Pohádka Jaro v ohrožení

Zima si bezstarostně poklusávala lesem a tu a tam zamířila svůj dlouhý, bílý roh do koruny stromu či do kousku rozfoukané loučky a seslala tím směrem lehoučký poprašek sněhové pokrývky a občas dokonce dlouhatánský rampouch. Stříbřitá hříva jí povlávala ve větru a bílá srst se leskla ještě víc než led na říčce. Měla dobrou náladu. Letos se jí konečně podařilo celý kraj zakrýt včas a krásně rovnoměrně, nenechala se příliš unést, takže si nikdo nestěžoval na třeskuté mrazy, zvířátka zimní spánek přežila, vše bylo tak, jak to má být.
Jaro, její nejstarší sestra, ji dnes určitě pochválí a pak skončí Zimě služba a ona bude mít zas celý rok klid od povinností. Hm, pokud si nechce vysloužit káravý pohled za pozdní příchod, měla by s sebou hodit. Přešla tedy z klusu do cvalo-trysku a zamířila si to na posvátnou mýtinu, kde probíhalo předávání pomyslného žezla.
Když vstoupila na mýtinu, překvapeně zjistila, že Jaro tu ještě není. "No ne!" rozběhla se nadšeně ke svým starším bratrům – k Létu a Podzimu: "Jaro tu ještě není? Nemůžu uvěřit, že jsem přišla dřív než ona. Ona, která se nikdy, nikdy, nikdy neopozdí. Musíme si do ní taky rýpnout, až přijde, pokárat ji, ať je to spravedlivé." Kluci jen vesele potřásali hlavami. Zima se natáhla k nim pod prastarý dub a začali si povídat. Zima se s nimi teď moc často nevídala, protože jí všechen čas zabírala práce.

Po zhruba půlhodině už se Zima nemohla na povídání soustředit, začala totiž mít neblahé tušení. "Tak kde je?" vybafla během Létova napínavého líčení. Oba kluci na ni nechápavě zírali: "Jako kdo?" "Proboha, přeci Jaro. Vždyť už tu měla být před půlhodinou." "Zimo, neblázni," uklidňoval ji Podzim, "vždyť ty se taky vždy zpozdíš, a třeba i o hodinu." "Tak to pozor, to bylo jen jednou, a to vinou tady toho zákeřníka," dloubla prstem do Léta, " protože mi neřekl, že už posunul čas na letní. A kromě toho, Jaro není já. Jaro se nikdy neopozdila. Něco se muselo stát." 

Marně ji kluci přesvědčovali, že si to jen namlouvá, její neblahé tušení už se stávalo téměř jistotou.

Nedokázala v klidu sedět ani ležet, nervózně přecházela po mýtině sem a tam a sníh, jako by se bál, že se z její nervozity rozpustí, rozestupoval se před ní jako moře před Mojžíšem. "Já to prostě vím." hlesla.

Postupně se její nervozita a strach přenesly i na bratry. Tohle se Jaru skutečně nepodobalo. Když uběhla hodina od stanoveného srazu, chopil se Léto zodpovědnosti nejstaršího bratra a zavelel: "Zimo, Podzime, vy pročešete sever a východ lesa, já jih a západ. Kdybyste cokoli našli, dejte znamení. Za hodinu sraz opět tady. A tentokrát ať se opravdu nikdo nezpozdí."

Po těch slovech vyrazili. Dát znamení oba uměli. Znamení se vyslalo pomocí rohu, a to tak, že se jednorožec postavil na zadní, roh dal co nejvýš, musel se plně soustředit a pak z jeho rohu vystřelilo znamení. V případě Jara to byla pampeliška, Léto měl sluneční paprsek, Podzim seschlý dubový list a Zima sněhovou vločku. Jejich znamení byla vidět na obloze z jakéhokoli místa v celém lese.

Teď tedy začali pročesávat les. Léto se vydal na opačnou stranu než jeho sourozenci. Když osaměl, zcela ho prostoupily obavy. Jestli se Jaru něco stalo... netušil, co budou dělat. On se nedokáže postarat o rodinu tak dobře jako ona. A hlavně, co bude bez ní s lesem? Bez předávacího rituálu zůstane les v moci Zimy a ona s tím nebude moci nic dělat. Sama nevytvoří jarní období. A kdyby moc převzal zase on, zem by se místo postupného přirozeného zahřívání přehřála, žádné rostliny by v ní pak nevyrostly, zvířátka by neměla co jíst, nastala by zkáza. Pokud Jaro nenajdou, les se řítí do záhuby.

Zimu s Podzimem tahle skutečnost ani nenapadla. Zima měla prostě strach o svou sestru a nic jiného ji nezajímalo. Trochu nelogicky obracela každý list, s Podzimovou pomocí nadzvedla každý kámen, jako by se Jaro pod něj mohla schovat. Po chvíli, která se zdála nekonečnou, objevily první stopu. Pár stop po podkovách. Zkusili k nim přiložit svá kopyta – stopy byly o poznání větší. Protože Léto touto oblastí vůbec nechodil, musely být Jařiny. Žádní jiní jednorožci v tomto lese nežili. Jaro s Podzimem následovaly stopy a po několika metrech došli na menší paseku, kde stopy končily. Byly jakoby rozmetány, sníh byl rozhrnut, až pod ním prosvítala tráva. Jako by tady došlo k rvačce. Zimě se sevřelo hrdlo. Samozřejmě strachy. Opodál našli povalovat se nezvykle velkou pampelišku. Potrhanou a zplihlou. Zjevně se Jaro snažila vystřelit znamení, ale kdosi ji strhl zpátky a znamení nedoletělo nad les, takže jsme ho nemohli vidět. Podzim automaticky vystřelil své znamení. Veškeré stopy jsou tady, proto je zbytečné, aby Léto hledal na opačné straně. Snad dostojí své pověsti Sherlocka. Jinak jsou ztraceni!!!

