvětlovat. "Jane, nás už to nebaví! Už jsme byli na každé průlezce alespoň desetkrát. Co budeme dělat teď?" "Tak to je dobrá otázka. No, tak nejdřív mi natrhejte kytičku a já vám pak povím, co jsem vymyslela." Dvojčata odběhla a Jane mezitím rychle přemýšlela. Pak ji napadlo skvělé kouzlo: utrhla jeden lopuchový lístek, vzala tři malé klacíky a jednu sedmikrásku a pronesla zaklínadlo:

"Ať se lopuchový lístek jediný  změní v místo, kde se dá řádit celé hodiny!"

    Fungovalo to! Teď držela v ruce místo lístku, klacíků a sedmikrásky malou       obdélníkovou zelenou krabičku, kterou lehce zastrčila pod lavičku tak, že tam vůbec

nebyla vidět. Právě včas – dvojčata se zrovna vracela a nesla jí obrovskou náruč pampelišek, kopretin, jetele, chrp a dalších lučních kvítků. "Ó, děkuju, ta se vám fakt povedla. Tak za to si zasloužíte jít do toho nejúžasnějšího Dětského ráje!" oznámila jim Jane. Dvojčatům zasvítila očka. Nevěděla sice, co to ten Dětský ráj vlastně je, ale znělo to moc dobře. "Je tam dlouhá cesta, ale vy to určitě vydržíte, že?" zeptala se jich Jane. Horlivě přikyvovali. Jane znovu zkontrolovala, jestli kolem nikdo není, a pak jich vzala za ruky, jakože půjdou. Oni se jí, jak předpokládala, vytrhli, takže měla volné ruce, ukázala na ně a řekla: "Stop!" Jakmile zkameněli, začala jim měnit paměť. Položila jim své ruky na hlavy a pronesla zaklínadlo:

"Následující čtvrthodina vašich vzpomínek bude taková,  jaká je v mé hlavě představa!"

Potom už jen stačilo představit si, jak jdou parkem ven a pak dál a dál a dál, až dojdou k obrovské zelené bráně vysokého živého plotu, kde je nápis: "Vstup jen pro děti do desíti let!". Tam se Jane s dvojčaty rozloučí, řekne jim, ať se chovají slušně a ať se snaží z ničeho nespadnout a oni vesele proběhnou bránou. Jane teď ruce z jejich hlav trochu nadzvedla a začala je zmenšovat tak, až byli každý vysoký sotva čtyři centimetry. Potom je postavila přesně do malého otvůrku v krabičce pod lavičkou a řekla: "Antistop!" A viděla, jak dva malý trpaslíci probíhají bludištěm.S úsměvem si sedla na lavičku. Teď byli tak malí, že je bylo vidět jen stěží, a tak si řekla, že se na jejich blbnutí podívá po tom v křišťálku, kde to bude mít jako pod mikroskopem.Věděla, že o ně nemusí mít strach. Když pronášela zaklínadlo, aby vyčarovala to bludiště, představovala si, jak má celý ten Dětský ráj vypadat. Zelené bludiště, vystláno měkkými polštářky, takže žádný pád nebolí, stěny bludiště vypadaly jako živý plot, ale byly z molitanu. Za každým rohem se schovávalo něco nového a vždy po pěti metrech byly stolky s dvěma židličkami a na nich něco malého k snědku a láhev s limonádou. Mezi atrakce, které se zde daly najít, byly trampolíny, průlezky, klouzačky, houpačky vypadající jako koně a jiná zvířátka, ale také klasické houpačky pro dva nebo houpačky – sedátka zavěšená na lanech a pověšena na tyčce. Dále tu byly malé kolotoče s nejrůznějšími zvířaty, takže bylo jen na vás, jestli si vyberete slona, koníka, kozu, žirafu nebo třeba tygra. Pak se tu dvojčata mohla vyblbnout v nejrůznějších tunýlcích nebo na malé lanové dráze, taky tu bylo široké prostranství, ve kterém byl závodní okruh ve tvaru osmičky a na něm mohla závodit na tříkolkách, na skákacích balonech, na koloběžkách, na bruslích, na skákacích houpacích konících a nebo na malých letadýlkách, které se vznášely jen metr nad zemí, a nebo se dráha proměnila v autodrom. Taky tu bylo postaveno obrovské běžící kolo, jaké mají v klecích křečci. Nechyběl ani řetízkáč. Jedno menší prostranství bylo imitací pouště s malou oázkou uprostřed – na té bylo několik palm, které sloužily jako slunečník a pod ní v mrazícím boxu hodně limonád a taky pro každého dva nanuky. Dvojčata zde měla dvě velblouďata, na kterých se mohla svézt a pak krásné formičky, sítka, bagry, lopatky, hrabičky a podobné hračky na písek. Potom tam bylo malé prostranství, které vypadalo jako kreslený les a tam Jane vymyslela šmoulí vesnici, protože to byla od dvojčat nejoblíbenější pohádka. Šmoulí chaloupky vypadaly přesně jako z pohádky, ale navíc na nich byly udělány klouzačky a v nich různé průlezky a nechybělo tu ani pár šmoulů, kteří si s nimi hráli. Jenom Gargamela tam Jane nedala. V některých zákoutích mohli najít stádo koz nebo ohrádku s morčátky a králíčky (samozřejmě tam živá zvířata měla dostatek jídla i pití, na to Jane v myšlenkách dohlédla). Nebo tu také byl malý prales s orangutany, kteří dvojčata nosily na zádech a skákaly s nimi ze stromu na strom. Jane nezapomněla ani na minizáchodky doslova na každém rohu. Byly vždy maskovány jako zelené šmoulí chaloupky. Po celém bludišti byly místo laviček rozesety malé mechové gaučíky jako z podkroví, kdyby se náhodou dvojčata unavily. Jane byla spokojená. Když si to teď tak představila v hlavě, věřila, že na nic nezapomněla. Dvojčata si užijí spoustu zábavy a nic jim nebude chybět. Teď už jen počkat na Amy. A nemyslet na Nicka. Na Nicka ne, ne a ne! Ale ono se lehko řekne, těžko udělá. Jediný způsob, jak nemyslet na toho syčáka, bylo přikouzlit si knížku, kterou měla rozečtenou doma na stole. A tak četla. Občas mrkla na hodiny. Uběhla čtvrthodina, potom už bylo půl, a pak ve třičtvrtě na čtyři, se Amy konečně objevila s Mattym v náručí. Spal. "Kde byl?" zašeptala Jane. "Tomu neuvěříš," začala Amy, "šla jsem asi pět minut, volala ho, dívala se pod každý keřík, ale on nikde. Naštěstí mě napadlo kouzlo:

