Amy - 14. kapitola

Najednou cítila, že něco není v pořádku. Před obývákem, ze kterého se dosud stále ozýval hurónský smích, stáli vyděšený Denis a ustrašená Danielka. Když ji slyšeli přicházet, rozběhli se k ní a objali ji. "Ty se nesměješ!" vydechla úlevně Danielka. "Co jim je? Proč se furt smějou?" chtěl vědět Denis. Amy pokrčila rameny a šla k obýváku. Ve dveřích se zastavila. Na koberci se křečovitě svíjela babička, rodiče i Jane, smáli se tak, že jim tekly slzy, drželi se za břicha a ve tvářích měli silně bolestný výraz. Ani ten smích už nezněl tak vesele jako na začátku.  "Proč se prostě nepřestanete smát, když vás z toho bolí břicho?" nechápala Amy. Ano, i ona se dovedla dlouho smát tak, že to nešlo zastavit, ale oni se, proboha, smějí už snad hodinu! Po jejích slovech následovala další salva smíchu. "Co je na tom tak k smíchu?" podivila se Amy naštvaně. Odpovědí jí byl jen nový výbuch. A pokaždé, když cokoli řekla, všichni znova vybuchli smíchy. Proto se rozhodla, že před nimi už nebude mluvit, protože viděla, že každý další výbuch je pro ně značně bolestivý. Co teď, co teď, přemýšlela v duchu.

Měla bych se mrknout do podkroví, tam určitě najdu v nějaké knize radu, co s tímhle. Jenže co s dvojčaty... nemůžu je nechat tady, vždyť jsou vystrašené a ještě víc by je vystrašilo, kdyby mě nemohla  najít. No co, prostě je vezmu s sebou a babi jim to pak vymaže z hlavy, rozhodla se. Šla tedy na chodbu, obrátila se k dvojčatům a řekla: "Děcka, víte, oni jsou teď nemocní a my jim musíme sehnat lék. Ale v lékárně takový nemají, takže musíme jít jinam. Vím, že z toho možná budete mít trochu šok, ale hlavně si pamatujte: nemáte se čeho bát, jsem pořád s vámi. Takže teď se mě chyťte za ruce a nebojte se."

Dvojčata se jí tedy poslušně chytila, Amy přivřela oči a během chvilky stály v předsíni tři ptačí stromy, pak ten prostřední vytáhl jednu větev spolu s  druhým stromem ke stropu a najednou už tu nebyly. Za to nahoře v podkroví v ptačím stromě najednou stála Amy a za ruky se jí vyjeveně držela dvojčata.

"Kde to jsme?" zeptala se Danielka zvědavě.

"Mě se tu nelíbí, je tu tma, já chci

pryč!" zakňučel Denis. "Neboj se, Deny, hned půjdeme ven. Jen mi na chvíli pusť ruku, Danielko, díky." řekla Amy a s uvolněnou rukou napsala do kůry stromu své jméno i jména dvojčat a přidala ještě důležité slůvko ven a modlila se, aby to fungovalo. Fungovalo. Jen co vylezli, Danielka se překvapeně ohlížela. Nechápala, jak je možné, že místnost, ve které právě byli, je strom. Otočila se k Amy, aby se na to zeptala,  ale místo toho jí z úst vyšla úplně jiná otázka: "Kde to jsme?" dívala se udiveně na podkroví. Nikdy žádnou podobnou místnost neviděla a nikdy se nikde necítila tak dobře. "Jé, tady se mi to líbí, tu je hezky!" rozplýval se Denis, kterému už na světle otrnulo. "No jak bych to jen řekla," hledala Amy odpověď na Danielčinu otázku. Nejdříve si chtěla vymyslet, že jsou v nějaké speciální lékárně, ale pak si řekla, že babička jim tu příhodu stejně z hlavy vymaže, takže co. "No, jsme v podkroví našeho domu. Moc tady na nic nesahejte, protože byste mohli něco rozbít."

Dvojčata ji však už neposlouchala. Danielka si vesele hupsla na mechový gauč a začala na něm hopsat a Denis se k ní hned přidal. "No, to se někdo má... tak já se dám do hledání." řekla Amy a přistoupila ke knihovně. Co by měla vlastně hledat? Četla si názvy knížek a tu jí padl do oka název: Známé kouzelnické chorobya jak na ně. Hned po knize chňapla a otevřela ji přímo na obsahu.

Kapitola Chechtavé nemoci – no to bude ono! Honem nalistovala stranu 268.