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Léto, přivolán znamením, se konečně přiřítil. V očích se mu zračily smíšené
pocity – na jedné straně zklamání, že nikde nevidí Jaro, na straně druhé hlubokou úlevu, že zbývající sourozenci jsou v pořádku. Zkušeně si prohlédl stopy a po chvíli se s nimi podělil o své poznatky: "Je to jasné. Jaro byla unesena. Stopy dál nepokračují, což znamená jediné: odnesli ji vzduchem. A z toho plyne, že mířili na sever." "Jak jsi na tohle přišel?" nechápavě zakroutila hlavou Zima. "To je jednoduché. Kdo dokáže uzvednout skoro dospělého jednorožce? A kdo k tomu ještě umí létat?" Zima se tvářila stále nechápavě, ale Podzimu už začínalo svítat: "Rampouch!" Zima zbledla ještě víc než obvykle. Léto přikývl. Rampouch byl jediný jednorožec široko daleko, který uměl létat. Výškou předčil nejvyšší borovice v okolí. Jeho tělo bylo průsvitné a jakoby skelné. Proto se mu říkalo Rampouch. Z čela mu trčel půlmetrový nezlomitelný rampouch, s jehož pomocí se Rampouchovi podařilo proměnit celý severní pól v ledovou pustinu. Zde si vytvořil svou říši, kterou si podrobil a všechna zvířata, která to přežila, zotročil. Říši nazval Ramzemě. "Ale..." namítla vyděšeně Zima, "proč by to proboha dělal?" "No, pro to může být víc vysvětlení, ale nejpravděpodobnější bude," vysvětloval Léto, "asi toto: snaží se rozšířit hranice svého království až sem k nám. Jeho úsilí by ale Jaro lehko zničila, a proto ji musí postavit mimo hru. Navíc pak nemusí ani hnout prstem, protože ty bez předávacího rituálu s Jarem nebudeš schopna zastavit účinky své moci." "To ne!" vyjekla Zima. "Pak by les i se zvířaty zahynul! To nesmíme dopustit! Musíme moc předat tobě!" zoufale upnula oči na Léta. "Nemůžeme." zavrtěl hlavou Podzim. "V přehřáté půdě nic nevyroste. Zvířata by sice nezemřela mrazem, ale hladem." "Přesně tak." potvrdil Léto. "Co ale budeme dělat?" rozhodil Podzim zoufale kopyty. "Musíme se vypravit do Ramzemě a zachránit Jaro." pronesla Zima odhodlaně. Aniž by věděli, jak to provedou, vypravili se na sever.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Za ten den stihli ujít spoustu kilometrů. Jednorožci jsou vytrvalí. Pak se začala snášet tma, a tak byli nuceni najít místo k přespání. K tomu se jim výborně hodila útulná jeskyňka, schovaná za nepropustným houštím, které se rozestoupilo jen pod Podzimovým vichrem. Léto jeskyňku vyhřál, Podzim nechal trošku zapršet, aby měli dost vody na pití a Zima pro všechny případy ozdobila vchod do jeskyně dlouhatánskými rampouchy, aby se tam nikdo nemohl dostat. Přesto Léto trval na tom, že na noc se musí držet hlídka a sám si vzal tu první. Poté, co jeho mladší sourozenci usnuli, sedl si ke vchodu do jeskyně a začal vymýšlet plán, jak porazit Rampoucha. Rampouch byl velmi nebezpečný. Jednak byl díky své průhlednosti téměř neviditelný, jednak dotyk jeho rohu dokázal zmrazit i živou bytost nebo ji dokonce ovládnout. To byly všeobecně známá fakta. Ale jaké byly jeho slabiny? To se nikde nerozneslo. Budou se prostě muset zbavit jeho rohu. Je sice nerozlomitelný, ale určitě ne nerozpustitelný. Bez rohu bude Rampouch v podstatě bezmocný. Navíc podle legendy se z jednorožce bez rohu stane obyčejný kůň, srst se mu zbarví do černa, uteče do neznáma a už nikdy si nevzpomene na svůj jednorožčí život. A to je přesně to, co si Rampouch zaslouží. Léto se zadíval na jeden Zimin rampouch visící nad vchodem jeskyně, upnul k němu veškerou svou energii, až bylo ve vzduchu cítit, jak mu z rohu sálá teplo a jako neviditelný paprsek zasáhlo ten rampouch. Zbyla po něm jen loužička vody na zemi. To bylo snadné. Rampouchův roh asi tak snadný nebude. Ale musí to zkusit. "Podzime, vstávej!" šťouchl do bratra. "No tak, Podzime, jsi na řadě."