"Čas tak rychle utíká, ať okamžitě najdu Mattíka!"

No, a tak jsem ho našla. Jenže byl v kočárku malé rozmazlené holky, která mi ho nechtěla za žádnou cenu vrátit, protože věřila, že to je její plyšák. Páni, on měl na hlavě pletenou čepičku, kabátek a kalhoty, muselo mu být hrozné vedro, vrtěl se jako ďábel a ona mi stejně nechtěla věřit, že je živý. Prý: "Ne a ne! Není živý ty už jsi velká holka, tak bys měla vědět, že plyšáci nejsou živý. Jsou to jen hračky!" a ještě si dupla. Chudák Matty nemohl ani utéct, protože byl ke kočárku přivázaný dětskými popruhy. Naštvala jsem se, že se přece nebudu prosit malé holky, aby mi vrátila našeho psa, a tak jsem jí ho chtěla vytrhnout, ale ona spustila takový ječák, že se lidé začali otáčet a kdybych ho hned nepustila, asi by mě přišli seřvat, co to tý malý chudince dělám. Tak jsem šla o kus dál za keř, aby mě ta malá kňouralka neviděla, a znovu jsem použila to kouzlo, ale místo Mattíka jsem hledala plyšáka. No tos měla vidět toho jejího úžasného plyšáka. Nedivím se, že mi Mattyho nechtěla vrátit, ten její jí musel spadnout do bláta nebo do podobného sajrajtu, protože byl parádně špinavý. Původně to byl asi zajíček, ale teď už vypadal jako bahenní příšera. Takhle by mi ho asi za Mattyho nevyměnila, a proto jsem musela použít další kouzlo, prací kouzlo. To prostě děláš, jako bys prala, máchala a ždímala a během toho musíš říkat: "Jedna, dva, tři, čtyři, pět, vyčisti se hned." A to furt dookola, než se to vyčistí. Já to opakovala nejmíň pětkrát. Nakonec jsem zjistila, že zajda je růžový, takže teď jsem už nechápala, jak si ho mohla s naším Mattym splést, ale což. Vrátila jsem se zpátky tam, kde jsem tu holku předtím našla a ona nikde. To mě fakt dožralo. Musela jsem to kouzlo nalezení říct znovu. Víš, to čas tak rychle utíká, se tam neříká jen tak nadarmo. Zjistila jsem totiž, že když to kouzlo použiješ, ačkoli netrvá ani minutu, zabere to pět minut. Takže mi to vlastně ukradlo čtvrthodinu. I když, když si vezmu, že bych jich třikrát hledala jen tak normálně, asi by mi to trvalo mnohem dýl. No zkrátka, použila jsem ho potřetí, a co nevidím: všude liduprázno, jen přede mnou, asi tak na dva metry daleko, se takový starší chlapík s výrazem úchyláka snažil zatáhnout tu malou holku do křaku. Teď vůbec neječela, byla úplně ztuhlá strachem, a kdyby to byla jiná situace, asi bych se hodně nasmála při pohledu na její vyděšený výraz. V této situaci mi to však vůbec směšné nebylo. Nesnáším, když musím tak rychle přemýšlet, vůbec mi to pak totiž nemyslí. Ale na poslední chvíli mě naštěstí zasáhl jako blesk docela slušný nápad, i když teď vím, že to šlo udělat i jednodušeji. Protože si mě ani jeden nevšimli, proměnila jsem se v navlas stejný křak jako byl ten za ním. Ani nevím, co to bylo zač, snad šípek, fakt nevím. Když jsem byla uvnitř křaku, natáhla jsem k tomu hnusákovi mohutnější větve, v které se proměnily mé ruky. Těmi větvemi jsem ho chytila kolem pasu a odhodila ho pryč od té holčičky. Spadl tak, že se praštil do lavičky, takže byl na chvíli omráčen. Toho jsem využila a proměnila se zpátky. Holčičku, kterou v šoku ani nenapadlo utíkat, to přinutilo otevřít pusu úžasem. Rychle jsem k omráčenému hajzlíkovi přiskočila a z utrženého stébla trávy vyčarovala provaz, kterým jsem ho pevně přivázala k lavičce. A když říkám