Chechtavka obecná. Příznaky: Veselý až hysterický smích, nemocný sebou mlátí, není k udržení! Hm, to by mohlo být ono. Až na to, že jejich smích není veselý. Četla dál: Chechtóza. Příznaky: Nemocný onemocní po zažití nějaké moc veselé příhody, díky které se rozesměje na maximum. Po té se nemůže přestat smát, díky tomu dostává velké bolesti břicha přecházející až v křeče, výraz obličeje přestává být veselý, stejně tak se mění smích. Stav pacienta zhoršuje každé další pronesené slovo. "To je ono!" vyjekla Amy. Četla dál: Pro vyléčení uvařte lektvar podle níže napsaného receptu, potom ho pacientovi nalejte skoro studený do pusy a nesmíte přitom pronést ani slovo a až to vypije, řekněte zaklínadlo: "Konec smíchu, spi dál v tichu!" Pokud máte více pacientů (chechtóza se může šířit velmi rychle),  proneste zaklínadlo, až budou mít všichni vypitý lektvar a slovo spi změňte na spěte. Po lektvaru nemocný usne a dalších 24 hodin je kritických - nemoc se může vrátit, a proto je nutné s ním nehýbat a nechat ho v naprostém klidu samotného, případně se spolupacienty.

Hm, tak to bychom měli. Takže jdeme na lektvar, pomyslela si Amy. Kupodivu byl recept jednoduchý, stačilo smíchat pět bylinek, nějakou šťávu a vodu. Naštěstí tam babička tyto suroviny měla. Dvojčata viděla, jak něco míchá, a tak k ní přiběhla. Amy jim vůbec nepřipomínala pohádkovou ježibabu, tak jako před pár dny babička. "Co to děláš?" ptal se Denis. "Ale, míchám lektvar, aby se všichni vyléčili z chechtózy." odpověděla bezmyšlenkovitě Amy. "Ty jsi čarodějnice, co dělá lektvary?" zeptala se Danielka nevinně. "No, dá se to tak říct, až na to, že lektvar dělám poprvé. Jinak se spíš měním ve stromy nebo kytky." "Tý jo! To fakt umíš?" vydechli prcci sborově. "Jo, mám to předvést?" "Jo!" "Tak jo." a rázem před vykuleným Denisem a Danielkou stála malá sedmikráska. Hned se však změnila zase na Amy. "No a teď dost vyptávání, musím ten lektvar co nejdřív udělat, aby se jim ulevilo. Podívejte, až jim to dám, nesmíte vůbec mluvit. To by jim moc a moc ublížilo, chápete?" Dvojčata kývla na souhlas. "A to nechcete, že?" "Né!" "Tak fajn. Ale mohli byste mi trochu pomoct, chcete?" "Jó!"

"Takže, až vejdem do obýváku, já je donutím lehnout si na gauč a na křesla a vy je zakryjete peřinami, které si tam předem doneseme. Já jim naliju ten lektvar do pus a pak řeknu zaklínadlo a oni usnou a my potichu půjdem a zavřem za nimi dveře a necháme je celý dnešek a kousek zítřka spát, jo? A za celou dobu, co budem u nich, nesmíte vy ani já říct ani slovo, jasný?" "Jo!" "Super. Tak už je to hotové, teď to přeliju do petláhví. Jej, tu žádné nejsou... Ať je tu hned petláhví pět!" Po těch slovech ukázala na stůl a objevilo se na něm pět půllitrových petek. "No, sice potřebuju jen čtyři, ale což... nechcete jednu?" obrátila se na vyvalená dvojčata. Ta se nezmohla na slovo. Amy tedy vzala pet láhve a nalila do nich lektvar. Nechtěla, aby se jí cestou vylil. Pak vzala láhve i dvojčata a převtělením do kuchyňské palmy se dostala dolů z podkroví.

