Amy - 23. kapitola

Ukázalo se, že letokruhy jsou opravdu pořádné bludiště. Chodila jejich chodbami sem a tam, procházela všechny komory a pokoje a hledala, tichounce volala na Franka a snažila se nenarazit na Ninu, protože to by pro ni nejspíš znamenalo smrt. Bylo však těžké tohle všechno provádět po tmě. Děsilo ji pomyšlení, že Frank už třeba ani není mezi živými – Nina se neštítila ničeho, proto to byl oprávněný strach. Nebo bylo klidně možné, že ho Nina ovládla taky a taky mu poručila, ať se ani nehne a ona teď třeba prošla kolem něj, on ji slyšel, jak ho zavolala, a nemohl dát ani najevo, že o ní ví. Najednou do něčeho vrazila. "Au!" zvolala. "Auvajs!" ozvalo se. "Franku, to jsi ty?" vyjekla Amy nadšeně. "Jo jo, to jsem já." zněl sice trochu divně, ale byl to on. "Pojď, musíme rychle k východu a utéct pryč." "Proč, co se děje?" nechápal Frank. "Pamatuju si jen, jak jsem snědl sušenku a pak jak jsi tu ty do mě vrazila. Kde to vlastně jsme?" "To ti povyprávím jindy, musíme okamžitě pryč. Víš, kde je tady východ?" "Jsme pořád v Lilině kaštanu?" zeptal se Frank. "Ano." odpověděla Amy. "Pak musíme spočítat, kolik je tu dveří." "Cože?" nechápala pro změnu zase Amy. Frank už však šel podle stěny a počítal kliky. "6 dveří. To znamená, že jsme v 5. letokruhu." "Jak to poznáš?" zeptala se zvědavě Amy. "No v prvním, hlavním letokruhu ve středu stromu jsou jen dvoje dveře a ve 2. letokruhu troje a tak dále se to stupňuje, takže v 10. je..." "11 dveří." kývla Amy hlavou, že chápe. "Přesně tak. Všechny dveře jsou rozmístěny nepravidelně, takže člověk, který strom nezná, se tu snadno ztratí. Jedinou výjimku tvoří dveře naproti vchodu – v každém dalším letokruhu jsou ve stejném místě a vedou přímo do hlavního letokruhu. Těmi jsme šli, vzpomínáš?" "Jasně," přikývla Amy. "Všechny tyto dveře jsou orámovány vyřezávanými kaštanovými listy. Když tyto dveře najdeme..." "Jsme u východu!" přerušila ho nadšeně Amy. "Přesně tak." a tak začali ohmatávat dveře a brzy nahmataly zmíněné kaštanové listy a pak už stačilo jen otvírat a procházet jednotlivými dveřmi, až stáli u východu. Co nejrychleji běželi k vodopádu a chtěli vyběhnout ven. Jenže dveře nešly otevřít, co víc, odrazily je pryč jako ledová sprcha, až oba vrazili do protější zdi. "Snad jste si nemysleli, že to bude tak jednoduché." pochechtávala se zlomyslně Nina, která se tam najednou bůhví odkud objevila. "Kdo je to?" šeptl nechápavě Frank směrem k Amy. "To není podstatné, ty zelenáči." vyštěkla Nina. Pak změnila hlas: "Postav se!" přikázala podmanivým tónem. Amy už se chtěla vítězoslavně zasmát, že na ni to kouzlo už dávno neplatí, ale najednou s hrůzou pozorovala, jak Frank zhypnotizovaně vstává.

"Ne, Franku, neposlouchej ji!" křičela na něj naléhavě. "Chytej!" hodila Nina po Frankovi meč a Amy si přitom nevšímala. Frank ho chytl, a nezdálo se, že by Amy vůbec slyšel. Pak udělala Nina jakýsi pohyb rukou a Amy se úplně zhroutila. Zdálo se jí to nebo měla jazyk až v krku? Ať tak nebo tak, nemohla ani dýchat, natož mluvit. Mami, tati, doufám, že tu brzo budete, pomyslela si, ale na odeslání telepatické zprávy neměla sílu. Nina promluvila: "Zabij ji!" Frank pozvedl meč oběma rukama a zamířil na ni. "Proboha!" pomyslela si Amy a zavřela oči. Myslela, že každou chvíli bude mrtvá. Nic se však nedělo. Otevřela oči. Frank na ni stále mířil mečem, ale ten se mu v rukách třásl. "Řekla jsem, ať ji zabiješ." řekla Nina znovu, stále ještě podmanivým, ale už i trochu podrážděným tónem. Meč se k Amy přiblížil, ale pak se zastavil. Bylo vidět, že Frank s Nininým ovládáním bojuje. Nakonec mu meč vypadal z rukou. "Proboha, co jste zač?!" zařval naštvaně na Ninu. "A kde je Lila?" Než však stačila Nina nějak jedovatě zareagovat, ozval se z hlavního (obývacího) letokruhu podivný rachot – něco mezi skřípějícími brzdami a troubějícím slonem. Nina se tam okamžitě rozběhla. Amy blesklo hlavou: Naši. Kdo jiný by mohl být tak nenápadný? Skoro se v duchu až zasmála. "Pojď." pobídla Franka a běželi tam taky. Ukázalo se, že se Amy nemýlila. Celá její rodina včetně dvojčat (s křišťálky na krku) byla v místnosti rozestavěná do kruhu, v jehož středu stála Nina, podivně strnulá. "Honem, Amy," pobídla ji Isabela, "dlouho ji takhle neudržíme. Vezmi si křišťálek." Amy rychle vstoupila do kruhu, vzala si křišťálek a nasadila si ho na krk. "Co teď? Co s ní teď uděláme?" zeptala se. Než však někdo stačil odpovědět, napadlo ji to samu. Vzpomněla si, jak jí Nina vyprávěla svůj příběh, na ten podivný neidentifikovatelný tón v jejím hlase, když říkala, že příběhy obou knih stojí za nic. Teď už to Amy rozluštila. Byl to smutek, beznaděj nad životem bez lásky, beze smyslu, bez pomoci. "Kniha!" zvolala a v ruce jí přistála kniha osudu. Kniha Ninina opravdového osudu. Rozevřela ji a obrátila k Nině. Ta neschopna se hýbat, byla takto donucena si přečíst vlastní osud. Kouzlo knihy ji okamžitě teleportovalo pryč. Zůstal po ní jen její prsten s křišťálkem a Amyin starý křišťálek. Amy věděla, že teď si Nina nic ze svého života nepamatuje. Ochranný kruh se rozpustil a všichni běželi k Amy. "Jak tě to napadlo?" vyptávala se Peggy. "Z toho, co mi o sobě vykládala, o svém životě. Došlo mi, že pro ni i pro nás by bylo nejlepší, když by začala žít znovu s čistým štítem. Takhle nikomu neublíží a má šanci žít jinak, lépe. Najít si někoho, kdo ji bude mít rád..." "Máš pravdu, zlatíčko. Byl to nejlepší způsob, jak ji zneškodnit. Zabít bychom ji přece nechtěli." objímala ji babička. "Řekne mi někdo, co se tady děje?" zeptal se Frank vyjeveně.