pevně, tak myslím opravdu pevně. Nemohl se ani pohnout. Holčička se svezla na zem a brečela. Naštěstí sice byla ještě malá na to, aby věděla, co jí chtěl udělat, ale i tak si prožila strašný strach. Rychle jsem popadla mobil a zavolala policii. Pak jsem jí změnila paměť, aby si myslela a taky to pak policii tak řekla, že ovládám karate a díky tomu jsem ji zachránila. Po té, co jsem to kouzlo dokončila, tak se mě zeptala: "Jak jsi to udělala? Jak ses dostala do toho křaku a zase ven? Kdes vzala ten provaz?" Chápeš? To kouzlo na ni vůbec nepůsobilo! Nevěděla jsem, co mám dělat. Myslím, že jí nedošlo, že to bylo kouzlo, ale každopádně bylo jasné, že jestli tohle řekne policajtům, bude to dost divné. Nakonec jsem ji uprosila, aby policistům vykládala tu verzi o karate. Souhlasila. Byla chytřejší, než jsem si myslela, protože mi řekla: "Jasně. Pochybuju, že by mi někdo věřil, že jsem viděla holku, jak byla ve větvi křaku. Tys ho vlastně chytila rukama, že?" Nezbylo mi než s otevřenou pusou přikývnout. A to té holčičce nemohlo být víc devět.  Honem jsem stále ještě omráčenému chlápkovi změnila paměť – což fungovalo, protože když se probral, nadával, že ho oddělala jedna blbá karatistka. Ta holčička, jmenovala se Melisa, byla ještě celkem rozklepaná, a tak jsem jí dala toho jejího králíčka. Když se to tak vezme, zachránil jí život právě on. Kdyby mi totiž Mattyho dala hned, nenamáhala bych se toho králíka hledat a ji pak už taky ne. Když králíka uviděla, šťastně ho k sobě přitiskla a pak odvázala Mattyho, sundala mu to srandovní pletené oblečení a oblíkla ho tomu králíkovi. Matty ke mně šťastně přiběhl. A pak už přijeli policajti, hned na místě mě, Melisu i toho grázla vyslechli a naštěstí po mě to moje karate nechtěli předvést. Neměli důvod pochybovat – jak jinak bych jo přece přeprala? Díky Mattymu jsem měla i vymyšlený důvod, proč jsem šla parkem. Vzhledem k okolnostem mi ani nedali pokutu, že ho nemám uvázaného. Prý si mě možná předvolají, ale kdo ví, za jak dlouho to bude. Melise jsem naštěstí neřekla své  jméno ani nic, takže i kdyby to o mém kouzlení řekla třeba rodičům, nebudou nás mít jak najít. A policisté přece soukromé údaje nemohou někomu sdělovat, takže i z této strany by to mělo být v klidu. Uff, jsem úplně grogy." plácla s sebou Amy na lavičku. "Teda, člověk tě jen pošle hledat psa a z tebe je hned superhrdinka!" smála se Jane. Ta Melisa teda měla štěstí. "Jsi machr, sestřičko." poplácala Jane Amy po zádech. "Díky. A kde jsou vůbec dvojčata?" napadlo Amy. "Pod lavičkou." "Cóóó?!" nechápala Amy. Pro jistotu se sklonila pod lávku, aby viděla, jestli se tam fakt ze srandy nenasoukali, ale ne. "Jak to myslíš, Jane?" zamračila se Amy. "Tak jak to říkám. Vyčarovala jsem pro nich minibludiště, zmenšila jsem je a dala pod lavičku. Když se skloníš až těsně nad ni a budeš úplně potichu, uslyšíš slabounké radostné výskání." vysvětlovala Jane. Nakonec musela Amy tu krabičku ukázat, protože Amy ji vůbec nemohla najít. Ale pak to výskání obě uslyšely. Dvojčata se opravdu dobře bavila. Pak musela Jane Amy vysvětlit, jak to bludiště vyčarovala. "No, a myslím, že je tam můžem nechat a nést i s krabičkou domů, protože jsem při kouzlení myslela i na to, že musí být neotřesitelná a nerozbitná, když jsou jakékoli děti uvnitř, aby se jim něco nestalo." dokončila Jane.