Pak zašla do pokoje rodičů, babičky i Jane a vynesla z nich peřiny. Potom je odnesla do obýváku a vrátila se pro dvojčata. Na závěr ještě pronesla posilující kouzlo, aby měla v rukou sílu. Mrkla na dvojčata a šli jako myšky do obýváku, kde stále leželi na zemi jejich milovaní blízcí, zcela zmoženi smíchem, který neustával, i když teď už zněl jako pláč. Amy popadla nejdřív babičku a díky silovému kouzlu ji zlehka nadzvedla a odnesla na gauč, vedle ní položila mamku, tak aby skoro ležely, pak rozložila jedno i druhé křeslo a položila do jednoho taťku a do druhého Jane. Dvojčata je hned nádherně přikrývali. Nemocní, i když sebou ještě smíchy zmítali, už neměli sílu na setřepání peřiny. Amy ukázala na dveře a dvojčata k nim hned zamířila. V předsíni však stejně strčila hlavu do obýváku a sledovala, jak Amy právě lije jednu láhev do Jane. Když měli všichni vypito, řekla: "Konec smíchu, spěte dál v tichu!" Smích ustal a místo toho se začínalo ozývat o dost uvolněnější čtyřhlasé chrápání.

Amy tiše vyšla z obýváku a pečlivě za sebou zavřela dveře.

V předsíni popadla prcky do náruče a běžela s nimi do jejich pokoje. Tam jich pochválila, že byli tak potichu a chvíli si s nimi hrála, pak jim dala večeři a šla je uložit ke spánku. "Chcete pohádku?" zeptala se jich. "Jó!" zvolal Denis. "A ty, Dany?" obrátila se na ni Amy. "No víš, já bych spíš chtěla, abys nám třeba povídala o tom podkroví. Třeba co to bylo za průsvitné přívěsky? A co je v těch knihách? Jak to, že ty umíš čarovat a my ne?  A ví o tom ostatní?" Amy jen nad tou zvědavostí kroutila hlavou, ale nakonec se dala do vypravování. Řekla jim vše, co věděla sama. Když už nevěděla, co na Danielčiny zvědavé otázky odpovídat, zavolala na pomoc Katy a díky ní usnula v Danielčině postýlce. Za to Danielka ne. Ta usnula až skoro u konce Katyiny ukolébavky. To si Katy celkem oddechla, protože se bála, že bude muset začít celou ukolébavku zpívat nanovo, což se jí ještě nikdy nestalo. Unaveně odletěla na ptačí strom.

Další den Amy vzbudila Danielka: "Nepůjdeme s Benem a Mattym ven? Prosím!" "Tak jo, ale nech mě ještě chvíli spát!" zamumlala Amy rozespale. Když se jí však takhle Danielka zeptala po desáté, rozhodla se, že nejlepší bude, když už opravdu vstane. "Kde je Denis?" zeptala se, když zjistila, že Denisova postýlka je prázdná. "Snaží se psům zapnout obojek." odpověděla Danielka. Jé, tak to bych měla jít chudákovi Benovi a Mattymu na pomoc, usmála se Amy v duchu, a tak vykročila do předsíně, kde ji s nadějí na záchranu nadšeně vítali oba pejsci. "No Deny, ty jsi ale šikovný! Půjč mi ty obojky, ukážu ti, jak se to dělá, jo?" "Tak jo." souhlasil celkem spokojeně Denis. Obojky byly v mžiku zapnuty, děti obuty, Amy popadla vodítka a šlo se.

Na procházce se děti se psy vyblbly. Běhaly, skákaly, honily se a pak nutily psy přeskakovat praskliny na asfaltu. Amyiny domluvy vůbec nebraly na vědomí. Amy byla štěstím bez sebe, když se jí je konečně podařilo dovléct domů. Stačilo obrátit se na psy a říct s náležitým mlaskáním: "Doma dostanete masíčko!" a psi málem přetrhli vodítka, jak letěli domů a dvojčata měla co dělat, aby jim stačila. Než Amy odemkla dveře, ještě se obrátila na dvojčata: "Hele, nesmíme nikoho až do oběda vzbudit, takže buďte hezky zticha a jděte k sobě do pokoje, já dám psům to maso a pak vám donesu něco k snídani, jo?" "Jasně!" vyhrkla dvojčata jednohlasně.

Amy otevřela dveře a děti se nezvykle tiše a rychle přemístily do svého pokojíčku, zatímco psi se poměrně rychleji a mnohem hlasitěji vrhli k ledničce. "Pst!" okřikla je skoro šeptem Amy. "Hned vám to maso dám, jen se  hodně ztište." Psi jí nejspíš porozuměli, protože přestali štěkat, sedli si a očima hypnotizovali ledničku, jakoby doufali, že se sílou jejich mlsných pohledů otevře a naservíruje jim maso. Amy rychle přistoupila k ledničce, otevřela ji a pak z ní vytáhla zbytky od včerejšího oběda – kosti s obrovskými vrstvami kuřecího masa. Rozdělila je na dvě půlky a dala je do misek s nápisy Ben a Matty. Pak je podala nadšeným psům. Kdyby jim teď Jane dala ústa, bylo by slyšet: "Mňam, úžasné masíčko, šťavnatá kůžička a ještě skvělé křupavé kosti!

