Amy - 15. kapitola

Babička se obrátila na Amy. "Dobrá práce, Amy. A teď by ses měla co nejdřív dát na cestu. Ale ještě ti musím něco povědět. O Ninin křišťálek se zajímalo víc lidí než jen Ninin manžel. Nejznámější je případ Susane, Nininy sestry. Ta po křišťálku toužila tak, že jí bylo jedno, že sama svůj má. A tak se ho vydala hledat. Chodila nazdařbůh všude, kde z knihy věděla, že se tam Nina pohybovala.. Prohledala všechno a stále ho nemohla najít. Pak si sedla v jednom obyčejném parku na lavičku. A náhle uviděla u odpadkového koše něco se blýskat. Podívala se blíž a zjistila, že je to křišťálek. Červený. Vůbec ji neudivilo, že na něm nejenže nejsou její iniciály, ale že na něm nejsou žádné iniciály. Navíc nebyl na řetízku, ale na obyčejné kožené šňůrce. S klidem a nadšením si ho připnula ke krku. A to neměla dělat. Tento křišťálek byl takový hokus pokus Marka Stillceho (pokus vyrobit funkční křišťálek bez křišťálové koule), který se mu však vůbec nepovedl a brzy se mu ztratil. Když si ho Susane nasadila, dočista nad sebou ztratila kontrolu, křišťálek ji začal ovládat. Tehdy chodila ještě na střední. Křišťálek ji zavedl do školy na odpolední vyučování. Ve třídě začala nahlas ječet, že je čarodějka a že je hned všechny zakleje. Taky to okamžitě začala dělat. Některé proměnila v čápy, jiné ve vrány a smála se, že teď konečně bude mít kdo nosit děti maminkám. Když přišla učitelka, proměnila ji v žábu s tím, že si ji teď děcka proměněná v čápy můžou podat. A takhle šířila zmatek celou školou. Naštěstí tu byli její bratranci a sestřenice ze Stillceovi rodiny, kteří zastavili čas, všechny proměnili zpátky do lidských podob, vymazali jim tyto události z paměti a Susane si odnesli domů. S křišťálkem pak byl problém, protože jí nešel sundat z krku a ani její tatínek Mark Stillce si s ním nevěděl rady. Nakonec se jim to však nějak podařilo, jak, to není známo, a hned potom křišťálek zničili. Susane pak měla z toho psychické problémy, líčila, jak do ní vstoupilo něco z křišťálku a snažilo se vytlačit jí duši z těla. S tím se nemohla jen tak vyrovnat, protože ji pronásledovaly odporné noční můry a nakonec neviděla jiné východisko jak na to zapomenout než si přečíst knihu svého osudu. Rázem se stala Ann Slittceovou a žila pak celkem šťastný, ale taky dost nudný, obyčejný život bez kouzel. Na svou rodinu si nikdy nevzpomněla a její rodina ji nesměla kontaktovat, jinak by taky ztratila svou identitu a kouzelnou moc.

A proč ti to celé tady vyprávím? Jednak proto, že bys měla znát historii svých předků, ale hlavně proto, že tě chci varovat. Buď opatrná a dobře si křišťálek prověř, než si ho pověsíš na krk. A ještě tady něco máš." podala jí zvláštní stříbrné oválné pouzdro, které vypadalo jako zvětšený medailónek na fotky. Amy ho zvědavě otevřela. Byla v něm oválná babiččina fotka. Amy to sice dojalo, ale nějak nechápala, na co jí to bude dobré. Byla kapku zklamaná. Babička se hned pustila do vysvětlování. "Podívej, říká se mu Multifoto a to slouží jako supermoderní mobil s videokamerou, jenže je to ještě lepší. Mrkni, kromě mě tu máš fotky všech členů naší rodiny. Vím, že s námi můžeš komunikovat telepaticky, ale když budeš potřebovat radu, třeba ani nebudeš vědět, jak nám vysvětlit, co potřebuješ, a bude lepší, když to budeme vidět. K tomu postačí, aby si na fotku osoby, kterou potřebuješ, klepla prstem. Nebo když budeš chtít, abychom ti pomohli nějakou svou schopností, poklepeš dvakrát a my se ti připraveni pomoci zhmotníme. Nebo pokud se ti bude jednoduše stýskat, danou fotku pohladíš a opět se ti ta osoba zhmotní. A taky to funguje jako pojistka, kdyby se ti přihodilo něco opravdu zlého a potřebovala bys nás, ale nemohla bys nás vyvolat, teleportovalo by nás to přímo za tebou. Všechny. Ale pamatuj si, že tu výpravu musíš absolvovat hlavně sama, my jsme jen pro případ nouze a zůstat tam s tebou můžeme, jen dokud neuděláme to, na co nestačíš sama a pak nás to okamžitě zanese zpátky domů. My to nijak neovlivníme a do deseti minut od našeho odchodu nás nesmíš znovu volat."

