Pohádka Drakoň

D R A K O Ň

Daleko za Šedým mořem, úplně na opačném konci Horsie než ostrov Pegas, se rozkládá obří říše Bronzie. Asi proto, že dříve zde byla obří naleziště bronzu. Nebo možná proto, že se tu rodí plno hříbat se srstí v odstínech silně do rezava.

A v této říši, v městečku Bronzov byl před lety nalezen jako úplně malé hříbátko Drakoň. Už od první chvíle byl terčem posměšků a ústrků, protože vypadal úplně jinak, než kterýkoli kůň v celé říši. Měl sice hlavu, tělo i kopyta jako ostatní, ale navíc měl hřbet porostlý zelenými ostny přerůstajícími na zadku v dlouhý ostrý ocas a k tomu pár obřích šupinatých křídel. Vypadal jako kříženec draka s koněm. Tak si také vysloužil své jméno. Koně se na něj dívali spatra, jako na něco podřadného. Rodiče, kteří by ho ochraňovali, nikdy nepoznal. Žil na ulici a živil se tím, co mu kdo dal, ve většině případů však za to musel vykonat nějakou zvlášť obtížnou nebo nechutnou práci. Každý, komu se zachtělo, si do něj mohl beztrestně kopnout nebo ho oblažit nějakou nadávkou. Neměl se jak ubránit, protože jeho tyrani byli zbabělci a nikdy se s ním nešli vypořádat sami, vždy šli ve skupině minimálně čtyři. Přesto se Drakoň nikdy nemohl přemoct k tomu, aby před nimi utíkal. Radši se bránit přesile než zbaběle utéct, myslel si. Kromě toho neměl kam utéct. Celé město bylo proti němu.Až do chvíle, kdy... ale pojďme si to povědět hezky od začátku.

Ten den Drakoň vstal jako každý jiný den s prvními paprsky slunce, vyhrabal se ze svého pelechu z listí a novin, který si vytvořil na jedné zapadlé uličce a pospíchal mezi ostatní koně. Ne že by se mu tam chtělo, ale i kůň s křídly a dračím ocasem musí někdy jíst. Procházel po největší ulici sem a tam a čekal, kdy ho někdo osloví, že potřebuje vyčistit podkovy, přeházet hnůj, najít něco malého v seníku, v horším případě něco vylovit z hromádky hnoje nebo z řeky. Drakoň měl totiž hrůzu z vody a jakmile to obyvatelé města zjistili, s oblibou mu dávali úkoly, při kterých se musel do vody potápět. Věděli totiž, že díky hladu neodmítne žádnou práci. Ani takovou, při které musí překonávat svůj největší strach. Ačkoli by to nikdo nikdy nepřiznal, spousta koní Drakoně za tohle tajně obdivovala. Drakoň se procházel už skoro dvě hodiny a stále po něm nikdo nic nechtěl.