Paráda!" a pak už jen mlaskání a hltání.

Amy otevřela ledničku podruhé, chvíli se zamyslela a pak skoro polovinu vytahala. To samé udělala ve spíži. Výsledkem byly tři plně naložené tácy a na každém byla: miska s mlékem a čokoládovými lupínky, dvě housky s máslem, sýrem, salámem, rajčetem a okurkou, ovocný jogurt, Monte, dvě jablka, banán, miska s piškoty, hrnek s horkým kakaem a sklenka s minerálkou. Po dalším zaváhání tam Amy přidala ještě čokoládový nanuk s bílou polevou, mandarinku a tři kousky vánočky. Tohle nemůžem nikdy na snídani sníst, pomyslela si dvojčata, když spatřila Amy, jak nese speciální třípatrový tác, který si sama vykouzlila. Taky se jí hned se svou obavou svěřila. "Ale ovšem, že to zvládnem sníst," mávla nad tím Amy rukou, "a co nezvládnem, to si prostě necháme na později, ať nemusím furt lítat do kuchyně a dělat tam kravál. Kuchyň je přece hned vedle obýváku, takže by jich to mohlo vzbudit. Kromě toho, až se vzbudí, nesmějí 4 hodiny nic jíst, to bylo napsáno hned pod tím receptem, takže abychom jim nedělali chutě, zapadnem zase tady k našim zásobám. A teď se do toho dejme."

Dvojčata se nedala k likvidování svého tácu pobízet dvakrát a Amy taky ne, takže za chvíli už na tácech zbyla jen jedna houska, Monte, jablko, pár piškotů a zbytek minerálky. "Tak to si necháme na oběd!" smála se Amy. Dvojčata jen funěla a hladila si přecpaná břicha.

Danielka se zvědavě zeptala: "Amy, proč budeme moct kouzlit až v patnácti? Proč ne hned?" "No, prostě je to tradice. Na kouzlení zkrátka ještě moc malí. Už to, že jsem vám to řekla, může být nebezpečné. Můžete to nechtíc někde vykecat a to by byl fakt průser. Nezahrajem si Kvarteto?" "Jo!" zajásali prcci a ani si nevšimli, jak Amy šikovně změnila téma. Po deseti hrách, ve kterých Amy nechávala střídavě vyhrát Denise a Danielku, se Amy nenápadně podívala na hodinky a překvapeně vykřikla (teď už dost nápadně): "Tý jo, už jsou dvě, nejvyšší čas dát si oběd a potom půjdem za našima."

Pustili se tedy do zbytku snídaně, ale protože měli ještě hlad, přesunuli se do kuchyně a přemýšleli, co by si dali. Amy moc vařit neuměla a nic, co by se jen dalo ohřát v mikrovlnce, zrovna doma nebylo. "Tak něco vykouzli!" škemral šeptem Denis. Danielka mu začala přizvukovat. Mnohem víc než jídlo je zajímalo kouzlo. Amy chtěla něco namítnout, jenže zčistajasna ji osvítil nápad na kouzlo a než se nadála, provedla ho. Položila ruce na kuchyňský stůl a třikrát po něm dokola projela rukama a pak řekla: "My tři máme velký hlad, stole, dej nám vše, co můžeš dát!" a pak už jen všichni tři zírali, jak se před jejich zraky přesně jako v pohádce o kouzelném ubrousku objevují na stole hory jídla. Kuřecí steaky s vařenými brambory a bohatou zeleninovou oblohou, hamburgery, sendviče, wafle s ovocem a šlehačkou, která nesplaskala, misky s ovocným kompotem, zmrzlinové poháry, větrníky, sklenky s citronádou a tabulky čokolády. "Jé," vyjekla Danielka nadšeně, "je tu i kompot z řepy!" Amy a Denis jen  znechuceně vrtěli hlavou. Danielka byla  asi jediná z jejich rodiny, komu chutnala řepa. "Proboha, asi jsem to kouzlo trochu přepískla. Vždyť tohle všechno v životě naráz nesníme!" lekla se Amy. "No tak to aspoň zkusíme! A zbytek necháme ostatním, ne?" rozhodla Danielka, a tak se do toho pustili.