"Teda, to je parádní přístroj!" zvolala Amy nadšeně. "Já vím, však ho taky vynalezl můj děda." pokývala babička pyšně hlavou. "Škoda jen, že když se mi tví rodiče ztratili, tak úplně přestal fungovat." povzdechla si. "Tak jen jdi, máš nejvyšší čas. Vrať se brzo. Budem ti držet palce!" "Ahoj, děkuju!" odpověděla Amy a pevně babičku objala. Najednou už se jí na tu výpravu tolik nechtělo. Medailon hodila do batohu, zamávala babičce, rozloučila se s ostatníma a šla. Venku došla až k ovocnému sadu a najednou nevěděla, jak dál. Potřebovala si ujasnit myšlenky, a tak se proměnila v jabloň. Ano, takže teď by se měla proměnit ve fialku a teleportovat se do ní a tím pádem se dostat do Magického lesa a v něm najít javor, před kterým roste sedmikráska. Ano! Už už se chtěla změnit zpátky ve člověka a pak se proměnit ve fialku, když náhle uviděla před sebou jít nějakého kluka. Byl to Frankie. "Jé, teda tuhle jabloň jsem tu ještě neviděl... taková krásná jablka, mňam!" zamlaskal a jedno si utrhl. "Jau!" zařvala Amy, ale venku před stromem to nebylo slyšet. Frankie si jen všiml, že od stromu zděšeně odletěli všichni motýli, kteří si tam jen tak předtím hověli.

Amy počkala, až Frankie odejde a pak se proměnila do své lidské podoby. "Jau!" hladila si Amy místo na hlavě, kde jí prosvítala malá pleška po vytrženém pramenu vlasů. "To mu teda nedaruju, je fajn, když mě žere, ale doslova žrát moje vlasy fakt nemusí!" brblala potichu. Potom si dala na holé místo na hlavě pravý palec a táhla jím směrem dolů a přitom si v duchu přála, aby jí utržené vlasy zase dorostly. A stalo se. Ani sama nevěděla, jak ji takové kouzlo napadlo. No jo, asi to dělal křišťálek, i když nebyl její vlastní.

Amy přivřela oči a proměnila se v malou fialku a teleportovala se do fialky. Po chvíli, když ucítila, že je na místě, vylezla z fialky. Přímo před ní se fialky, které byly jinak v kruhu, začaly rozestupovat, takže to vypadalo, jako by se otevíraly dveře. Amy těmito pomyslnými dveřmi vstoupila na druhou stranu. Nyní se před ní rozprostírala obrovská fialová hradba stromů. Viděla tmavě fialové smrky a borovice, světlounké vrby a kaštany a světlé břízy s tmavými fleky. Ale nikde nebyl javor.

Šla do lesa trochu hlouběji, viděla tmavě fialové muchomůrky s lila puntíky, světle fialové kapradiny, kráčela po tmavě fialovém mechu... A pak uviděla obrovský strom. Takový ještě v životě neviděla. Pod ním se nenápadně choulila sedmikráska.  Z tohoto javoru s tmavými červenofialovými listy vyzařovala podivná atmosféra jako ze   všeho v Magickém lese. I kůru měl tmavou, skoro černou. Jen uprostřed, kde se podle Niny schovává srdce stromů, měl kulatou světlou – skoro růžovou – skvrnu.