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Rampouch letěl tryskem oblohou. Přemýšlel nad tím, čeho byl právě svědkem. Ten pidižlík Léto si klidně dřepí v bráně a rozpouští rampouchy, zatímco zbylí dva spí. Pche. Měli by se přeci snažit co nejdřív osvobodit Jaro. Jak můžou být tak klidní? A hlavně Zima by se měla bát. Podle proroctví má neskonalou moc. Její roh prý dokáže zmrazit věci na míle daleko, nemusí se jich vůbec dotýkat. A právě roh mu bude muset dát výměnou za Jaro, jinak Jaro zmrazí a pak si ten roh vezme sám. Co na tom, že mu ona mu ho musí dát dobrovolně, však ona to neví, tak ji tím může pohrozit. A ona si spí a myslí, že ji Léto ochrání. A on si rozpouští rampouchy. Počkat... on si snad myslí, že dokáže rozpustit i jeho roh! Naivní! Rampouch se začal hlasitě smát, až se za břicho popadal. Znělo to jako skřehotavé vytí a všechny obyvatele jeskyně to probudilo. A Rampouch se smál nekontrolovatelně dál a dál, až začal ztrácet výšku a najednou buch! Protože nekoukal na cestu, narazil na vysoký javor. Roh se mu do něj zapíchl až do poloviny své délky. Smích ho rychle přešel. Po té ráně vyběhli jednorožci z jeskyně a rozhlíželi se na všechny strany, co že to bylo. A tu ho spatřili. Rampouch, díky oslabené moci zabarvený jako kalné sklo a tedy snadno viditelný, se vší silou zapíral všemi kopyty o strom a snažil se vyprostit svůj roh. Vypadalo to tak komicky, že se všichni začali smát. Rampouch podrážděně vytočil hlavu dolů jejich směrem, jak jen to šlo. "Co se řehtáte? Že byste mi třeba pomohli?" Léto se přestal smát, pomalu došel až pod strom, následován svými sourozenci, a řekl: "A proč bychom to dělali? Proč máme pomáhat někomu, kdo nám unesl sestru?" Rampouch se zamyslel a pak zabručel: "Když mi pomůžete, propustím ji ze svého zajetí." "A proč bychom ti měli věřit?" opáčil Podzim. "Prosím! Slibuju, že to dodržím. Takhle dlouho nepřežiju. Přece byste mě tu nenechali zemřít? A za záchranu života budu navždy vaším dlužníkem. Přísahám, že Jaro propustím a vás už nechám navždy na pokoji." Jednorožci se po sobě tázavě podívali a pak lehounce přikývli. Tak to tedy zkusí. Rampouch byl však zapíchnutý ve velké výšce, kam na něj nedosáhli a létat samozřejmě neuměli, takže museli nejdřív zapřemýšlet, jak ho vlastně dostanou dolů. Nakonec Podzim vylezl na hřbet Létu a Zima zase Podzimu, a když se pořádně natáhla, tak tak dosáhla Rampouchovi na ocas. Popadla ho tedy a začala táhnout a Podzim předními tlapami začal táhnout ji a stejně tak Léto. Rampouch ječel jako pavián. Společnými silami ho nakonec pořádně zatáhli, roh se uvolnil a všichni skončili na jedné hromadě. Než se kdo nadál, Rampouch byl ve vzduchu a za hurónského smíchu za nimi volal: "Hlupáci! To jste mi vážně uvěřili?" "Sakra!" ulevil si Léto a Podzim si znechuceně odplivl. Jen Zima si nechápavě prohlížela přední kopyta. Léto s Podzimem se shlukli k ní a taky se na ně podívali. Na Ziminých kopytech byla drobná průsvitná smítka, kterými bylo možno vidět přes Zimina kopyta zasněženou zem pod nimi. "Bože, něco takového jsem ještě neviděl." vydechl Podzim. "To musí být kouzelný prach. Jak jsi držela Rampoucha za ocas, popadal ti ten prach z něj na kopyta. Ten Rampoucha dělá neviditelným." přemýšlel Léto. "A co to znamená pro mě?" obrátila Zima zrak z kopyt na Léta. "To netuším."

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Po pár dnech doputovali až k hranicím Ramzemě. Když tuto hranici překročili, udeřil oba bratry do nosu obrovský mráz. Zima to však nepociťovala, na ni mělo vliv jen přibývající teplo. Kolem se rozhostilo podivné ticho a pusto. Proto všichni nadskočili leknutím, když byli najednou obklíčeni tlupou tučňáků.

