Amy - 21. kapitola

Amy otevřela oči. Hlava jí třeštila, všude kolem byla tma a nezvyklé, tísnivé ticho. Co se to proboha stalo? Kde to je? Poslední, co si pamatuje, je, že pojídala sušenky s Frankem a Lilou... počkat, ne, Lila se na ně jen dívala, nejedla je, že už je jich přejezená... ale seděla u nich. Kde jsou? "Franku? Lilo? Kde jste?" zvolala, ale z úst jí vyšel jen sotva slyšitelný skřek. "Á, Šípková Růženka se konečně vzbudila." ozval se divný hlas. Lilin? Pak se kousek od Amy zamihotal slabý plamínek svíčky a před Amy se objevila opravdu Lila. Amy se chtěla zeptat, co se děje, ale najednou už jí nešlo vůbec mluvit. "Nesnaž se, mluvit ti nepůjde, pokud si to nebudu přát." pronesla Lila. Amy na ni nechápavě pohlédla. Už chápala, že je něco špatně, hodně špatně, ale proč? Co se děje? "Stejně vím, co chceš říct." pokračovala Lila, "Co se děje? Kde to jsem, kde je Frank?" pitvořila se a snažila se posměšně napodobovat Amyin hlas. "Co jsi nám to provedla a kdo vlastně jsi?" Pak už promluvila svým hlasem. "Neboj se, holčičko, myslím, že ti můžu zodpovědět všechno. Tak předně: nejsem žádná Lila – což jsem ráda, protože kdo by chtěl vypadat jako fialová modřina? – jsem," po těch slovech se přerušila, mávla rukou a zničehonic před Amy stála místo Lily žena středního věku, s hnědými vlasy a celkem obyčejným obličejem, jehož jedinou zvláštností byly úzké, kruté oči světle modré barvy. Nebyla o moc větší než elfka, za kterou se vydávala, a na sobě měla starodávné šaty s širokou sukní, vypasovaným živůtkem a přeplácané spoustou krajek. Díky světle růžové barvě nevypadala jako "fialová modřina", ale jako cukrová vata. Slizká cukrová vata.

"Jsem Nina!" zvolala a pohlédla na Amy, aby viděla, jaký to na ni udělá dojem. Pak se zasmála: "Vypadáš přesně tak překvapeně, jak jsem si myslela. Ano, je mi přes 500 let. Na svůj věk vypadám celkem dobře, co?" zasmála se znovu. "Podle křišťálku na tvém krku vidím, že vše šlo přesně podle mého plánu." Amy jen třeštila oči. Nina? Tohle že je Nina? Plán? Jaký plán? Co to má jako být? "Opravdu sis, ty hlupačko, myslela," pokračovala Nina, "že jsem já ubohá čarodějka stíhaná zákeřným, mocichtivým manželem uprchla do tohohle lesa, a pak jsem se vtělila do sedmikrásky a pak se vypařila? Proč bych to proboha dělala? Když už bych tu byla a on by nemohl za mnou, tak bych tu mohla i s křišťálkem pohodlně žít. Kdo by chtěl strávit zbytek svého života jako sedmikráska? Řeknu ti tajemství: ta kniha byla podvrh. Můj podvrh. Sepsala jsem svou vlastní knihu osudu a přenesla ji místo té pravé. Dokonce se mi i podařilo změnit paměť mému jakože otci, matce i sestře! Ve skutečnosti nejsem Nina Stillceová. Stillceovi nikdy neměli dceru Ninu.