Amy pozdvihla ruku a položila ji na tu skvrnu. V tu chvíli nebe zčervenalo a strom se jako by rozsvítil. V místě, kde Amy položila ruku, začala kůra pukat. Pak se rozevřela jako malé dvířka a když pohlédla dovnitř, uviděla vzadu slabou červenou záři. To je on! pomyslela si a zkusila k němu natáhnout ruku. Nešlo to. Jako by vchod do skuliny chránilo sklo.  Amy se bleskově rozhodla. Proměnila se v tento javor a teleportovala se do něj.

Když byla uvnitř, okamžitě se automaticky proměnila zpátky v člověka a rozhlédla se kolem. Zjistila, že je vlastně ve velkém domě. Za ní bylo to sklo, které ji nechtělo pustit dovnitř – bylo to kulaté okno! Místnost byla celá kulatá. U zdí byly v řadě za sebou listy, zavěšené tenkými provázky ke stropu a na nich spali malí zelení skřítci. Amy na ně nevěřícně hleděla. Vždyť ona vždy dvojčata ubezpečovala, že strašidla, skřítci a trpaslíci neexistují a teď je na vlastní oči vidí. V tuto chvíli jí  skřítci ani moc malí nepřipadali, protože ve stromě nebo kytce byla vždy mnohem menší, takže teď skřítky převyšovala tak o dvě hlavy.

Na podlaze byly kachličky všech možných odstínů zelené a na každé byla malá hnědá klika. Celé místnosti vévodil obrovský červený sloup stojící přímo uprostřed. Když se na něj Amy podívala blíž, viděla, že se skládá z tenoučkých červených vláken zapletených všelijak do sebe a u stropu se rozdělujících. Připadalo jí to jako kmen a nahoře větve stromu. Z vrcholku této "koruny" vycházela ta červená záře. Amy ihned došlo, že to je křišťálek. Tak si pro něj vyšplháme, pomyslela si. Natáhla ruky a skočila na sloup a chtěla začít šplhat. Jenže nemohla. Sotva se rukama dotkla červených vlákenek, začaly jí proklouzávat rukama a nedaly se vůbec chytit.

Amy zaječela leknutím: "ÁÁÁ! Fuj, to je slizké!" a pak se rozplácla na kachlíčkové podlaze a omylem zavadila o hnědou kliku jedné z nich a tato světle zelená (skoro žlutá) kachlička se otevřela. Amy na to užasle hleděla, když tu najednou se místností rozlehl pisklavý řev: "Pomóc! Je tu vetřelec! A chce se mi vloupat do pokojíčku!" V tu ránu všichni zelení skřítci vyskočili ze svých listových lůžek, takže Amy nejdřív nevěděla, kterému z nich patřil ten hlas, který ji prozradil. Za chvíli jí to však bylo jasné, protože hlas se ozval znovu. "A navíc je to holka!" zapištělo jí to za zády.

Amy se otočila. Stál tam nejmenší ze skřítků. Byl světlounce zelený, skoro žlutý, úplně stejně jako kachlička, kterou Amy nechtíc otevřela. Amy se na ni znovu zadívala. Pak opět stočila zrak k malému pisklounovi. "To...," ukázala na kachličku, "je tvůj pokojík?" zeptala se nevěřícně. "Jo!" řekl hrdě prcek. V tu chvíli jí připomínal Denise. "Vy bydlíte v kachličkách?" stále nechápala Amy. "Jo!" odpověděl zase prcek. Pak se ozval jako by unavený hlas. Amy se tím směrem ohlédla a spatřila kulatého, tmavě zeleného (dočerna) skřítka se světlým (hodně světlým) dlouhým vousem. "Cvrčku, uklidni se. Amy se ti nechce vloupat do pokojíčku. A nemluv hlouposti. Nebydlíme přece v kachličkách. Ty kachličky jsou, Amy, jen dvířka do našich pokojíků. Každý ho máme stejně velký a zařízený podle vlastních představ. Každému skřítkovi patří ten pokojík, který má úplně stejnou barvu jako jeho kůže a oblečení. Tady v této místnosti, které říkáme Chrápárna, všichni spíme. I lůžko máme každý podle barvy." Když se Amy podívala na ty listy blíž, uviděla, že opravdu má každý list jinou barvu nebo spíš jiný odstín zelené a že jsou seřazeny dokola od nejsvětlejší zelené po nejtmavější jako by vystínované.