Všichni měli černé prázdné oči, které splývali s barvou jejich peří. Když se jednorožci vzpamatovali z leknutí, bylo jim málem do smíchu, i když ty divné oči je zneklidňovali. Chtěli tedy prostě nevšímavě projít skrz tučňáčí kruh, ale tučňáci se ne a ne rozestoupit. Léto zkusil jednoho odstrčit a v ten moment nastalo peklo. Tučňáci se na ně vrhli, začali je klovat, kopat, drápat, plácat, sesypali se na ně... ale jednorožci se nedali, začali dávat rány pěstí a Zima se snažila vytvářet mezi nimi barikády ze sněhu a kolem tučňáků rampouchové klece. Pak se taky připojila do rvačky, napřáhla přední levé kopyto a třískla velkému tučňákovi pořádnou ránu pěstí do zobáku. Tučňák se protočil, nejspíš uviděl celé souhvězdí, a pak na Zimu upřel náhle opravdové oči s panenkami, a navíc zelené. "Nevím, cos udělala, ale udělej to i ostatním tučňákům." pronesl zaníceně: "Osvoboď mé kamarády!" "Cože?" nechápala Zima. "Nevyptávej se, dělej! Udělej to, cos teď udělala naposled." A tak Zima dala facku pravým předním kopytem dalšímu tučňákovi. Proměna byla stejná – oči získali tentokrát modrou barvu a tučňák jakoby se právě probral z dlouhé noční můry. To už se zima nevyptávala a vyfackovala postupně celou tlupu. Tučňáci jí děkovali za vysvobození z Rampouchova otroctví. Léto pokýval hlavou: "Řekl bych, že tohle taky způsobil Rampouchův prášek na tvých kopytech. Když se tučňáků dotkl svým rohem, zotročil jich. Když ses jich dotkla ty kopyty s jeho mocí, fungovalo to jako vypínač – blik a byli osvobozeni." "V tom případě takto musím osvobodit celou Ramzemi." prohlásila Zima odhodlaně. Po těch slovech vykročili dále.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Rampouch tvrdě spal a celým krajem se rozléhalo jeho chrápání. Znělo to jako něco mezi houkáním parního vlaku a závodem motorkářů. V jeho hlavě se zatím odehrával sen. Nebo spíš se probral ze snu pravý Rampouch. Ten Rampouch, kterému maminka v dětství říkávala Rampoušek, zkráceně Oušek. A tak mu teď budeme říkat i my, aby se to nepletlo. Oušek, uvězněný v tmavém koutku Rampouchova mozku, tedy procitl. Jen ve snu totiž získával vědomí. Když Rampouch spal, mohl Oušek jen bezmocně sledovat zlo, které Rampouch stihl třeba jen za jeden den rozsít po světě. Za normálních okolností se ve snovém probuzení utápěl v depresi a beznaději, teď však si před očima jen znova a znova přehrával pohled na Zimu. V životě ještě tak krásnou jednorožčici neviděl. Ta nádherná třpytivá hříva! Ten chocholatý ocas! Ta skvostná útlá postava! Ty hluboké černé oči, které jakoby Rampouchovi viděly do nitra duše tak daleko, až mohly spatřit i ho, Ouška. Jak elegantně vyskočila svému bratru na záda, aby mohla zachránit Rampoucha. Jak moc chtěla vysvobodit svou sestru, a proto nedůvěřovala svému instinktu, který ji varoval, že Rampouch je zrádce. Jak zvonivě se smála spolu s ostatními, když viděla Rampoucha zapíchnutého do stromu. Jak je celá božská! Ale stejně... podle proroctví svaté Horsie je právě ona tou vyvolenou, která může Rampoucha spasit. Jenže jak? Je sice odhodlaná, ale vždyť je proti tomu zloduchovi úplně bezbranná! Je to beznadějné, stejně jak Ouškova láska k ní. Nikdy jí tu lásku nemůže dát najevo. A ona nikdy nebude vědět, že uvnitř Rampoucha se skrývá ještě on, Ouško. A i kdyby to nějak zjistila, nikdy mu to neodpustí. Nikdy mu neodpustí, že právě díky němu byla Jaro unesena. Jenže on to nevěděl. Po proroctví se snažil Rampoucha dovést k Zimě, do pasti, a tak mu ve spánku našeptával, že Zima vlastní obrovskou moc. Tomu Rampouch samozřejmě neodolal. Jenže Ouško netušil, že aby tu moc Rampouch získal, uchýlí se k únosu. Jediné, co teď může Ouško udělat, je našeptávat Rampouchovi, že celá čtveřice sourozenců musí zůstat za každou cenu naživu, protože kdyby se jen jednomu z nich něco stalo, veškerá moc se navždy ztratí. Takhle snad udrží Zimu i její sourozence v bezpečí. A snad se mu jednou podaří zbavit se svého démona. Smutně si povzdychl a začal s našeptáváním.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Jednorožci se stále víc a víc přibližovali k středu Ramzemě, kde žil Rampouch ve svém ledovém zámku. Nejprve je následovali jen tučňáci, ale potupně se připojovali také mroži, tuleni a dokonce i lední medvědi. Ty všechny se Zimě podařilo osvobodit z Rampouchova otroctví. Zima kráčela hrdě vpředu, za ní se táhnul celý ten různorodý dav a na konci řady trochu dál za ostatními pochodovali zasmušile Podzim a Léto, jakoby šli na smrt. Znepokojeně spolu probírali proměny Zimina chování. "A všiml sis, jak se nadmula, když osvobodila ty tuleně?" říkal zrovna Podzim. "Ano. A viděls ty její kopyta? Už je má celé dočista průsvitné. A celý obličej se jí tak zvláštně třpytí." dodal Léto. "Což o to, to by se ještě dalo přežít, ale jak se furt natřásá, že Rampoucha zvládne klidně sama, to se nedá vydržet. Taková přece nikdy nebyla." Mezitím se celé podivné stádo zastavilo kus vpředu a Zima na ně zavolala: "Podzime, Léto, kde se flákáte? Pokud se vám nechce, klidně si tam zůstaňte, stejně vás nepotřebuju. A o Rampouchovu moc se s vámi dělit nebudu. Až ho porazím, získám ji a budu neporazitelná!" Podzim s Létem se na sebe zhrozeně podívali. Co to má znamenat? "A co Jaro?" zavolal Podzim na Zimu. "Co jako? Myslíte, že ji nechám hlavou rodiny? No to nepůjde, když budu mocnější než ona. To ona bude muset poslouchat mě. Všichni mě budete muset poslouchat!" Léto předstíral, že nic z toho neslyšel, i když se mu z toho svíralo srdce, a zeptal se: "Mysleli jsme, jak ji plánuješ zachránit?" Zima na něj nechápavě zírala, jako by spadl tvrdě na hlavičku. Potom zakroutila hlavou:

"Proč bych ji měla zachraňovat? Jdu porazit Rampoucha, na tom jediném záleží. Zachránit se snad umí sama. A teď už mě nezdržujte." Na ta slova se obrátila a poklusem pokračovala v cestě a dav, i když trochu udiveně, za ní. Pokud chce někdo Rampoucha porazit, je jim jedno, jaký k tomu má důvod. Bratři však zůstali ohromeně stát. "Bože, co se s ní stalo? Kdo nám ji vyměnil? Tohle přece nebyla Zima nebo snad ano?" lamentoval Podzim. "Byla to Zima. Jen se změnila. Ale myslím, že ne svou vinou. Podle mě za to může ten poprašek od Rampoucha. Začíná se proměňovat ve stejně zlého tvora, jakým je Rampouch. Je to jako nákaza. Možná byl Rampouch dříve taky hodný a díky své moci se takto změnil." Přemýšlel Léto nahlas. "Dobrá, to dává smysl. Ale dá se to zvrátit?" zeptal se Podzim. "To nevím. Teď prostě musíme jít za ní."

