Amy - 13. kapitola

Babička i Peggy seděly právě v obýváku, ale Jonathan byl v podkroví - relaxoval. Holky si řekly, že zatím stačí dva svědci, a tak hned babičce a mamce vyložily, co právě zjistily. Isabela i Peggy byly velmi  překvapené. "Jdeme do podkroví," zavelela Isabela. "dvojčata se dívají na pohádku – to s nimi nic nehne, takže se o ně nemusíme bát. Jde se!" A všichni ji bez řečí následovali. Peggy odstranila ledničku, Jonathan zapomněl zazdít díru, když šel nahoru spát, takže mohly hned vyběhnout schody a už byly v podkroví. Na chvíli zůstaly na prahu stát zase znova ochromeny kouzelnou atmosférou, ale brzo se vzpamatovaly a uviděly Jonathana rozvaleného na mechovém gaučíku. Spal.

Proto kolem něj potichoučku proklouzly ke skříňce s křišťálky. Bylo jich tam asi šest. Na jednom bylo S. R. a na druhém N. R. , na třetím bylo jen F. Ostatní písmena na dalších křišťálcích byla velice světlá, takže se nedaly přečíst. Co ale bylo jisté, na žádném nebylo na straně jména A. "Tedy děvčata," povzdechla si mamka, "to znamená jediné – když žádný z těchto křišťálků není tvůj, je už jen jeden volný – ten Ninin. Takže ho opravdu budeš muset najít. Ale já nemám ani zdání, kde leží ten Magický les."  "Jak to, že ne?" rozčilila se babička. "Vždyť jsem ti o Magickém lese často povídala po tvých patnáctinách." "Opravdu?" divila se Peggy. "Opravdu. Podle legendy je Magický les v oblasti, kde je kruh fialek. Jsou to jediné fialky rostoucí v blízkosit našeho města. Nikdo ten kruh ještě doopravdy neviděl. Je zvláštní, že ani  les moc lidí nenašlo, vždyť naše město je maličké a přehledné. Musí na sobě mít nějaké ochranné kouzlo, aby ho našla jen skutečně hodná osoba. Takže je to jednoduché - musíš se teleportovat do fialky. Ale aby se ti to zdařilo, musíš to provést první den nového měsíce – já vím, je to pověrčivé, ale ten den ti přinese štěstí a to budeš potřebovat. Pak už jen najdeš javor, před kterým roste sedmikráska a teleportuješ se do něj a vytáhneš si křišťálek." "Díky babi!" řekla Amy nadšeně, objala babičku a dala jí pusu.

Měla obrovskou radost. Připadalo jí, že je už skoro na dosah ráj na zemi – žádné globální oteplování, žádné smetiště, kam se podíváš, žádní masoví vrazi, pedofilové, hladovějící děti v Africe i jinde ve světě, týraní lidé a zvířata, nemoci jako rakovina a AIDS, prostě nic z toho nejhoršího, zůstaly by jen menší problémy, které se ještě dají řešit.

Rozhodla se, že půjde ven a přemění se v nějakou rostlinu, potřebovala se trochu uklidnit. "Mami, já jdu ven, ahoj!" zavolala od dveří na mamku a vyběhla ven. Peggy jen zavrtěla nechápavě hlavou. Babička s Jane taky nechápaly,  jak se Amy mohlo tak rychle podařit vyběhnout z podkroví, seběhnout schody, odstranit ledničku a běžet ven. Nejspíš se dole teleportovala do palmy v kuchyni, protože jinak jim ta lednička opravdu nebyla jasná.

Mezitím se probral Jonathan. Peggy mu dala podrobnou přednášku o tom, co se právě přihodilo a než se stačil vůbec probrat, zavelela: "Tak, ale teď pojďte dolů, dáme si kafčo!"  a tak se vydali do kuchyně.