Začínal se obávat, že bude muset žebrat, ale tu najednou se ozvalo zavolání: "Drakohňupe!" V tu chvíli si Drakoň pomyslel, že měl možná radši začít žebrat. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, kdo na něj takhle pořvává. Samozřejmě jeho veličenstvo Ryzák, hrabě bronzovský. Po smrti svého otce převezme vládu nad městem a přilehlým okolím. S králem jsou pomalu kamarádi. Postavením byl Ryzák tedy možná na výši, o to však povahově nízký a podlý. S Drakoněm mohli být stejně staří a co si Drakoň pamatoval, odjakživa byl Ryzák kůň, který ho nejvíce trápil, mlátil a posmíval se mu. Teď tedy Ryzák stál přímo za Drakoněm a pořvával na něj: "No tak, Drakohňupe, ty snad neslyšíš?!" a srazil Drakoně kopanci na zem. "Takhle se chováš k prvorozenému synu hraběte?!" přisadil si pár kopanců. Jeho družina kolem postávala. Jen Ryzákův mladší bratr se postavil před Drakoně a snažil se Ryzáka zastavit: "No tak, Ryzáku, klid. Říkal jsi, že máš pro Drakoně nějakou práci, ne že ho půjdeš zase mlátit." "Uhni, Pome!" vyštěkl Ryzák a tvrdě bratra odstrčil, až chudák Pomeranč (jméno získal díky srsti rezavé skoro do oranžova) málem spadl. V tom se Ryzákovi pověsila na přední nohu jejich mladší sestra: "Ne, prosím, nech ho!" prosila Ryzáka. "Vždyť ti nic neudělal!" "Co ty tu děláš, Měděnko?" zastavil se Ryzák překvapeně. Pak se nasupeně otočil k Pomovi: "Neměl jsi ji tak náhodou hlídat doma?!" "Nech toho!" vypískla Měděnka. "Už nejsem malá. Věděli jsme s Pomem, že jdeš zase zmlátit Drakoně. A my ti to už nedovolíme!" Na to se Ryzák rozesmál. Říct to Pom, už mu přiletí pár facek, ale o tři roky mladší Měděnku měl Ryzák rád, a proto jí nikdy neubližoval. Byla to navíc asi jediná osoba, která měla doopravdy ráda i ho. "Tak vy mi to nedovolíte?" smál se. Mávl na družinu a ta okamžitě popadla Poma i Měděnku a táhla je pryč. Ryzák se už mezitím obrátil zpět k Drakoňovi svíjejícímu se na zemi. Všiml si, že Drakoň upírá zrak k Měděnce a to ho rozzuřilo. Začal do Drakoně znovu zběsile kopat a nevšímal si Měděnčina vřeštění ani Pomových výhrůžek. "Tak co, ty ubohý kříženče, už se neumíš ani bránit?" navážel se do Drakoně. "Na mé sourozence se nedívej, oni ti nepomůžou! Jak to, že dnes nebojuješ? Vždycky proti mně nastavíš ty svoje kopýtka, jako by tě mohla spasit. Mě nezastaví nic! To si pamatuj." Kopal do Drakoně dál, i když byl už Drakoň skoro bezvládný. "Je mi jedno, jestli chcípneš. Jsi totiž zrůda a nezasloužíš si žít." V tom se Drakoň rozkašlal. "Nic víc neumíš? Jen kašlat? Jsi prý napůl drak, ale neumíš ani plivat oheň. Neumíš nic!!! Jsi naprostá nula a já tě zničím. Jsi jen bastard bez rodičů, bez ničeho! Nikdo tě nechce. Pom a Měděnka tě brání jen proto, že jim je tě líto! Ale ty nejsi ani k politování! Ty jsi na nic! Prostě nicka!" nadával mu dál. Drakoně vše bolelo, jak na těle, tak na duši, ale nemohl z hlavy vymazat pohled Měděnčiných očí. Nebyla v něm jen lítost, ale taky smutek a stud za bratra. A beznaděj. Nevěděla, co má udělat, aby mu pomohla. Netušila, že mu už vlastně pomohla. Bylo to poprvé, co se ho někdo zastal. Poprvé, co někomu nebylo jedno, co se mu děje. Poprvé, co někomu na něm záleželo. Nebýt Poma a Měděnky, asi by to vzdal úplně a nechal by se umlátit k smrti. Nebýt Měděnčiných očí...

Ryzák se zrovna přitahoval k novému kopu, když Drakoň honem nastavil nohu dopředu. Ryzák do ní tvrdě narazil, moment překvapení však bohužel rychle překonal a zase byl ve vedení. Mlátili se teď už hlava nehlava a ani družina neměla jak do bitky zasáhnout. Najednou byl Drakoň uvězněn pod Ryzákem a ten se zrovna chystal dát mu do tlamy kopytem. Zničehonic Drakoň rozevřel tlamu, jako by chtěl plivat oheň. Než stačil kdokoli cokoli udělat, zhluboka se nadechl a pak vyplivl. Nebyl to však oheň. Z tlamy mu vylezl takový hustý, sliznatý, zelený dým, který zasáhl Ryzáka tak, že z Drakoně odletěl o kus dál. Pak ten dým Ryzáka omotal a vytvořil kolem něj slizkou zelenou, ale průsvitnou bublinu. V té bylo vidět Ryzáka, jak stojí úplně nehybně, s pohledem upřeným tupě do dáli. Vypadal jako socha. S ním jako by zkameněli všichni. Šokem. První se vzpamatoval Drakoň. Věděl, že je v kaši. Právě možná zabil syna hraběte. Králova oblíbence. A co bylo nejhorší, Měděnčina milovaného bratra. Musí pryč, dříve než ho někdo zadrží. Rychle rozpřáhl křídla a tryskem se rozletěl vzhůru. Bylo to poprvé, co ho napadlo použít křídla. Teď teprve jakoby se všichni probrali a snažili se ho chytit alespoň za nohu, ale pozdě. Drakoň jim uletěl.