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

"Opičáci! Zloději! Vrahouni! Narušitelé!" vztekal se Rampouch rázující po své ledové komnatě. Právě se vrátil z obhlídky a jen několik kilometrů od svého sídla spatřil dlouhatánský dav svých poddaných, jak si vesele následují Zimu. I z výšky viděl, že mají normální oči, což znamená, že už je nemá ve své moci. Bylo jich moc, více než kolik je jeho stráží. To nevypadalo dobře. Ale přeci se nedá vystrašit takovou bandou budižkničemů. Bože, jak se ta Zima naparuje. A proč vlastně? Proč ji všichni následují? Protože ta malá potvora ho okradla o část jeho moci. Viděl její kopyta. Průsvitné. Průsvitné! Ta drzost. Pche. Nejradši by je všechny zmrazil. Ale může nechat vypařit takovou obrovskou moc jen tak, pro nic? Pokud jediný z nic zemře či se zraní, všechna moc se vytratí. Nespravedlivé. Moc mu musí Zima předat dobrovolně. Pokud ovšem tohle o své moci ví, tak mu ji jen tak nedá. Proč by mu měla svou moc dávat dobrovolně, když jediná páka, kterou Rampouch má, je Jaro. A pokud tohle vše ví, nebude mít strach, že by mohlo být Jaru ublíženo. Bože, to je ale situace! Na to se musí vyspat, jinak vzteky praskne. Jinak nic nevymyslí.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Ouško procitl. Když si prošel Rampouchovýma očima vzpomínky na dnešní den, měl z toho smíšené pocity. Dobře, Rampouch jim neublíží, to Ouško svým našeptáváním zvládl. Fajn, Zima osvobozuje zvířata. To je chvályhodné. Ale ty kopyta znamenali jediné. Zima se nakazila. Část Ouškova démona posedla i ji, zřejmě díky toho, jak se ho při Rampouchově záchraně dotkla, a tak se dostala k poprašku. Zima se přeměňuje na Rampoucha v sukních. Děs. Neumí se zbavit svého démona, jak ho má dostat ze Zimy? I když, pokud je část démona v Zimě, Rampouchova část teď bude slabší. Možná by nad ním mohl získat kontrolu. Zkusíme to. Ouško se začal soustředit, jak nejvíc to šlo, představil si před očima obraz své bohyně, sladké Zimy, která potřebuje jeho pomoc, a cvak: otevřel oči! On, Ouško, hleděl na svět ne z pozadí hlavy, ale skutečně jen očima! Zkusil se posadit. Šlo to! Ovládal své tělo! Byl zpět! Skoro bez rozmýšlení vyběhl z Rampouchova zámku a zamířil na jih – vstříc Ziminu průvodu.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Jaro seděla ve svém vězení. V obřím iglú s vchodem protkaným rampouchovou mříží. Nebylo úniku. Aspoň to si její věznitelé mysleli. Ona však nelenila. Ne, od okamžiku únosu si vypočetla, že jakmile její sourozenci najdou zničené znamení, začnou ji hledat, a cesta jim zabere asi tak 5-6 dní, možná 8,
nastanou-li komplikace. Což je spousta času na to, aby ho jen tak promarnila lenošením. A tak začala plánovat útěk. První den jen tak obhlížela situaci, aby věděla, jak se střídají hlídky a podobně. Zjistila, že hlídky se nestřídají vůbec, strážní jsou stále stejní, jen v noci si vždy jeden zdřímne a druhý hlídá a pak zase naopak. Na ni se však nikdy ani nepodívali, vždy zírali přímo před sebe, stáli jako sochy, jen občas si nabrousili rampouchový meč. Začala tedy pracovat. Předstírala, že bude spát s hlavou otočenou na stranu. Tím se jí podařilo namířit roh na spodek stěny iglú, aniž by strážní cokoli zaregistrovali, a začala svým rohem tu stěnu pomalu zahřívat. Šlo to sice pomalu, ale byla to její jediná naděje. Pro Léta by to byla hračka. Taky se jí povedlo svým rohem vytáhnout ze semínka pod zemí malinký klíček. Teď bylo důležité ho stále stejnoměrně zahřívat, aby pomalinku rostl dál a dál a tím pádem napraskával stěnu. Pokud by ho Jaro přestala zahřívat, zdejší mráz by ho okamžitě spálil a Jaro měla dojem, že jiné semínko už tu asi schované nebude. Po několika dnech se jí podařilo dostat výhonek do patřičné výšky. Ještě kousek a bude volná.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Mezitím jednorožci se svým zástupem došli až téměř k zámku. "Podívejte," ukázal jeden z ledních medvědů nalevo od zámecké brány. "Tamhle ji vězní." A opravdu, když přišli blíž, schováni za křovím, uviděli ji v iglú s rampouchovými mřížemi.
"Co teď uděláme?" otázal se Podzim. "No, já jim to vězení rozpustím," začal Léto, "a Zima osvobodí ty strážce." ukazoval na strážné lední medvědy. "A co budu dělat já?" otázal se Podzim. Než však stačil Léto odpovědět, ozvala se nabubřele Zima: "Proč bych to jako dělala? Už jsem osvobodila dost zvířat. Navíc až převezmu Rampouchovu moc, budou poslouchat mě, takže budou neškodní. Teď jdu porazit Rampoucha!" a na ta slova se bezhlavě rozběhla k zámku.

"Dobrá..." pokračoval Léto tam, kde přestal, jako by se nic nestalo. "Takže ty, Podzime, chytíš Zimu." "Dobře." kývl Podzim, i když trochu ještě v šoku, a rozběhl se za ní.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Ano! Konečně je výhonek a tedy i prasklina dost velká. Teď může konečně zkusit, jestli to funguje. Potichu se zhluboka nadechla. Stráž byla sice zjevně tupá, ale stejně Jaro nechtěla riskovat, že to nadechnutí zaslechnou a celý plán bude zhatěn. Potichu se zvedla na všechny čtyři, vší silou se rozmáchla a svým rohem třískla přímo do středu pukliny. Křáp! Prásk! Z každé strany pukliny se uvolnil obří kus sněhu a s mohutným řachnutím spadl na zem. Tak tohle už strážce probralo a vtrhli dovnitř. To už ale Jaro dávno vyskočila a utíkala pryč.