Tohle je opravdová kniha mého osudu. Kniha osudu Niny Swelové." poklepala na tlustou bichli v kožené vazbě, která se zničehonic objevila v její ruce. Pak ji zhnuseně odhodila stranou, až to zadunělo: "Jediné, co mají obě společné," pronesla najednou trošku změněným hlasem, ve kterém zaznělo něco neidentifikovatelného, zvláštního, "je název a skutečnost, že příběh v každé z nich stojí za nic." Když promluvila znovu, už nebylo po tom tónu ani památky. "Ve skutečnosti křišťálek vlastnil můj manžel a to já jsem ten zákeřný, mocichtivý smrtelník." zasmála se. Amy uvažovala. Cože? Pokud je smrtelník, jak to, že kouzlí? Vždyť na krku žádný křišťálek nemá, to by si všimla. Amy si Ninu prohlídla víc a za chvíli málem zalapala po dechu. Na levé ruce měla Nina prsten s křišťálkem, sice malým, ale nejspíš byl zmenšený jen kouzlem, proto si ho hned nevšimla. Ale jak to, že je Nina vůbec v tomto lese, kde smrtelník nemůže vejít? "Určitě máš spoustu otázek." pronesla Nina posměšně. "Povím ti to od začátku. Odmalička jsem žila jen s otcem, matka umřela, ani jsem si ji nepamatovala. Otec mě nenáviděl, já ho ostatně taky ne, ale já ho kvůli toho aspoň nebila. V 15 jsem však najednou byla silnější než jindy a podařilo se mi ho třísknout pánvičkou. Když umíral, řval na mě, že jsem stejná jako má matka, stejná krysa jako ta bestie čarodějnická. A že doufá, že obě brzo zdechneme. Pak jsem v jeho pozůstalosti našla matčiny věci a pochopila jsem, že stále žije a že je to čarodějka. Tři roky jsem ji hledala. A když jsem ji našla, myslíš, že následovalo objetí a šťastné shledání? Pche!" odfrkla si znechuceně. "Ve zkratce mi řekla, že mě nechtěla a nechce nikdy vidět, protože nemám téměř žádnou kouzelnickou moc. Babička totiž pravděpodobně byla normální smrtelník a tím pádem už má matka měla jen poloviční schopnosti a já ještě mizivější, protože můj otec byl taky smrtelník. Moje dítě by už nemělo žádné schopnosti. Nenáviděla mě snad víc než otec. Jenže já je oba nenáviděla víc než oni mě dohromady. Zabít ji bylo lehké. Pak jsem si vzala její křišťálek a mé schopnosti ožily. Jenže některá kouzla jsem stejně nebyla schopná udělat. Pak jsem se dočetla o červeném křišťálku, který je mnohem mocnější. A proto jsem si vzala Alfreda. Jenže brzo odhalil, že mi jde jen o křišťálek a utekl přede mnou do tohoto lesa. Kouzlem jsem se přesunula sem a utíkala jsem za ním, až jsme se ocitli na podivné skryté louce. Byla jsem rozhodnutá ho zabít a vzít si křišťálek. On však nevypadal vůbec vystrašeně. Na krku neměl žádný křišťálek. "Kde je?!?!" zařvala jsem na něj. "V bezpečí. V bezpečí před tebou." pronesl spokojeně. "Schoval jsem ho do javoru, z něj ho nikdy nedostaneš. Kdybys ten strom třeba jen rozkrájela, nikdy nenajdeš přesné místo, kde se křišťálek schovává a navíc ho tím pravděpodobně zničíš. A do stromu se nedostaneš, to zvládne jen někdo s rostlinnými schopnostmi." Rozzuřeně jsem zaječela, přiskočila jsem k němu a začala ho škrtit. Ani se nebránil, jen zachroptěl: "Nedostaneš se ani odsud. To, že ses dostala sem, neznamená, že se dostaneš i pryč. Žádný poloviční smrtelník nemůže opustit hranice Magického lesa. Tvůj ukradený křišťálek to nezvládne. Nezvládne ostatně ani dostat se z této louky. To jsem svým kouzlem zařídil. Zůstaneš tu uvězněna až do smrti a už nikdy nikomu neublížíš. A doufám, že zemřeš hodně brzo – není tu nic k jídlu ani k pití, takže brzo zamíříš do pekla, kam patříš." "Zmlkni! Mlč už!" řvala jsem a tlačila jsem, co nejvíc to šlo, až konečně bylo po něm. Bohužel měl pravdu – byla jsem tam uvězněna bez jídla a pití. Jenže netušil, že smrtelník tu jakoby zamrzne – nestárla jsem, neumírala jsem. A jsem tu až do teď. A taky asi netušil, že jídlo i pití si umím vyčarovat, stejně jako další věci. Použila jsem svůj vnitřní zrak a vyhledala v lese strom s křišťálkem, označila ho sedmikráskou, vymyslela jsem tu báchorku ve své knize, prohodila obě knihy a pak už zbývalo jen čekat nekonečný čas, než se objeví někdo, kdo dostane křišťálek ven. Taky jsem se snažila dostat ven z louky. Jako naschvál tudyma nikdo nechodil. Až před pár měsíci se tu jednou dostala Lila. Chodila okolo pro nějaké byliny. Jednou jsem ji kouzlem nalákala až sem a pozvala ji na piknik." zasmála se.