O 6 týdnů později...

Drakoň ležel ve velké houpací síti a pohupoval se ze strany na stranu. Přední kopyta měl za hlavou, přežvykoval v tlamě už několikátou mrkev a pohled měl zabodnutý do stropu své útulné jeskyně. Bylo mu fajn. Odpočíval. Měl tu přece všechno. Jeho jeskyně byla tak velká a plná zákrut, že si v některých z nich mohl vytvořit slušné políčka na mrkev a oves. Vybral na to místečka, která měla ve stropech průrvu, takže na ně svítil dostatek slunce. V jednom zákrutu zase byla tůňka, ve které se mohl umýt a čerpat z ní vodu k pití. A v té největší zákrutě měl umístěnu svou houpací síť a dost místa na to, aby se mohl proběhnout. Od svého útěku ani jednou neletěl. Nechodil ven. Chtěl, aby ho už nikdo nikdy nespatřil, proto se nikde neukazoval. Houpal se a dělal, že je spokojen. Upíral pohled ke stropu, aby mu pohled nezaběhl ke kulatému vchodu do jeskyně. Ten zabarikádoval kameny hned po té, co se v jeskyni ukryl. Nevylézal ze sítě, aby ho nohy nezanesly k zákrutám s průrvami ve stropu.Nebyl spokojený. Chyběl mu čerstvý vzduch a sluneční paprsky. Chyběl mu svět.

"Íháhá!" ozvalo se zvenčí vyděšené zařechtání. "Pomoc!" Drakoň v síti úplně nadskočil. Koňský hlas už neslyšel celých 6 týdnů. "Pomoc! Zachraňte mě někdo!" ozvalo se znovu. Drakoň se nenechal pobízet. Jestli ho někdo uvidí či ne, to je fuk. Někdo potřebuje zachránit, tak tu nebude jen tak ležet skrytý před světem. Za chvíli už měl odházené všechny kameny a vyběhl ven. Neměl čas rozplývat se nad čerstvým vzduchem. Běžel po hlase. Ozývalo se to odněkud ze strže. Doběhl až k ní a sklonil se nad její okraj. Uviděl tmavé kopýtko křečovitě se držící trčícího kamene a kousek rezaté hřívy. Bez přemýšlení popadl kopýtko a táhl.

O chvíli později nechápavě zíral na klisnu, kterou zachránil. "Měděnko?!" nechápavě poulil oči. Byla to ona. "Jak ses tu dostala?" Hlavou mu přeletěl kolotoč pocitů. Zvědavost, jak ho tady mohla najít. Strach z toho, že s sebou vede armádu strážných, kteří ho zavřou do vězení nebo dokonce popraví. Pocit viny za to, že zabil jejího bratra. Nad tím vším však převládala neskutečná radost z toho, že ji vidí.
Musel ji poprosit, ať mu zopakuje svou odpověď. Na chvíli totiž přestal vnímat, protože nemohl odlepit zrak od její hřívy třepotající se ve větru.

"Říkala jsem," opakovala tedy Měděnka, "že jsem tě našla jen díky tomu, že si na tebe pamatoval prodavač, od kterého sis před časem koupil osení. Neboj, nikdo neví, že jsem tady." uklidňovala ho. Zavedl ji do své jeskyně a nabídl ji pár mrkví. Seděli a chroupali. Nemohl pochopit, proč je na něj tak milá a hodná, když on jí zabil bratra. Chvíli seděli mlčky, ale Drakoň se pořád vrtěl, jako by ho někdo posadil na žhavé uhlíky, až už nemohl snést pohled na její ustaranou tvář. Vyskočil na nohy a začal přecházet sem a tam po jeskyni, až ocasem rozvířil prach na zemi. "Promiň. Já... já to nechtěl udělat..." vyrážel ze sebe koktavě, "já se jen bránil... ani jsem nevěděl, že tím něco udělám, nevěděl jsem, že něco takového umím..." sebral všechnu odvahu a obrátil se k Měděnce čelem: "Nesnáším Ryzáka z celého srdce. Ale nechtěl jsem ho zabít, přísahám. Omlouvám se. Vím, že tím toho moc nespravím, ale neumím se vrátit v čase. Nemůžu udělat nic jiného." Sklesle se posadil. Nelhal. Opravdu Ryzáka stále nesnášel, ale nemohl se zbavit pocitu viny. Ani Ryzák si něco takového nezasloužil. V podstatě nebyl o moc lepší než Ryzák.