Ve zmatku oběhla iglú jinou stranou, než původně chtěla, a tak místo, aby běžela daleko odtud, mířila zpátky k zámku. Neběžela však dlouho, neboť hned v plné rychlosti narazila na Léta, snažícího se rozpustit iglú, a oba se svalili na jednu hromadu. Léto se tak lekl, že svým rohem seslal na iglu výboj podobný požáru, takže sníh se sice nerozpustil, ale už naprasknuté iglú se sesypalo a zcela zavalilo oba medvědy. Léto se rychle vzpamatoval: "Bože, Jaro, ty ses zachránila sama? To snad není pravda, ty musíš vždycky dokazovat, že všechno zvládneš sama, co?" smál se, až se za břicho popadal. "Léto, bráško, tak ráda tě zase vidím! Kde máš ostatní?" objímala ho Jaro. "Uch." Létu hned došel smích. "No, kousek odtud." Odpověděl vyhýbavě. "Pojď, poběž za mnou, než se ti dva proberou." Rozběhli se k zámku. Cestou jí začal všechno vysvětlovat.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

"Sakra, Podzime, pusť mě nebo tě zmrazím!" vřískala načuřeně Zima a snažila se vykroutit z Podzimova sevření. "Ne, nikam tě nepustím!" řval Podzim a nohama se snažil co nejvíc zapírat, aby vzpouzející se Zimu udržel. Na ledových parketách vstupní haly Rampouchova zámku to šlo ale dost těžko. "Sama za Rampouchem nemůžeš, může se ti něco stát. A Jaro s Létem tě potřebují. Ti medvědi jim můžou ublížit, pokud jim nepomůžeš. Pojď zpátky." a začal ji táhnout zpět. Za chvíli se u nich vynořili Jaro s Létem. První si jich všimla Zima. "Vidíš, nepotřebují mě. Tak mě sakra pusť!" Ohromený Podzim to udělal a ptal se: "Jak jste to udělali?" Odpověď už však neslyšel, protože rozzuřená a nyní volná Zima se k němu obrátila čelem a svým kopytem se dotkla jeho tváře. Na místě byl zmrazen. "Né!" zařvali současně Jaro s Létem a chtěli se k němu rozběhnout. "Stát!" zařvala Zima, "Jinak přísahám, že vás taky zmrazím!" To je tedy přimrazilo k zemi uprostřed pohybu. V tu chvíli dovnitř vběhl uřícený Oušek. "Bože, myslel jsem, že vás už nenajdu. Musel jsem se s vámi minout. Naštěstí mě dav nechtěně navedl sem. Zimo, musím ti něco říct." "Já taky." opáčila Zima, "Vrať, co ti nepatří!" řekla a chytla ho oběma kopyty za tvář. V ten moment se jí do noh teď už průsvitných skoro až po ramena, začal stahovat všechen poprašek z Rampouchova těla. "Ne! Přestaň! Nedělej to! Bude to pro tebe utrpení!" volal zoufale Oušek, ale nemohl se ani pohnout, nemohl to nijak zvrátit, mohl jen bezmocně sledovat spolu s ostatními, jak se Zima mění v průhlednou. "Ne, to nebude. Bude to splněný sen! Budu nejmocnější na celém světě! Celá planeta bude ledové království! Mé království!" provolávala Zima jako smyslů zbavená.

Rampouch mezi tím bělal a nakonec, když Zima do sebe vtáhla veškerý prášek, stál před nimi obyčejný bílý kůň. Ne jednorožec, ale kůň. Oušek. "Cha cha!" smála se průsvitná Zima a mířila na něj svým novým dlouhým rohem. "Tak ty nejsi ani obyčejný jednorožec, ty jsi jen kůň! Jen hloupý, ničeho schopný kůň bez jakékoli moci. Che che, to se povedlo. Teď už mi nestojíš za nic.  Nemusím tě zabíjet, nejsi hrozbou. Nemusím tě zotročit, nejsi mi nijak užitečný. Nejsi nic. Jsi nula." Poté se ještě zasmála a odběhla či odletěla ničit svět. Nevěděli. Prostě už tam najednou nebyla. Jaro s Létem s pláčem objímali zmrzlého Podzima. Oušek byl s rozumem v koncích. Tohle všechno způsobil on. Podle proroctví měla být Zima jeho spásou, jenže netušil, že ta spása skončí takhle. Jaro s Létem byli tak nešťastní, že je ani nenapadlo, že by si to s ním měli vyřídit nebo že by měli běžet za Zimou. Jenže to bylo jediné východisko. Musí za ní běžet, musí ji sledovat. Musí ji donutit vrátit se. Ona zmrazila Podzima, ona ho musí zase rozmrazit. On bez své moci to nedokáže.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Zima brečela. Ne zlá démonická Zima, nýbrž ta malá Zima, které maminka Příroda říkávala Zimulko, a tak jí teď budeme říkat i my, aby se to zase nepopletlo. Zimulka tedy brečela.  Zima se totiž natáhla ke spánku, a tak Zimulka nabyla vědomí. Brečela. Proč si nikdo už dřív ničeho nevšiml. Že ji Zima ovládá? Že proti tomu Zimulka nemůže nic dělat? Vždyť si museli všimnout, že se chová hrozně. Měli jí v tom zabránit, dokud to šlo. Bože, teď už je tak pozdě, tak pozdě. Podzim je mrtvý! Zabila vlastního bratra! S lesem je konec, až nastane Podzimův čas, předávací rituál neproběhne, nebude komu předat moc. Přirozený koloběh se rozvrátí. Je to její vina. Je z ní zrůda. Zlá, podlá, zákeřná zrůda. A Podzim, její starší bratříček, je mrtvý. Co všechno ji naučil. Jak se o ni vždy staral. Společně prováděli nejrůznější lumpárny, až z toho šla Jaru hlava kolem. "Co by na to řekla maminka?" říkávala Jaro vždycky, když zase vyvedli nějakou neplechu. Bože, co by maminka řekla teď? Zimulko, zklamala jsi mě. Ne, něco takového by maminka nikdy neřekla. Ale bylo by to tak. Zklamala ji i své sourozence. A Podzim už tu není. Nikdy si s ním nepopovídá. Nikdy ji neobejme a neutěší, když pláče. Nikdy už nic nebude jako dřív. Nikdy už ho neuvidí. "Bože, to nevydržím!" pomyslela si Zimulka. No to snad... to snad není pravda. Šálí ji snad zrak nebo je to vážně on? ON, který to všechno způsobil? Ne, vážně, to je Rampouch! Taková drzost! A ona mu ani nemůže vrazit facku, kterou by si byl zasloužil. Nemůže se ani pohnout. COŽE?! ON jí něco vykládá? Proč vůbec mluví na spící Zimu? Zbláznil se? Proč myslí, že ho bude poslouchat? Nejradši by si zacpala uši, ale nemůže. Její tělo jí to nedovolí. Navíc se v ní začíná probouzet zvědavost.