"Ale jak to, že nemáte peřiny ani polštáře?" divila se Amy. "Nepotřebujeme je," vysvětloval ochotně onen starý skřítek. "Listy jsou dost měkké a tady ve stromě máme naprosto ideální teplotu po celý rok, takže se nepotřebujeme zakrýt." "A jak to, že tu vlastně jste?" "Jak to, jak to! Proč bychom tu nebyli, když jsme javoroví skřítci? V každé rostlině jsou její skřítci. Ty, která máš schopnost proměňovat se v rostliny, bys to mohla vědět! Copak sis v žádné rostlině skřítků nevšimla? Asi ne, co, když se proměňuješ jen v kytky ve městě, tam skřítci kvůli ovzduší nevydrží. A váš ptačí strom je bříza a břízy nemají jako jediné skřítky, postarají se o sebe samy."

"Jak víte, že se umím měnit v rostliny? A jak vlastně víte, jak se jmenuju?" "Každý, kdo má nějakou schopnost spojenou s rostlinami, je světu rostlin a jejich skřítků dobře znám." "A proč má většina rostlin své skřítky?" "Proč asi! Přece aby se o ni starali. Rostliny se o sebe neumí sami postarat, a tak se staráme my a rostliny nám zase poskytnou bydliště. Je to dokonalá symbióza. Pojď, něco ti ukážu." Vzal Amy za ruku a vedl ji k červenému sloupu. Kolem něj byl vykachlíkován bílý pruh. "Vidíš, pro každého skřítka jedna kachlička, kdybychom chtěli jít dolů všichni naráz. Ale teď tam půjdem jen my dva." "A kam?" "Jen počkej, všechno se včas dozvíš. Jejda, ale ty jsi moc velká. Takhle by ses dolů nedostala. Franku, pojď sem," zavolal si k sobě světle zelenomodrého skřítka, který Amy připadal, že je tak ve stejném věku jako ona nebo Jane. Ze svých skoro tyrkysových vlasů měl na hlavě pankáče. "Prosím tě, Franku, zmenši ji, ať ji můžu provést stromem." Frank sáhl do kapsy svých světle zelenomodrých kalhot nápadně připomínajících rifle a vytáhl z ní žlutý pytlík nebo spíš měšec. Na ruku si z něj nasypal trochu prášku a tím posypal Amy a mumlal přitom něco nesrozumitelného.

Amy se cítila, jako by se proměňovala v sedmikrásku. Teď už nemusela na Franka ani na staříka koukat svrchu. "Tak, to je ta správná velikost!" pochválil Franka starý skřítek. "Děkuju, Moudroději!" usmál se Frank. "Ne, já děkuji tobě," bránil se Moudroděj. "A učeš se!" Frank jen obrátil oči v sloup a Amy se tomu zasmála.

"Tak pojď!" popadl ji Moudroděj za ruku a postavil ji na jednu kachličku a sám se postavil na druhou. Luskl prstem a zavřel oči a kachličky, na kterých stáli, se najednou začaly rychle posunovat dolů. Byly to výtahy. Amy nejdřív leknutím zapištěla, ale pak už to zvládala v pohodě, z výtahů strach neměla. Jak jeli tak rychle dolů, viděla Amy mnoho místností a různých zajímavých věcí, ale nestihla rozpoznat, co to vlastně je.

Pak výtah s žuchnutím přistál úplně dole. Totiž vlastně kachlička přistála. Amy se pousmála. Kdo by to byl řekl, že se někdy projede na takové malé kachličce. "Nyní jsme ve sklepě nebo jak se to u vás říká. Prostě ještě níž než v přízemí. Jsme přímo pod stromem. Tou chodbou naproti nám bys vyšla nahoru nad zem na trávu. Tady kolem nás jsou kořeny. Když strom rostl, první skřítkové, kteří tu žili, nasměřovali jeho kořeny k podzemním zásobám vody. Je to jako by přistavili potrubí k nádržím s vodou.

