Amy - 1. kapitola

  To nemá cenu, pomyslela si Amy a přestala se zaobírat myšlenkami typu: "Co by bylo, kdyby...".  Ano, kdyby uměla čarovat, nebo měla schopnost vyvolávat zázraky, nesmála by se jí teď celá škola. Brr, radši na to nemyslet, přikázala si Amy znovu, ale opět to nedodržela. Jo, to se může stát jen jí. Ve filmech často někdo uklouzne na slupce od banánu nebo zakopne o kořen stromu a diváci se pak můžou potrhat smíchy. Ale to by nesměla být Amy, aby "jen" uklouzla na banánové slupce nebo "jen" zakopla o kořen stromu.

Ne, ona musela uklouznout na banánové slupce, poté, co se namáhavě vydrápala na nohy, zakopla o kořen stromu, a při snaze udržet rovnováhu dupla do té nejhlubší bahnité louže v širokém okolí a pocákala tak bahnem celou svou třídu. A když se celá rudá dostala na pevnou zem, toužila po jediném: okamžitě zmizet! Ale ani to jí osud nedopřál. Jak se tak rudá studem rozběhla pryč, vletěla do náruče Frankieho (jako naschvál kluk, do kterého byla zamilovaná). Vletěla mu do náruče tak prudce, že mu úplně vyrazila dech. Jeho kamarád Nick se pěkně zapotil, než se mu povedlo Frankieho vzkřísit. Amy, když viděla, jakou další katastrofu způsobila, začala zcela neopatrně couvat, a proto si nevšimla, že jí v cestě sedí její pes Ben, takže pak přes něj přepadla a sletěla přímo do Benovy čerstvé hromádky. To už všichni buráceli smíchy a Amy teď bylo jedno, do koho ještě vrazí, a letěla domů.

         Jak se tam mám zítra objevit. Všem budu jen pro smích. Teda, všem ne, pomyslela si Amy trpce. Její třída ji bude nenávidět kvůli tomu bahnu a Frankie se jí bude kvůli vlastní bezpečnosti raději obloukem vyhýbat.  "Proč, proč jsem já kráva blbá nešla ze školy stejnou cestou jako vždycky?" nadávala si - chvíli nahlas a chvíli jen v duchu.

 Odpověď byla snadná.Zrovna dnes se s Jane, svou nejlepší kámoškou, domluvily, že přestanou slintat nad Frankiem a Nickem a místo toho zkusí vybojovat si jejich pozornost. A tak je s Jane napadlo, že půjdou cestou kousek za kluky a že se je při vhodné chvíli pokusí oslovit. Jenže Amy byla děsně nervózní a měla oči jen pro Frankieho, a tak nebylo divu, že to takhle dopadlo.

  Cink, cink – někdo zvoní. Amy jde otevřít. Nikdo jiný to dnes za ni neudělá. Mamka šla do města, taťka je v práci a dvojčata Denis a Danielka jsou ve školce. Za dveřmi je Jane. Já o vlku a on za dveřmi, pomyslí si Amy, zatímco se s Jane vítá a vede ji do pokoje. Amy už už otvírá pusu, aby se omluvila, že na ni nepočkala (což je ovšem pochopitelné), ale Jane jen řekne: "Já vím, já vím! Ale myslím, že to nemusíš brát až tak tragicky. Stala ses školní hvězdou. Sice asi ne takovou, jak sis to představovala, ale zaručuju ti, že teď na tebe nikdo hned tak nezapomene a hlavně: upoutala jsi Frankieho pozornost! To se mě si Nick ani nevšiml." "Hm, tak to mu asi budeš muset taky doslova vyrazit dech!" ušklíbla se Amy. Potom si posteskla: "Poraď mi, jak mám jít zítra do školy. To bude horor! Už to úplně vidím - já rudá studem, děcka ve třídě rudí vztekem a zbytek školy se mi bude smát."