"Ahoj Zimo," začal Oušek. "Vím, co si myslíš. Proč ti vůbec chodím na oči, když jsem ti zničil život? Proč mluvím na spícího jednorožce? Protože vím, že mě slyšíš. Ano, mluvím s tebou. Vím, že tam jsi, uvězněná v koutku své vlastní mysli, neschopna ovládat své tělo a moct se jen dívat, jak někdo, koho ostatní považují za tebe, ničí všechno a všechny, co máš ráda. Povím ti, proč to tak je. A dám ti radu, jak z toho ven. Ale vše postupně. Tak prosím poslouchej. Vím, že stejně musíš, ale chtěl bych, abys mě poslouchala proto, že chceš. Tak pěkně od začátku:

Narodil jsem se jako jedno ze tří hříbat dvou jednorožců. Já jediný však byl obyčejný kůň. Bylo to hrozné. Tatínek se na maminku kvůli tomu díval divně a nevěřil, že jsem opravdu jeho syn. Bratři si ze mě kvůli toho často utahovali. Pak jsem se dozvěděl, že podle legendy se prý v Démantové skále na úpatí našeho údolí skrývá mocný duch, který umí splnit každé přání, a tak jsem se tam vydal. Chtěl jsem být jednorožcem a navíc jsem chtěl umět létat, abych se mohl pro změnu posmívat já bratrům. Chtěl jsem mít moc, abych si mohl dělat, co chci a nikdo mi v tom nemohl zabránit. Démantová skála byla celá z ledu a na žádného ducha plnícího přání jsem v ní nenarazil. Hnízdil tam jen démon. Démon, který jakoby čekal zrovna na mě. Potřeboval tělo, do kterého by se mohl usadit, mysl, kterou by mohl posednout a v takovém těle pak mohl využívat veškerou svou moc. Bez těla nemohl nic než poletovat vzduchem a čekat na svou oběť. Oběť toužící po jakékoli moci. A tak mě posedl. Spoustu let jsem žil v ústraní své mysli a sledoval, co démon páchá mé rodině a okolí. Vždy jsem ho v noci ponoukal, aby své zlé dílo nějak upravil. Našeptával jsem mu, co musí dělat jinak a zaobalil to tak, aby si myslel, že na to přišel sám a že je to z nějakého důvodu v jeho prospěch. Tak jsem osvobodil svou rodinu z jeho vězení a pak ho přiměl, aby odletěl daleko od nich, aby už jim nemohl ublížit. Jenže časem, jak démon sílil, už mé našeptávání tolik nezabíralo a nešlo zabraňovat mu v tolika zlech. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo proroctví svaté Horsie, která se mi jednou zjevila v hlavě. Řekla, že mou spásou budeš ty. A to jsi taky byla, jenže za jakou cenu. Víš, snažil jsem se Rampoucha k tobě zavést, abys ho mohla porazit. Jenže jsem nevěděl, že kvůli tomu zajme Jaro. Potom jsem se aspoň snažil zajistit, že vám neublíží. A pak jsem tě poprvé spatřil a... proč to nepřiznat, na první pohled jsem se do tebe zamiloval. A mám dojem, že od té doby jsem začal trochu sílit. A když jsi pak na sebe nechtíc vzala část démonické moci, démon ve mně zeslábl a dokázal jsem se probrat a ovládnout své tělo. A teď jsi ho ze mě vytáhla úplně. Nejradši bych ho vzal zpátky, abys mohla být zase volná, ale to nejde, démon nevstoupí dvakrát do stejného těla. Přikročme tedy k radě. Za prvé musíš zachránit Podzima. Našeptávej démonovi, že musí Podzima zase rozmrazit, jinak se tvá moc vytratí, stejně jako moc tvých sourozenců. To ho přesvědčí, neboj. Jinak proroctví řeklo, že mou spásou budeš ty, tak doufám, že já budu taky tou tvou. Teď našeptávej. Je to jednoduché: nahlas mu vykládej to, co jsem ti říkal, jako bys dítěti četla pohádku. Opravdu to zabírá. Našeptávej tak dlouho, dokud se neprobudí, pořád dokola. Já se teď půjdu schovat, ale budu pořád nablízku, budu na tebe dávat pozor." Na ta slova se odběhl schovat. Zimulka měla úplně mokré oči. Nejen od slz prolitých pro Podzima, ale i kvůli toho, co teď slyšela. Bože, takže Rampouch takhle žil takovou dobu. Chudák. Uch, na to bude čas později. Musí našeptávat.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