Půjdeme dovnitř."

Opět luskl prsty a zavřel oči a vyjeli do přízemí. "Vidíš, tohle je nejdůležitější místnost celého stromu." "Jé, vy i tady máte ten sloup! Jak to?" divila se Amy. "To není jen tak ledajaký sloup. To jsou vlastně něco jako v  lidském těle cévy. My na ně dohlížíme. Vidíš, tady pod tím, jak říkáš, sloupem právě končí kořeny a je tam taková prohlubeň, jako by studánka a v té je voda z kořenů. No a my z ní vždycky rozdělíme minerály a živiny a pak konkrétní živinu pošleme tam, kde chybí. Chceš vědět jak? Jednoduše. Vezmeme tu cévu za konec a na něm je taková přísavka a my ji vždycky přisajeme k té dané živině a ona ji vcucne a zavede tam, kam je třeba. Do své větvičky, do svého lístečku. A proto je těch cév tak moc a musíme dávat velký pozor, abychom to nespletli. Když se nám občas stane, že to popleteme, tak nám nějaký lísteček nebo i větev uschne. Ale nemysli si, že na podzim se o ten strom staráme tak špatně, že zvadne. Ne, ne. To jde strom jako celá příroda spát, a tak nám zásoba vody zůstane tady v té nádržce. Tak pojď, jdeme o patro výš."

V prvním patře byly okolo zdí dvě lavice, jedna nízká a jedna vyšší a vypadalo to jako dva obrovské dřevěné kruhy. Uprostřed stála zelenkavá linka. "To je jídelna?" "Ano. Na té lavici blíž u zdi sedíme a ta druhá slouží jako stůl. Tady v té lince máme hrnky, talíře a tak, každý ve své barvě a tady je spíž. Chceš vědět, co jí skřítci?" "Jasně!" zasmála se Amy. Moudroděj otevřel spížku a před Amy se rozprostřel pohled na lesní plody, na jaké si jen vzpomenete. Jahody, borůvky, maliny, ostružiny, houby... Prostě všechno. V každé přihrádce vždy jeden druh plodů. "Tohle je prosím naše roční zásoba." chlubil se Moudroděj. "Cože? Tohle vy všichni sníte až za rok?" "No, vlastně všechno ne. Zbyde tahle ostružina. Dáš si se mnou?" "Vám vážně stačí za celý rok jenom tohle? Tohle bych já snědla za dva dny, možná by mi to vydrželo maximálně na týden. Neumím si představit, kolik by toho bylo, kdybych byla v lidské velikosti." "No vidíš. My nejsme takoví žrouti jako vy lidé. Zkus si dát se mnou tu ostružina, vsadím se, že ji celou nespořádáš." "To klidně můžeš!" zasmála se Amy sebejistě. Ostružiny zbožňovala a dokázala jich sníst kvanta na posezení. Jenže když skřítek vytáhl ostružinu ze spíže, byla velká jako meloun. Amy malinko zapochybovala, ale pak se s chutí pustila do jídla. Usoudila, že nejlepší bude, když to bude jíst jako hrozno, a tak utrhávala kuličky. Jedna však byla velká jako její dlaň. Když snědla tři kuličky, byla přecpaná. Za to Moudroděj zbytek ostružiny snědl v klidu. "To víš, zapomněl jsem se nasnídat." dodal na omluvu.  "Vydáme se dál. Druhé patro jsou naše pokojíky, ale provedu tě jen svým. Nemůžu tě pustit do soukromí ostatních bez jejich svolení." Výtahy zastavily a všude kolem byla tma. Alespoň se to tak zdálo. Ve skutečnosti tu tmu dělal tmavě zelený nátěr na zdech Moudrodějova pokoje.  Se zdmi skvěle kontrastoval huňatý koberec barvy Moudrodějova fousu. Skříňky – jedna šatní, pak komoda, knihovnička a ještě jedna s posuvnými dvířky – byly kupodivu v barvě světlého dřeva. Vzadu v rohu pokoje měl tmavý psací stůl s velkými šuplíky a k tomu otočnou židli s potahem vyrobeným ze světlého mechu. Uprostřed pokoje stál obrovský balvan nahoře zploštělý, sloužící jako konferenční stolek a kolem něho čtyři menší balvany porostlé tmavým mechem coby židle. "Tak jak se ti líbí můj pokoj?" zeptal se Moudroděj Amy. "Moc, je fakt stylový. Ale proč ho máte vymalovaný tak tmavě?" "Je to moje barva. Každý skřítek si může svůj pokoj zařídit, jak chce, ale stěny musí mít ve svém odstínu zelené. A proč, to se mě opravdu neptej. Je to tak už odpradávna, prostě tradice a nikomu nevadí, že ji musí dodržovat. Pojď, půjdeme dál." "Počkej, co je za těmi dvířky?" ukázala Amy do rohu pokoje. "Podívej se sama!" pobídl ji Moudroděj. Amy otevřela dvířka a rozprostřela se před ní tmavě zeleně vykachlíkovaná podlouhlá koupelna se světle zelenou vanou, umyvadlem, zrcadlem, poličkami a záchodem. V zámku vězel světle zelený klíč. "Každý pokojík má vlastní WC a koupelnu." poučil Amy Moudroděj. "Nebo sis myslela, že v dalším patře bude společná umývárna?