Po jídle celí přecpaní museli zůstat sedět u stolu, protože se sotva mohli pohnout. Zbytky bohaté hostiny schovali do ledničky, aby se nezkazily. Teprve kolem tří hodin se vypravili za zbytkem rodiny do obýváku. Cestou na Amy dotírali psi. Nejspíš chtěli ven. "Ne ne, já s vámi nepůjdu. Teď je na řadě Jane. Ať si nemyslí, že se z toho vyvlíkne!" Pejsci nasadili smutný výraz. "No tak jo, vy vyděrači!" rezignovala Amy.

Popadla vodítka a dvojčata a povenčila je. Dvojčata už taky potřebovala prolítat se a taky si trošku zavřískat, když doma teď musela šeptat.

Po návratu šli rovnou do obýváku. Všichni ještě spali. Když však Amy s dvojčaty přišli až ke gauči, začala se Jane pomalu probouzet. Protřela si oči a začala se rozhlížet kolem sebe. "Kde to jsem? Co se stalo?" ptala se. "No, ty, rodiče a babička jste se nakazili chechtózou. Tak jsem vám uvařila lektvar a pak vás nechala v klidu vyspat. Cítíš se líp?" podala jí Amy komplexní informace. "Chechto co? Co to meleš o lektvaru? A kdo vůbec jsi?" zakabonila se Jane. Amy na ni vytřeštila oči: "Ty mě nepoznáváš?" "A měla bych?" odsekla Jane. Absolutně nevěděla, kde to je, s kým mluví a hlavně jak se ona sama jmenuje, kdo je. Amy jen stále třeštila oči. Nevěděla, jak sestře pomoct.

V tu chvíli se probrala babička, po ní se začali probouzet i rodiče. Amy babičce skočila kolem krku. Byla to její poslední záchrana: "Babi, babi, že mě poznáváš?" Babička ji taky objala a hladila po vlasech. "Samozřejmě, že tě poznávám, Amy, vždyť jsem přece tvoje babička." "No jo, jenže Jane je taky moje sestra a stejně neví, kdo jsem. Všichni jste se nakazili chechtózu. Tak jsem vám udělala lektvar a nechala vás v klidu spát. Ale asi," teď se Amy na chvíli odmlčela a začaly jí téct slzy po tvářích, "... asi jsem něco pokazila. Jane si vůbec nic nepamatuje."

Babička se na chvíli zamračila, ale hned se usmála. "Klid, Amy, klid. Víš, u chechtózy občas nastanou takovéto komplikace. Spraví to jednoduché kouzlo. Jen musíme nejdřív zjistit, jak jsou na tom mamka s taťkou. A až do půlnoci se nesmíme ničemu zasmát, protože bychom se znovu nakazili chechtózou, takže veselé historky si  nechej na zítřek. Jé dvojčata, proč tam tak vyděšeně stojíte, pojďte k nám." " No, oni se bojí mluvit," vysvětlovala Amy, "aby vám neublížili. Denisi, Danielko, už můžete mluvit, jen nic legračního. Jo, babi, musela jsem jich vzít do podkroví s sebou, když jsem vám chystala ten lektvar. A Danielka ze mě vymámila všechny informace. Ale ty jim přece můžeš z paměti tohle všechno vymazat, ne?" "Né!!!" zaječela dvojčata současně. "My nechceme, my chceme taky kouzlit!"

Babička jim vcelku klidně řekla: "Děti, o tom si promluvíme později. Teď musíme jednat rychle. Čím déle bude Jane bez paměti, tím je větší riziko, že to tak už zůstane." "Proboha!" vylekala se Amy. "Můžeš přestat ječet? A o čem to tu pořád  mluvíte? Kdo je ta Jane, co ztratila paměť?" ozvala se Jane. Dvojčata se rozesmála: "Ty jsi přece Jane!" "Pche, to určitě. Já jsem paměť neztratila." "Jó? Tak nám řekni, jak se jmenuješ?" vyzrála na ni Danielka. Jane nevěděla. Ať se snažila vzpomenout si, jak chtěla, nepomáhalo to. Nakonec se k Danielce  hraným vítězoslavným úsměvem obrátila a řekla: "Ty to nevíš? Já jsem přece Anne Persinová." Dvojčata se rozesmála nanovo. "Nechte ji. Vždyť je ještě nemocná." domlouvala jim Amy.