"Já hlupák! Jak jsem mohla zapomenout, že naše moci jsou na sobě závislé? Musím toho hňupa Podzima zase rozmrazit nebo se má moc ztratí." vyhrabala se Zima na nohy a v rozespalosti se rozběhla zpátky k Rampouchovu zámku, místo aby třeba letěla. Díky tomu ji mohl Oušek neslyšně následovat.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Jaro s Létem se probudili a zklamaně zjistili, že to nebyl jen sen a že stále objímají pouze zmrzlého Podzima. A Zima stále nikde. Ani si nebyli jistí, že ji chtějí vidět. Léto Jaru sice vysvětloval, že to vlastně neudělala Zima, ale bylo těžké tomu vážně věřit. Ještě ani nestačili pomyslet, co budou dělat dál, a najednou před nimi stála Zima. Nakvašeně do Podzima dloubla rohem a Podzim byl zase živ a zdráv. Jaro s Létem se na něj už už chtěli vrhnout a už už zadoufali, že Zima je zase tou jejich Zimulkou, ale ta jich hned vyvedla z omylu: "Stát! Nebo půjde zase k ledu!" Okamžitě ztuhli na místech a jen bezmocně sledovali, jak se kolem nich jako hadi plazí rampouchy a proplétají se kolem nich oddělené mříže, takže brzy byl každý z nich v soukromé malé ledové klícce. "Nemyslete si, Jaro a Léto, že z toho se dostanete. Jsou nerozbitné a nerozpustitelné. Teď vás na věky budu mít pod dohledem a moje moc se neztratí." Tu z pozadí vykoukl Oušek. "Nerad tě ruším, Zimo, ale je čas, abych tak řekl, vypustit ducha. Zimo, ty tam uvnitř, vím, že mě teď neslyšíš, ale až se probereš a přehraješ si tento den, chci, abys to věděla, protože za chvíli nejspíš zemřu. Mám tě rád a tohle dělám jen kvůli tobě. Démon nejde do jednoho těla dvakrát, protože ví, že to tělo to nezvládne a bouchne. A já se postarám, aby to mé bouchlo i s ním uvnitř. Sbohem!" dochrlil rychlostí blesku tuhle řeč, protože věděl, že když to neřekne dost rychle, Zima ho zničí. Nevěděl však, že od včerejšího našeptávání a hlavně od jeho návštěvy je Zimulka nějak silnější a podařilo se jí zůstat při vědomí zároveň se Zimou. Byla potichu jako pěna, takže ani Zima to netušila. Teď však měla co dělat, aby nezavřískla strachy. Proboha, Rampoucha sice nesnášela, ale takhle bez démona, změněný, byl moc milý a hodný a teď se chce obětovat, jen aby ji zachránil? To je fakt hezké. V srdci se jí začalo rozvíjet poupátko lásky. Démon nic z těhle varovných signálů nepocítil. Rampouch vzal rychle Zimu za kopyta, připraven zemřít. Jenže v momentě, kdy se jejich kopyta setkaly, ozvala se rána, až se vše zakymácelo, jen oni se ani nepohnuli, všude kolem se rozlilo červené jásavé světlo, jako když slunce vychází, a jen nad hlavami jim proletěl malý zaprášený uhlově černý a trochu jiskřivý poprašek. Démon. Vyletěl a vypařil se. Byl pryč. "Bože, jsem volná!" vyjekla Zimulka. "Já žiju!" zvolal Ouško. "A démon je pryč! Jak je to možné?" "No," začala se Zima trošku ošívat, ale pak řekla: "Možná proto." a dala mu pusu.

"Tak tohle..." začal ohromeně Podzim, "nám budete muset..." pokračoval stejně vyvaleně Léto, "vysvětlit." hlesla nakonec Jaro.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Jaro pobíhala po lese a snažila se dohnat své první zpoždění. Probouzela les ze zimního spánku. Byla šťastná. Všechno dobře dopadlo a ona se zas věnovala činnosti, kterou měla nejraději. Ať byla jakkoli přísná a své sourozence hodně krotila, po každém předávacím rituálu přestala být ta zodpovědná hlava rodiny a stávala se malým veselým hříbátkem a vše kolem ní kvetlo a z jejího rohu vystřelovaly záplavy listí a květin. Les byl zachráněn. Jaro byla zachráněna.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

"... a tak láska mě a vaší maminky vystřelila zlého démona z těla vaší maminky do nenávratna a vše dobře dopadlo." dovykládal Rampouch. "Maminko, a tatínek mluví pravdu? Opravdu jste se takto poznali?" obrátila se na maminku Zimu Jitřenka. "Jistě, zlatíčko. Tatínek nikdy nelže." usmála se na ni Zima. Byl krásný zimní den. Ona byla sice zrovna na řadě v péči o les, ale všechny povinnosti za ten den už měla hotové, a tak se s Rampouchem a dětmi procházeli. Mrazík s malým Rampouškem se pošťuchovali u rozestavěného sněhuláka. Vločka, tatínkova nejmilejší holčička, mu kráčela po boku. Podle tatínka byla nejvíc podobná mamince. Jako jediná se narodila bez křídel. Ale vůbec jí to nevadilo. Netoužila létat. Zbožňovala běhání tryskem. V tom se jí žádný ze sourozenců nevyrovnal. Taky se jí vůbec kvůli tomu, že nemá křídla, neposmívali. Nepřipadalo jim to prostě nijak divné. A jí taky ne. "Větříku, nelítej tak vysoko!" napomenula Zima úzkostlivě svého nejstaršího a taky nejsplašenějšího synka. "Neboj se," konejšil ji Rampouch, "nic se mu nestane, umí létat líp než kdokoli, koho znám." "A maminko," zvolala v půlce piruetky jejich malá baletka, Sněhurka, "vykládej nám, jak kulila teta Jaro oči, když jste jim to všechno vyprávěli!" "Jo," přidal se Obláček meditující na mráčku, "a tatínku, předveď strejdu Léta, jak vrtěl nevěřícně hlavou, když jste řekli, že chcete mít svatbu!" "Takhle!" zavrtěl Rampouch hlavou jako splašený kůň. A Zima začala vyprávět: "To bylo tak..."

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Nad temnými lesy a vysokánskými horami daleko od nich se proháněl vzteklý stín. Démon. A spřádal pomstu. Jednou. Jednou se vrátí.