"Sedmikráskové sušenky už znáš. Když jich snědla, měla jsem ji ve své moci. Donutila jsem ji, aby mě vyvedla přes hranice louky. Alfred byl naivní a hloupý. Vůbec netušil, že mám pročtenou veškerou kouzelnickou literaturu. Proto jsem taky věděla, že dostat se přes ochranné barikádní kouzlo lze jen tak, že tě odtamtud vyvede nějaká osoba, která má v sobě dostatečně velký podíl magie. Což ta zatracená elfka měla, takže když mě vyvedla, vzala jsem na sebe její podobu, nahlédla jí ještě do hlavy (jak jinak bych odstranila ochranné kouzlo těch vodopádových dveří?), a tak jsem získala všechny potřebné informace. Pak jsem ji strčila zpátky za hranici a obnovila jsem to barikádní kouzlo. Pak už stačilo ubytovat se v tomhle úhledném kaštánku a sledovat situaci kolem křišťálku a pak už jen čekat. Vše mi hrálo do karet, i to, že se ta mrňavá elfka bavila zrovna s někým, žijícím ve stejném stromě, v jakém byl uvězněn můj křišťálek." Nina se na chvíli odmlčela a pak posměšně pokračovala: "Věděla jsem o tobě všechno od okamžiku, kdys dostala na narozeniny křišťálek a projevily se tvé rostlinné schopnosti. Vytvořila jsme totiž takové sledovací kouzlo, které i poskytovalo informace o všech kouzelnících s rostlinnými schopnostmi, kteří se za těch 500 let narodili. Ale až tobě se podařilo křišťálek dostat ven. A to díky tomu, že jsem tě sem dovedla. Proč myslíš, že sis ke čtení vybrala zrovna mou knihu? Proč myslíš, žes tak najednou chtěla mít červený křišťálek? A proč myslíš, že ti nešlo opustit les? A teď si ten křišťálek zase pěkně vezmu. A protože jsi byla tak hodná a přineslas mi ho, tak tě nezabiju. Aspoň zatím." Amy se začínala točit hlava. Jak si ho chce teda vzít, když nemůže strhnout křišťálek někomu, komu ten křišťálek patří? To by mě přece fakt musela zabít. Jenže najednou pocítila, jak jí to v hlavě začíná hučet, a myšlenky se jí pomalu vytrácely z hlavy. Nina promluvila divným, pomalým a rozteklým hlasem: "Sundej si křišťálek." Amy nechápavě sledovala svou ruku, jak míří k jejímu krku, odepíná uzávěr a sundává si křišťálek z krku. Ležel jí v ruce jako srdce na dlani. "Dej mi ho." řekla Nina znovu tím podmanivým hlasem. V Amy to všechno vřelo, mozek si uvědomil, co se děje a řval na ruku: "NÉÉÉÉ!!!!!" ale ruka jakoby si říkala: "Ale proč ne? Však se nic neděje." a natáhla se a Amy jen otřeseně zírala na to, jak ho její ruka vsypala do Nininy ruky, která ho hned prsty obepnula, stiskla a láskyplně ho políbila. Potom si ho pověsila na krk. "A teď ještě ten druhý, ať mám jistotu, že se o nic nepokusíš." nařídila Nina a Amy mohla jen sledovat, jak jí odplouvá poslední naděje. Chtěla se na Ninu vrhnout, ale Nina pronesla: "Nikam. Ani se nehni. Zůstaneš tady, dokud neřeknu něco jiného." Obrátila se a odešla jakýmisi dveřmi někde pryč.  Takže abychom si to shrnuli, pomyslela si Amy. Stojí tu jak trubka bez své jediné zbraně – křišťálku, nemůže odejít, i když tu nejsou žádné mříže, nemůže se ani pohnout, je pravděpodobně uvězněna v nějakém letokruhu a někde v tom bludišti je uvězněn i Frank – pokud mu Nina neudělala něco horšího. Co by udělala hrdinka v knížce či filmu? Ačkoli by byla v bezvýchodné situaci, jako mávnutím kouzelného proutku by ji sama od sebe vyřešila něčím nečekaným, co by nikdo nečekal, a tak by se zjistilo, že tato hrdinka je ve své oboru lepší než kdokoli jiný. A co udělám já? pomyslela si Amy. "Mami!!!" zavolala telepaticky...