Mezitím Amy venku našla krásnou bílou kytičku a i když netušila, co je to za druh, převtělila se. Vevnitř to bylo fajn, skvělý klídek a skoro do ucha jí hrál cvrček na housle, a tak pomalu usnula. Po chvíli ji probudilo otřásání půdy. "Zemětřesení!" pomyslela si vyděšeně. Ale pak se ozval štěkot. Uviděla před sebou psa, jak právě zvedá nožku. "Nééé!" zaječela a začala vyděšeně couvat. Pes byl nejprve překvapený, ale pak ji začal pronásledovat. Amy ve strachu z počůrání nic nenapadlo, a proto jen zoufale telepaticky zavolala: "Mami, pomoc!" Peggy v kuchyni to zoufalé volání patřičně vyděsilo, a tak hned přiskočila k oknu. Tam uviděla malého jorkšírka, jak jde krok za krokem k drobné bílé kytičce, která před ním krok za krokem couvá. Okamžitě ji napadlo, že to je Amy. Proto na ni namířila ukazováček a pak s ním pohnula prudce doprava – tedy na opačnou stranu trávníku. Jorkšírovi zničehonic zmizela bílá kytička z dohledu. Amy se hluboce ulevilo a poslala mamce telepatickou zprávu: "Díky mami!" Peggy se spokojeně usmála a šla od okna.

Amy si řekla, že se už uklidnila dost, a tak se rozhodla, že vyleze ven. Napsala na vnitřní stranu stonku Amy Petersonová – ven. Pak chvilku počkala. Nic se nedělo. Zkusila to znovu. A znovu. A znovu. A stále nic. Amy to nechápala. Co se děje? Proč nemůže jít ven? Začínala pomalu, ale jistě panikařit. Vždyť takhle se ani nemůže teleportovat! Zkusila se změnit třeba v pampelišku, aby se do ní mohla teleportovat, ale nešlo to. Nakonec zavolala mamku (samozřejmě telepaticky): "Mami, pomoz mi, prosím, nemůžu se dostat z té kytky!" Peggy znova přiskočila k oknu. Ukázala na zvláštní bílou kytku i na kousek hlíny pod ní a pak udělala pohyb, jako by tahala řepu. Tím vytrhla rostlinku ze země i s kořínky a hlínou. Pak přistavila k oknu květináček a prstem přivolala kytku k sobě a zasadila ji do květináče. Potom se obrátila na babičku, Jane i Jonathana. S tímhle si absolutně  nevěděla rady. Pověděla jim, co jí Amy právě telepaticky sdělila. Jonathan se celkem zdráhal uvěřit tomu, že jeho milovaná dceruška je uvězněna v nějaké hloupé kytce (nikdy neměl moc v lásce kytky, o moc víc se mu líbily stromy). Babička jen spráskla ruce. "Proboha Amy! Jak jen jsi do téhle kytky mohla vlézt?! Copak nevíš, že je to houběnka bílá?" "Ne, to jsem opravdu nevěděla! A nemusíš tak řvát, tady uvnitř jde slyšet všechno dobře." odpověděla jí Amy telepaticky. "Víš," pokračovala babička tišeji, "houběnka má takový název proto, že se chová podobně jako houba – vsákne do sebe cokoli stejně jako houba vodu a už to jen tak nepropustí. Klidně by do sebe dokázala vcucnout třeba celý náš dům, kdyby chtěla. Kdoví, jak dlouho nám bude trvat tě z ní dostat. Jediné pozitivum je, že tě zatím můžeme dobře krmit, protože stačí dát jí třeba k listům oběd a vcucne ho i s talířem. Ale není dobré, aby tu byla v kuchyni, mohla by vcucnout třeba záclony nebo stůl a pak už by do sebe natahala všechno. Vezmu ji do podkroví. Po těchto slovech si kytku vzala do ruky a dávala přitom velice dobrý pozor, aby se jí ani trochu nedotkla, protože pak by houběnka vcucla taky ji. Přitom si brumlala: "Kde jsem jen to protihouběnkové kouzlo viděla... asi  v Magikoherbáři..." Jonathan a Peggy se shodli na tom, že si spolu vypijou ještě jedno kafe. Jane se tiše zeptala: "Myslíte, že se babičce podaří najít to správné kouzlo do týdne? Za týden je totiž prvního a Amy se přece chystala jít pro svůj opravdový křišťálek." Odpovědí jí bylo jen dvojhlasné vzdychnutí a pokrčení ramen.

Po pěti dnech, kdy byla Amy ve škole omluvena, mamka s taťkou nemohli v noci ani ve dne spát starostí o ni, Jane byla vzteklá na dvojčata a babička usínala nad knihami o bylinkách, ucítila Amy sedící na vršku od krabice v houběnce podivné zatřesení. Potom se rostlina začala zúžovat, a tak Amy zaječela – ačkoli netrpěla klaustrofobií, bylo jí to velice nepříjemné. Rostlina se však zúžovala dál, až Amy skoro nemohla dýchat, pak Amy ucítila prudký tlak a najednou seděla na větvičkové poličce v podkroví a jak se začala prudce zvětšila, málem ji strhla, a proto rychle seskočila na zem.