Potom už se vydaly domů a Jane nesla krabičku s dvojčaty. Cestou se ještě Jane svěřila Amy s tím, jaké překvapení jí Nick přichystal. Amy nechtěla věřit svým uším.

Vždyť přece ještě dnes viděla Nicka, jak strnul, když uslyšel Janeiny ódy na Mattyho.

Vůbec nevypadal, že by měl ještě jednu holku. Nějak se jí tomu nechtělo věřit.

Doma předala Jane Amy prcky v krabičce, aby je hlídala a dohodly se, že jich tam ještě nechají tak hodinku, dvě, ať se vyblbnou. Pak si lehla do postele, a protože na ni všechno to s Nickem dolehlo, brečela tak dlouho, až usnula s unaveným Mattym v náručí. Ten taky dnes zažil traumatizující den, ale vypadalo to, že ho to až tak netrápí.

Spal klidným spánkem, zatímco Jane se ve spánku tak převalovala, až spadla na zem. Zjistila, že spala zhruba dvě hodiny. Zaklepala na Amyin pokoj.  Nikdo se neozýval. Otevřela a uviděla, že pokoj je prázdný. Protřela si oči a sešla dolů. Všichni seděli v obýváku kolem stolu, na němž měli položenou krabičku s dvojčaty. Všichni pozorovali úkaz nad krabičkou. Teď, když slyšeli Janeiny kroky, otočili se a přivítali se s ní. "Ahoj, Jane, podívej, co jsem vykouzlila," pobídla ji babička. Myslela tím ten úkaz nad krabičkou. Vypadalo to jako hustý vzduch, mlha nebo opar, no prostě  takové zamlžené kolečko ve vzduchu a na něm běžel obraz jako v televizi. Byly to kamerové záběry dvojčat, jak běhají po Janeině Dětském ráji. "Jane, jak se ti povedlo něco tak hezkého vyčarovat?" ptala se Peggy dojatě. Byla na Jane strašně pyšná. A stejně tak na Amy, které se povedlo zachránit Melisu. "Nebylo to moc těžké. Ale babi, jak se tobě povedlo vyčarovat tu obrazovku? To je prostě úžasné!" vydechla Jane a přisedla si na křeslo k Amy. Jako v přímém přenosu viděli, jak Danielka právě poráží Denise na autodromu a ji pak Denis na skákacím balonu. Děti si vyzkoušely každou atrakci, něco zbaštili

(hlavně ty nanuky na poušti) a pomazlily se se všemi zvířaty. Strašně se jim tam líbilo.

Rodině se zase líbilo, že teď měla celou jejich radost natočenou, takže to bylo, jako by Dětský ráj navštívila spolu s dvojčaty a viděla jejich radost naživo. Až jim pak bylo líto, že musí dvojčata vytáhnout ven. "Tak, myslím, že už je nejvyšší čas," prohlásila Peggy, "už jich, Jane, zavolej ven, musí se ještě vykoupat, zítra jdou do školky." "Zavolat ven? A jak?" zarazila se Jane. "Cože? Jane, neříkej, že nevíš, jak je dostat zpět z Dětského ráje?" vyděsila se Peggy. "No, nějak jsem na to nepomyslela, ale dej mi chvíli čas. Jak bylo to zaklínadlo na vykouzlení bludiště? Ať se lopuchový lístek jediný změní v místo, kde se dá  řádit celé hodiny! Takže teď:

"Lopuchový lístku jediný, vrať mi členy mé rodiny!"