Babička mezitím neztrácela čas a šla za Peggy a Jonathanem. Zatímco zeťáček ji poznal okamžitě, u Peggy se projevila pochechtózová ztráta paměti. "Jde se do podkroví," zavelela babička. "Jupí!" vykřikla dvojčata a hned se obrátila na Amy, ať je promění v ptačí strom. "Tss, vy teda máte nápady." sykla na ně opovržlivě Jane. I mamka nechápavě kroutila hlavou. "Teď vás nebudu proměňovat ve strom. Dnes si prohlédnete obvyklou cestu do podkroví." vysvětlovala jim Amy. A tak šli. Dvojčata nadšeně běžela po schodech nahoru. Jane nadávala, že tolik schodů v životě neviděla a mamka šla znuděně. Na prahu podkroví zůstaly mamka i Jane vyjeveně stát. Už podruhé v životě "poprvé" uviděly podkroví. To bylo pro ně mnohem větším šokem, než když babička zahalekala na ledničku: "Odsuň se, ty bedno ledová!" a pak po jejím tlesknutí lednička opravdu uhnula. "Takhle se k podkroví dostávám já!" mrkla babička na Amy. No a pak už prošli Jonathanem vypálenou dírou a ani to Jane s mamkou neudivilo. Až teď pohled na podkroví je překvapil. "Co to je?" vymáčkla ze sebe Jane.

Matka díky vší té nádheře nemohla promluvit.

Amy je táhla dovnitř a posadila je na gauč. Babička mezitím vytáhla znovu knihu "Známé kouzelnické choroby a jak na ně" a nalistovala si odstaveček o chechtóze. Amy jí přitom koukala přes rameno. "Podívej," ukázala jí babička na pod článkem napsané slovo KOMPLIKACE. "Musíš na něj přiložit svůj křišťálek, protože ty jsi vařila lektvar. Díky tomu bude kniha přesně vědět, jaké komplikace nastaly, a podá nám adekvátní informace."  "Takže to rozklikneme jako odkaz na Internetu?" vykulila oči Amy. "Dá se to tak říct." připustila babička. Amy tedy přiložila na nápis svůj křišťálek. V knize to zahučelo, zašumělo a stránka o chechtóze zmizela a místo ní se tam objevilo pár krátkých slov. Bylo to kouzlo na vrácení paměti ztracené díky chechtóze.

"Hm, tady to je. Takže máme to říct asi z metrové vzdálenosti a 2x." "Proč 2x?" nechápala Amy. "No přece protože Jane a Peggy jsou dvě. Pro každou to kouzlo máme říct jednou." odpověděla babička. "Tak nerozumujte a dělejte, rád bych, aby si mě má manželka zase pamatovala." obrátil se na ně od dvojčat Jonathan. "No jo, no jo, tak Amy, dej se do toho!" pobídla ji babička. "Proč já?" vyděsila se Amy. "Ty jsi uvařila lektvar, ty to musíš dotáhnout až do konce. Neboj, po lektvaru už je tohle brnkačka." uklidňovala ji babička. "Ale co když to zase pokazím jako při lektvaru?" "Ale Amy! Už jsem ti přece vysvětlovala, že jsi nic nezkazila, že je to sice vážná, ale při chechtóze běžná komplikace. A jestli mi stále nevěříš, tak se alespoň můžeš zbavit svého pocitu viny tím, že svou domnělou chybu napravíš tím kouzlem. A čím dřív se do toho dáš, tím dřív to bude za námi a tím dřív budeš moci vyrazit za křišťálkem." "No jo, vždyť dnes je prvního!" vykřikla Amy.

Rychle nakoukla do knihy, aby si přečetla, co má vlastně říct. Několikrát si kouzlo v duchu zopakovala, bála se, že to splete. Pak se postavila před gauč, na kterém seděly její stále ještě vyjevené příbuzné, zhluboka se nadechla a řekla: "Jedno přání mám, to je jisté, ať je paměť zase na svém místě!" a ještě to zopakovala. Vzduchem prosvištěly dva přízraky – knihy, jedna velká, tlustá a modrá, druhá menší a fialová a vklouzly ušima do hlavy Peggy i Jane. Obě jako by se znovu probudily. "Proč jsme v

podkroví?" divila se Jane. "A proč se na nás všichni díváte jako na zjevení?" nechápala Peggy. "Protože jste právě prodělaly chechtózu a vrátila se vám ztracená paměť!" zasmála se Amy. Obě na ni stále nechápavě civěly. Jonathan si k nim sedl a dal se do vysvětlování.