Babička, spící právě nad "Herbářem všech magických bylin", který se chystala reklamovat, protože tam navzdory názvu nebylo ani slovo o houběnce bílé, okamžitě vyskočila, protože ji ten kravál probudil. "Amy!" zvolala, přiběhla k ní a vzala ji do náruče. "Jak se ti to povedlo?" zeptala se jí. "Já sama nevím," pokrčila Amy rameny, "prostě jsem byla vytlačena." Teprve teď se na ni babička podívala pořádně. Amy byla celá od nějaké žlutohnědé hmoty a kolem ní se povalovaly nejrůznější věci, které předtím do houběnky nastrkali – hrníčky, talířky, nedojezená večeře, krabice, polštář, spacák – všechno zahaleno do stejné žlutohnědé hmoty jako Amy. Babička Amy během těch pěti dnů vyprávěla mnoho příběhů, kdy se lidé snažili houběnku používat jako skrýš před zloději, a tak do ní dávali peníze, které se jim však pak už nepodařilo vytáhnout čisté. Všechny byly taky obalené tou hmotou. Proto  se teď plácla do čela (hned toho taky litovala, její ruka byla díky objetí s Amy celá od toho sajrajtu, takže teď ten sajrajt svítil na babiččině čele. Zatím to však nechala být. Třeba bude mít ta mazlavina omlazující účinky na její pleť): "Že mě to hned nenapadlo, vždyť ty příběhy o skrýších před zloději to naznačují a navíc mě moje prababička učila, že věci vcucnuté houběnkou nejlíp získám zpět po pěti dnech – to houběnka vylučuje z těla všechno, co nepotřebuje. Prostě kaká jako lidé!" "Chceš říct," nasadila Amy výraz nejvyššího hnusu, "že jsem se stala součástí houběnkového trusu?!" "No, dá se to tak říct... hlavní je, že jsi zase v pořádku.  Jdi se umýt, já zatím všem povím tu báječnou novinu." zavedla babička rychle řeč jinam a po těchto slovech se obě vydaly z podkroví a v kuchyni Amy ihned zamířila do koupelny, zatímco babička skoro běžela do obýváku, kde právě sklesle seděli Jonathan s Peggy a Jane. Dvojčata řádila v pokojíku. Bylo jim řečeno, že Amy jela na výlet a to jim stačilo.

"Amy je zpátky!" zvolala babička tak hlasitě, až všichni leknutím nadskočili.

"Vážně?!" zvolala stejně hlasitě Jane, když se vzpamatovala z leknutí. "Vážně!" řekla normálním hlasem Amy a vstoupila do místnosti. Jak se stihla tak rychle osprchovat a převlíknout, bylo pro babičku záhadou. Všichni se na Amy nadšeně sesypali, objímali ji a vyptávali se, jak se to povedlo. Když jim babička a Amy vypověděly, jak byla Amy vytlačena, mohli se smíchy potrhat.

Když se pak Amy tvářila jako uraženě, začal ji Jonathan uklidňovat: "No tak zlatíčko, ujišťuju tě, že jsi nejhezčí hovínko, jaké jsem kdy viděl!" a všichni vybuchli nanovo a Amy s nimi.

První se uklidnila Amy. Ostatní však nemohli se smíchem přestat, a  tak se jen bezmocně popadali za břicha. Amy se už pomalu začínala nudit, a tak řekla: "No, tak se hezky smějte dál, ale já se jdu chystat na výpravu." Jen co to dořekla, následovala další obrovská salva smíchu. Teď už se všichni, opravdu všichni váleli na zemi. Amy jen nechápavě zakroutila hlavou a šla do svého pokoje.

Tam si vytáhla svůj oblíbený tmavě fialový batoh a začala přemýšlet, co by si vlastně s sebou měla vzít. Vůbec nic ji nenapadalo. Snad jen kapesníky, notes a prupisku, sváču a pití... jenže to bylo, jako by šla na obyčejný výlet a tohle žádný obyčejný výlet nebyl, tohle byla veledůležitá výprava, která možná změní svět. Na tu přece musí mít nějaké zajímavé vybavení. Budu se muset zeptat babičky, ta bude vědět co a jak, rozhodla se Amy a šla dolů.