Rázem stála dvojčata v obýváku, Danielka právě křičela na Denise: "Nekraď Mlsounovi další dort!" A Denis právě kousal do vzduchu. Evidentně byli zrovna ve šmoulí vesnici. Pak oba najednou zvolali: "Kde to jsme? My chceme zpátky do Dětského ráje!" "Uklidněte se," tišila je mamka, "však tam zase půjdete, ale dneska už ne. Když budete hodní a budete poslouchat, tak se tam někdy zase podíváte." slíbila jim. Protože se dvojčata ani nedivila, jak to, že se tu vzali tak najednou,  nemuseli jim upravit paměť, aby v ní měli nějakou cestu z Dětského ráje domů. Po maminčině slibu už byli klidnější a dali se do vyprávění, jaký úžasný den prožili.

Další den si Jane v doprovodu Amy dávala bedlivý pozor, aby někde nenarazila na Nicka. Ten jí včera večer zavolal aspoň desetkrát, ale ona mu to nezvedala. Nakonec přišel až k ní do třídy. "Jane, můžu si s tebou promluvit? Poslouchej mě, já s ní nic nemám. Dokonce ji ani neznám!" ospravedlňoval se Nick. Ale to už Jane mizela na dívčích záchodech. Nechtěla od něj nic slyšet. Nevěděla, čím by se taková věc dala omluvit, aby mu to prominula. "Amy, vyslechni mě aspoň ty!" škemral Nick. Amy zaváhala. Třeba to skutečně není, jak to vypadá. Potom by se Jane trápila zbytečně. "Amy, já ji fakt neznám! Viděl jsem ji včera prvně v životě. Miluju jen Jane!" "Ale můžeš nějak dokázat, že ji neznáš?" položila mu Amy důležitou otázku. "Ne." "Tak jak ti pak má Jane věřit? Je to padesát na padesát – buď ti může věřit a ty z ní pak třeba uděláš hloupou husu, protože s tou blondýnou fakt chodíš, nebo ti nebude věřit a třeba tím udělá chybu, protože mluvíš pravdu. Neřešitelná situace. Opravdu nevím, jak tohle dopadne." povzdychla Amy a zamířila za Jane, protože si byla jistá, že ji Jane potřebuje. Ale Jane chtěla být sama, takže nakonec šla Amy zase do třídy. V podobném duchu proběhl zbytek týdne. Každý pokus, kdy se Amy snažila Jane pomoct, se nějak pokazil. Například navrhla, že půjdou společně pomoci Amyině mamce do zwerimexu. Věřila, že ve zwerimexu Jane alespoň na chvíli zapomene na Nicka a jeho zradu. To si Jane myslela taky, a proto souhlasila. Ve zwerimexu ale musela Jane zaskakovat za