"Myslím, že to prostě budeš muset risknout a zkusit se zasmát s ostatními. Se třídou... to se nějak zvládne. Neboj, já tě v tom nenechám. Teď mě tak napadá, kde máš Bena?" napadne Jane. "Proboha, Ben," vyjekne Amy, "zapomněla jsem ho v tom spěchu před školou. Pojď honem, pomoz mi ho najít! Pokud dvojčata zjistí, že tu Ben není, spustí takový řev, že nám prasknout ušní bubínky a ještě pak dostanu vynadáno od mamky. A dvojčata s mamkou za chvíli přijdou!" A tak Amy s Jane rychle vyběhly z domu a zamířily ke škole. Ben, malý černobílý buldoček, tam však už nebyl. To je divné, pomyslela si Amy, vždyť vždycky předstírá zimní spánek, dokud ho někdo neodtáhne.Snad se mu něco nestalo? Amy začínala pomalu propadat panice. Hledaly s Jane Bena dál. Prošly celé sídliště a stále nic.
Když Bena neobjevily ani v parku, rozhodly se jít domů a Amy věděla, že ji čeká nelehký úkol: přiznat se mamce. A doufat, že ani jeden z katastrofických scénářů, které se Amy honily hlavou, není pravdivý. "Tak já letím za babičkou." rozloučila se s ní Jane a odběhla. Její babička se nemohla skoro vůbec postavit na nohy, a tak ji Jane nerada nechávala dlouho samotnou. Nikoho jiného kromě ní neměla - rodiče byli zastřeleni při loupežném přepadení v bance, ještě když byla batole.
I když Amy cestu domů protahovala, jak jen mohla, nakonec stejně dorazila do cíle. Když došla ke vchodovým dveřím, nejprve se zhluboka nadechla a teprve pak vzala za kliku. "Ahoj všichni," zavolala a už se nadechovala k omluvnému proslovu, když tu najednou z kuchyně vyběhl Ben, za ním Denis s Danielkou a za nimi vyšla mamka. Amy několikrát otevřela a zase zavřela pusu a třeštila oči. To už jí dvojčata visela kolem krku a nadšeně jí jeden přes druhého vykládala: "Amy, ty jsi úžasná, že jsi zavedla Bena před školku, aby tam na nás čekal! To bylo super překvápko! Díky moc!" Amy se jen usmívala, protože úlevou skoro nemohla mluvit. Podrbala Bena za ušima a pomyslela si: "Ty jeden uličníku, ještěže se ti nic nestalo!"

Potom ji vzal Denis za jednu ruku a Danielka za druhou a Denis zaškemral: "Amy, pojď si s náma hrát!" A než stačila vykulená Amy cokoli říct, už ji táhli do svého pokoje a v jejich zajetí zůstala Amy až do večeře.

  Na večeři se všichni pořádně nadlábli, měli palačinky. Po večeři mamka uložila Denise a Danielku ke spánku a potom si k sobě zavolala Amy. "Amy, ty jistě víš, že já vím, že jsi tam Bena nedala ty, že ti asi utekl, protože jinak bys tam přece čekala taky, ne? Tak mi pověz, co se vlastně stalo." A tak jí to Amy všechno vyklopila. Jen o srážce s Frankiem neřekla nic. Věděla, že mamka by okamžitě poznala, že je do Frankieho zabouchnutá až po uši. Ani mamka prostě nemusí vědět všechno. Mamka na Amy hned viděla, že má ze zítřejší školy pořádný strach, a tak se ji snažila uklidnit:  "Amy, tím se netrap, uvidíš, že si na to zítra nikdo ani nevzpomene.  Teď se v klidu vyspi." Amy sice bylo jasné, že do zítřka na takovou srandu nikdo nezapomene, ale věděla, že s tím teď prostě nic nenadělá, takže nejlepší opravdu bude jít spát a nemyslet na to. A tak šla do svého pokoje.            

Jakmile se za Amy zavřely dveře, šla mamka za taťkou a povídá mu: "Jonathane, Amy má potíže, musíme jí pomoct." Pak mu pověděla, co se dozvěděla od Amy. Jonathan taky souhlasil, že Amy pomůžou. Stačil mu jediný pohled do Peggyiných očí, aby věděl, jakou pomoc má jeho manželka na mysli. A tak se do toho dali.