Kdepak, ve třetím patře je Chrápárna." popojeli do třetího patra. "Tady jsi to už viděla. Dál výtah nejede, musíme jít po schodech." Amy kráčela za Moudrodějem k oknu a vedle něj zmáčkl Moudroděj nějaký čudlík a zeshora se k nim začaly sesouvat točité schody vykachlíkované lesklými drobnými červenými kachličkami. Amy jen překvapeně vyjekla, když zjistila, že jsou jezdící.

Jeli celkem dlouho. Jak Amy vysvětlil Moudroděj, Chrápárna je nejvyšší místnost stromu. Když vyjeli nahoru, Amy se zatajil dech. Červený křišťálek byl prostě nádherný. Obrovský. A teď ji to ťuklo. "No jo, ale jak ten křišťálek dostanu dolů, když je tak obrovský?" "Něco vymyslíme." slíbil ne právě nadšeně Moudroděj.

"Ale teď pojď, ukážu ti ještě poslední patro, ať to máme všechno hezky po kupě." A tak znovu nastoupili na jezdící schodiště a vyjeli do nejvyššího patra. Byla to nádherná rozhledna. Kolem dokola byl udělán kruh z větví, který vypadal naprosto přirozeně a zároveň sloužil jako plot, aby nikdo nespadl dolů. Koruna stromu tvořila jako by obloukovitý strop a štěrbiny mezi větvemi u kmene byly jako malá okénka, kterými se dalo vidět do různých částí Magického lesa. "To je úchvatné!" vydechla Amy. Když se dost vynadívali, sjeli zase dolů ke křišťálku a pak do Chrápárny.

"Takže, milá Amy. Než si ten křišťálek odneseš," začal Moudroděj, "musíš ho něčím nahradit. Víš, když ho tu Nina tenkrát dala, dala ho schválně do našeho stromu, protože věděla, že našemu stromu už jeho srdce dosluhuje. Byl by nám uschnul a museli bychom si hledat nový strom, kdyby nám Nina nedala křišťálek, který začal fungovat jako srdce tohoto stromu. My sice chápeme, že náš strom měl vlastně už dávno umřít, a tak žije už dlouho navíc na to, aby byl připraven už umřít doopravdy, ale my ho prostě máme rádi, bydlí se nám tu dobře, a tak ho prostě umřít nenecháme. Pokud nám neseženeš něco, čím bys křišťálek nahradila, tak ti ho jednoduše nedovolíme odnést, rozumíš?" obrátil se Moudroděj k Amy odhodlaně. "Ano," přikývla Amy trochu zmateně. "Výborně, tak teď tě doprovodím ven a přijď, až budeš mít náhradu."