Peggyinu kolegyni Martu na druhé kase a Amy měla za úkol nakrmit zvířata. Jenže Jane se na svou práci nemohla soustředit, každý kluk jí připomínal Nicka. Jeden zákazník ji pěkně seřval, protože mu místo krmiva pro rybičky prodala zrní pro křečky. S mnoha omluvami mu ho vyměnila. Tento případ nebyl ojedinělý, a tak jí nakonec Peggy navrhla, jestli se nechce vyměnit s Amy. Jane velmi ráda souhlasila. Konečně měla zase aspoň trochu klidu. A takhle to šlo celý zbytek týdne – Amy vždy přišla s dobrým nápadem, jak přivézt Jane na jiné myšlenky, ale každý plán vždy nějak ztroskotal. Jane prostě na Nicka nemohla zapomenout. V pátek už to Amy trochu vzdala a konečně se vypravila za Frankiem, ozbrojena lahvičkou s heřmánkovým lektvarem, který jí připravila babička a speciálně kvůli ní ho zamaskovala tak, že chutnal jako ovocný čaj, i když trochu hořký. Snad Frankie tuto lest neprohlédne. A snad ji Frankieho maminka konečně pustí za Frankiem. Došla až k Frankieho domu, dole zazvonila a jeho maminka ji opravdu pustila nahoru. "Ahoj Frankie!" pozdravila ho a dala mu pusu. Riskovala, že taky onemocní, ale teď jí to bylo jedno. "Ahoj, Amy!" usmál se na ni zesláblý Frankie. "Něco jsem ti přinesla. Na, bude ti potom líp." podala mu láhev s čajem. Frankie ani neodporoval, byl na to už za ten týden, co marodil, zvyklý – jeho maminka do něj furt lila nějaké čaje. Rychle to vyzunkl, aby už to měl za sebou. Kupodivu se pak vážně cítil líp. "Hm, ono to asi fakt zabírá." podivil se, " Cítím se teď dobře, nic mě nebolí, není mi tak příšerné vedro..." "Vidíš, vidíš, já ti to říkala!" usmívala se Amy. Mlaskla ještě jedna pusa a pak se Frankie zeptal, co je nového. Amy mu poreferovala, co v parku provedl jeho povedený kamarád. "Říkáš, že Nick tvrdí, že ji nezná?" ověřoval si Frankie. "Ano." přisvědčila Amy. "A že to byla vysoká blondýna?" "Ano." "Hm, tak už je mi to jasný." "Co je ti jasný?" nechápala Amy. "Ta potvora se jmenuje Jůlie, fůrie jedna." "Odkud ji znáš?" divila se Amy. "Ale, měl jsem s ní takový malý incident. Vzala si do hlavy, že spolu chodíme, ačkoli mě jen jednou potkala na chodníku před naším barákem. Potom furt sledovala a všude na potkání prohlašovala, že jsme dokonalý pár. Nakonec jsem jí musel přede všema říct, že spolu nechodíme a ani jsme nikdy nechodili. Uraženě odkráčela a pak teprve jsem od ní měl pokoj, i když sem tam ještě pustí do éteru nějakou pomluvu o mě. Takže bych se vsadil, že Nickovi udělala něco podobného. Promluv o tom s Jane, ať si to zkusí nechat vysvětlit. Byla by škoda, kdyby se rozešli." "Hm, tak to máš pravdu." souhlasila Amy. Pak si ještě chvíli povídali a nakonec Frankie únavou usnul, a tak se Amy vydala domů. Tam hned běžela do Janeiného pokoje a ještě začerstva jí tu novinku sdělila.To Jane přesvědčilo, aby dala Nickovi ještě jednu šanci, a když jí zase volal (celý týden volal alespoň 10x denně), zvedla mu to. Protože to něčekal, málem zavěsil. Domluvili se, že se sejdou na jejich oblíbené lavičce kousek od parku. Oba se tam setkali během chvilky. Jane však celkem zklamalo, že jí neřekl nic nového než ve škole. Tu blondýnu prostě v tom parku viděl poprvé v životě a od té doby už ji taky neviděl. Díky Frankieho informaci už mu to ale věřila, a tak si to hezky vzájemně vysvětlili a nastalo udobřování. Potom  přišla Jane domů, teď už celá šťastná a povídá Amy: "Hele, Amy, já to ale stejně pořád nechápu. Když ji viděl prvně v životě a teď už se s ní neviděl, odkud ona přišla na něj?" "No, tak tohle ti můžu vyjasnit. Šla jsem do obchodu pro chleba, když jsem potkala Elenu. A ona na mě prý: "Tak co, ještě spolu Nick a Jane chodí, když se Nick tahá s Julčou?" a nafrněně odkráčela." "Jak o tom věděla?" skočila jí Jane do řeči, "Vždyť kromě mě, tebe a Nicka u toho nikdo nebyl, ani ve škole jsme to nerozebíraly." "No právě, to je ono, to mi hned taky začalo vrtat hlavou, a tak jsem šla nenápadně za Elenkou. No a pak jsem uviděla, jak si sedá na lavičku k té blondýně, k Julče. Schovala jsem se za keř, aby mě neviděly a rychle jsem se přeměnila na trávu a teleportovala se do trávy, která rostla pod tou jejich lavičkou, abych slyšela, o čem mluví. Jejich rozhovor:

Elena: "Ahoj!"

Julča: "Ahojky!"

Elena: "Tak si představ, že ta kráva Jane na to skočila!"

Julča: "Chichichi!"

Elena: "Moc ti děkuju, že ses kvůli mně tak obětovala a políbila před ní toho ňoumu!

Mělo to přesně ten účinek, jaký jsem čekala! Hihihi!"

Julča: "Chichichi!"

Elena: "Hihihihi, slyšíš, směj se pořádně, hihihihi!"

Julča: "Hichihichi!"

Elena: "No, to je jedno. Hihihi! Nepůjdem nakupovat?" Julča: "Hihihihi, třeba." atd.

Zkrátka a dobře, jsou to kámošky. Celou dobu za tím stála Elena, chtěla se ti pomstít za... no já vlastně ani nevím, za co, asi za to, že sis někdy dovolila stáhnout na sebe něčí pozornost, když tě zdravil, nebo za nějakou podobnou blbost. A Julča, její další věrný pejsek, jí v tom ochotně pomáhala. Takže teď už můžeš Nickovi s klidným srdcem věřit, že je v tom nevinně." "To teda jo. Myslím, že už mi odpustil, že jsem mu nevěřila.Taky mi vysvětlil, co vůbec dělal v tom parku: jeho mamka mu nakonec to zaracha odpustila, protože si tu pětku z matiky opravil, a tak mi chtěl udělat radost a šel do toho paku za mnou. A nedokázal odpovědět na mé otázky, protože byl stále ještě přidušený z té fontány a pak totálně šokovaný Julčou." "Myslím, že je načase oplatit Eleně stejnou mincí..." podotkla Amy. "No, musím z tebou souhlasit. Co je moc, to je moc. Vždyť jsme se kvůli ní málem rozešli!" "Přesně. A navíc tím pomůžeme těm jejím ocáskům mít vlastní mozek." "Teď ti moc nerozumím. Cos vymyslela?" zeptala se Jane zvědavě. "Ale, všechno se dozvíš. Jen to musím provézt do konce. Odveta se bude konat zítra cestou ze školy." Jane už se nemohla dočkat. Cítila se najednou velmi pomstychtivě a věřila, že Amy vymyslela něco opravdu skvělého a přitom ne moc krutého. Ráno se netrpělivě oblékla a u snídaně sotva dokázala zůstat v klidu sedět. Dvojčata oproti ní vypadala jako ty nejklidnější bytosti na světě. A to nejen dnes – už několik dní ve spořádaně snídali a převlíkali se bez odmlouvání. Bohužel – poslouchali jen babičku. Oba si ji zamilovali od prvního okamžiku a teď na ni nedali  dopustit. Mamku a taťku poslouchali jen tehdy, když jim babička řekla: "Poslouchejte maminku a tatínka." Amy z toho byla pěkně vykulená, ještě v životě neviděla dvojčata poslušná. Babička byla prostě pro dvojčata bohyně, a proto si dvojčata dala za cíl alespoň jednou navštívit Dětský ráj i s babičkou. Vždyť pak by to byla ještě mnohem větší zábava! A tak teď dělali cokoli babička řekla. Dokonce si na babiččino přání uklidili pokojík! A během tohoto týdne byli odpoledne potichu a své bojové hry kvůli babičce s nadšením vyměnili za Člověče, nezlob se. Taky přestali kreslit po zdech a mohli se přetrhnout, kdo zavalí babičku větším počtem malovaných výkresů. Celá rodina jen nechápavě vrtěla hlavou.

Konečně se Amy začala zvedat a vydaly se do školy. Ve škole byla Jane jako na jehlách. Na chodbách se potkali s kluky – Frankie už byl díky Amyinu (babiččinu) lektvaru opravdu zdravý – ale o pomstě jim neřekly. I Jane už pochopila, že Amy plánuje pomstu, která půjde provézt jedině kouzlem, a tak jí bylo jasné, že klukům nic říct nemůžou. Hodiny ubíhaly Amy rychle, ale Jane pomalu. Hořela totiž touhou potrestat tu nánu Elenu za prožití týdne smutku. Konečně skončila poslední hodina a holky vyšly ven ze školy, doprovázeny kluky. Rychle se s nimi rozloučily, ale těm to nevadilo, Frankie s Amy byli domluveni, že se za hodinu sejdou v parku Holky si stouply k jednomu stromu a čekaly, až kolem půjde Elena s ocáskem číslo jedna – Felixem. "S trochou štěstí," zadoufala Amy, "půjdou rovnou za Julčou." "Proč?" nechápala Jane. "Uvidíš." A opravdu uviděla, protože na Elenu už na konci ulice čekala Julča. Holky viděly, jak se pozdravili a pak zasáhla Amy. Vybrala si skvělé kouzlo, které šlo provézt telepaticky, takže na ně nepadne ani stín podezdření.  "Na," podala Jane lístek s tím kouzlem, "řekni to v duchu. O tu radost tě nemůžu připravit." usmála se na Jane. Jane to s radostí přijala a v duchu  pronesla:

"Jen jeden den bude trvat pomsta sladká, rozmazlenou saň zdradí kamarádka, jen jeden den ať saň uvidí,

jak oba její poskoci do sebe se zahledí!

Pak snad pozná, jak byla hrozná!"

Pak už Amy s Jane jen se zadostiučiněním sledovaly, jak se kouzlo začíná naplňovat. Julča i Felix se v půlce kroku zastavili, pohlédli na sebe pohledem delším než v jakémkoli hollywoodském slaďáku a vůbec si nevšímali, že Elenka si to šine dál dopředu a mele a mele. "Julčo, co myslíš, mám si koupit zelené náušnice nebo..." otočila se na Julču a strnula, protože ji nikde kolem sebe neviděla. Obrátila se dozadu a málem ji trefil šlak. Felix s Julčou zůstali asi pět metrů za ní a právě se vášnivě líbali. "Julčo!!! Felixi!!!" zavřískla Elena hystericky. Vůbec nezareagovali, prostě ji nevnímali. Amy s Jane se při pohledu na Elenin výraz málem umlátily smíchy. "Teda Amy, to byl super nápad. No, jindy bych řekla, že i to je moc, ale vím, že Elena doopravdy Felixe nemá ráda, takže naše pomsta pořád není tak hrozná jako to, co

Elena udělala mě a Nickovi." pokyvovala hlavou Jane. Amy taky příkývla na souhlas. Pak už jen viděly, jak Julča s Felixem držící se za ruce odcházejí a Eleny si ani nevšímají. A Elena? Ta zuřivě zadupala do země, pak se otočila a naštvaně odkráčela směrem ke svému domu. Amy s Jane si plácly rukama o sebe a šly domů. A předem si slíbily, že toto doma nikomu neřeknou – nebyly si tak docela jisté, jestli by jim to schválili. Doma vyběhly ke svým pokojům a Jane přičarovala ústa Benovi a Mattymu a parádně si s nimi poklábosily.

Další den je čekalo pořádné překvapení. Felix, ačkoli by už na něj nemělo působit jejich kouzlo, neprojevil ani trochu snahy nějak si udobřit Elenu, která seděla v lavici se značně nabubřelým výrazem a každou přestávku kolem Felixem prošla s okázalou nevšímavostí. Takovou námahu si však mohla ušetřit, protože Felix si jí opravdu nevšímal. Seděl v lavici a čuměl do blba s klasickým přiblblým úsměvem zamilovaných na tváři. "Amy, nepřestřelily jsme to kouzlo? Přece spolu Felix s Julčou nemůžou chodit pod vlivem našeho kouzla. Vždyť to mělo fungovat jen jeden den?" ptala se ustaraně Jane. "Já ti nevím. Budeme o tom muset zjistit víc." odpověděla jí Amy. Ale Elena s Felixem a Julčou jim ušetřili práci. Po škole se totiž Amy s Jane staly, stejně jako většina spolužáků, svědky této scény:

Elena vyšla pěkně nafučeně ze školy a hned uviděla Julču, která chodila na jinou školu, postávat u sloupu a čekat na Felixe. Zamířila k ní připravena jí udělat scénu. Cestou ji ale jako pírko odstrčil Felix, který se už nemohl dočkat, až svou novu lásku setře v náručí. To samozřejmě Elenu rozparádilo ještě víc. "Co si to vlastně dovolujete?!" vřeštěla. "Tak vy se mi klidně před očima budete muchlovat, vy odporní  zrádci?" Teď si vzal slovo Felix: "Nedělej, jako by tě to nějak ranilo. Maximálně tě to urazilo. Podívej, včera jsme se možná zbláznili, vůbec nevíme, co to do nás vjelo, ale teď už to víme. Už mě přestalo bavit mlátit každého, na koho ukážeš, jen proto, abys mě pak seřvala, že jsem ho zmlátil málo. Julča a já si rozumíme mnohem víc a má mě ráda i bez toho, abych ji poslouchal na slovo." "Přesně tak, chichichi," přisvědčila Julča, "a nemysli si, že máme nějaké výčitky. Vždycky jsi mi vykládala, jak je ten hňup Felix blbej, že si myslí, že ho máš fakt ráda a udělá pro tebe cokoli. Udělala sis z něj stejného poskoka jako ze mě. Mělas nás seznámit dřív, aspoň bychom se tě dřív zbavili." Po této první duchaplné řeči, kterou ve svém životě pronesla, vzala Julča Felixe za ruku a společně hrdě odkráčeli a Eleniných nadávek a hysterického vřískání si nevšímali. Nakonec musela Amy použít telepatické uklidňující kouzlo, protože to vypadalo, že z takové potupy ji snad vážně trefí šlak. Díky tomu uklidňujícímu kouzlu byla Elena nakonec schopna navztekaně odejít. Amy a Jane bylo Eleny i trochu líto, ale stejně nelitovaly, že to kouzlo udělaly. "Dopadlo to," radovala se Amy, "jak jsem chtěla. Felix i Julča si uvědomili, že jich Elena jen využívá a tím Elena přišla o pomocníky. Takže teď, až na nás zase vymyslí nějakou sviňárnu, bude pro nás lehčí to odhalit, alespoň do té doby,  než si najde nové ocásky." V tom jí Jane musela dát za pravdu. Potom se pomalu vydaly domů.