Měděnka se mu podívala zpříma do očí: "Vždyť já vím, žes to neudělal schválně. Já se na tebe nezlobím. To na Ryzáka mám vztek, za to, jak se k tobě choval. A jestli tě to uklidní, není mrtvý." "Cože?! Žije?" ze srdce se mu začalo jako lavina odvalovat černé svědomí.

"Ano, žije. Aspoň to tvrdí všichni ti šarlatáni, šamani, čarodějové a bylinkáři, které otec povolává ze všech koutů říše. Jenže je uvězněný. Prakticky od té doby, co jsi odešel, stojí jako socha v té zelené bublině na náměstí. Nedá se s ní pohnout. A proto jsem tě taky všude hledala." odmlčela se Měděnka. Drakoň jí naslouchal s hlavou v dlaních. Černé svědomí se odvalilo sotva ze třetiny a pak zůstalo. Vždyť tohle je snad ještě horší – být uvězněn v bublině a nemoct se pohnout. Při Měděnčině poslední větě zvedl hlavu a mírně jí zavrtěl: "Promiň. Nevím, jak tvého bratra osvobodit. Netuším, jestli se to dá nějak napravit, jak to funguje... Ale pokusím se to zkoušet. Zkusím plivat na kytky a pak to z nich zase vzít zpět." přemýšlel Drakoň nahlas. "No, já bych věděla, jak se to dá napravit." začala Měděnka opatrně. "Jak?" zpozorněl Drakoň. "Jeden z těch čarodějů tvrdí, že se musíš vydat na sever do Černé rokle. Tam je prý Dračí kolonie. Jedině tam se můžeš dozvědět něco o sobě, svém původu, o své schopnosti. Jestli je nějaká pomoc, tam ji získáme. Počkej, kam tak letíš?" zavolala na Drakoně, který zničehonic zamířil pryč. "Řeklas, že pomoc je v Dračí kolonii. Tak vyrážím." obrátil se k ní Drakoň od vchodu jeskyně. "Ty blázne, to si to ani nejdřív nepromyslíš? Víš, jak je to nebezpečné?" "Tím, že budu sedět tady na zadku a říkat, jak je mi to líto, nic nespravím." zavolal na Měděnku a vyšel z jeskyně. Rychle běžela za ním: "Proboha, vždyť nemáš ani zásoby!" "Nepotřebuju. Vždy se dá utrhnout nějaký ten lístek. Mrkev a oves už nemůžu ani vidět." prohlásil Drakoň a roztáhl křídla. "Tak moment. Ty chceš letět? Ale já letět neumím." "Ale to přece nevadí." "Jak nevadí?" rozčílila se Měděnka. "To chceš říct, že půjdeš do Dračí kolonie sám?" "Samozřejmě. Sama jsi přece říkala, že je to nebezpečné. Sbohem." usmál se na ni Drakoň líbezně a vzlétl. Daleko nedoletěl. Měděnka se mu totiž pověsila na zadní nohy a volala k němu nahoru: "Copak ty víš, kde Dračí kolonie leží?"

"A teď trochu doprava. Super. A ještě víc." navigovala Měděnka. Nadšeně pozorovala Slunce a mraky docela zblízka, z Drakoňových zad. Oproti tomu řeka dole vypadala jako tenounká žížala a stromy jako zelená lízátka. Přidržovala se Drakoňových ostnů na hřbetě, užívala si mírný větřík, a když zrovna nenavigovala, prozpěvovala si. Drakoňovi to nevadilo. Měděnka měla totiž hlásek jako malý zvonek. Rád ji poslouchal. Sice z něj kapal pot a museli se častěji zastavovat na odpočinek, ale byl rád, že Měděnka letěla s ním. Poprvé v životě nebyl sám. Nemohl uvěřit svému štěstí, že jí může být na blízku.

Začínal se obávat toho, co přijde poté, co Ryzáka osvobodí – pokud to půjde. Ryzák ho nejspíš zavře a nechá popravit. Mnohem víc ho však děsila představa, že se nebude moct vídat s Měděnkou. To bylo víc než jasné.

Přesto věděl, že udělá všechno proto, aby Měděnčina bratra zachránil. Aby odčinil, co způsobil. A taky proto, že pro Měděnku by udělal cokoli.

Po pár dnech dorazili na sever. Byla tam znatelně větší zima než u nich v Bronzově.

Jednou k večeru, těsně, než se začalo šeřit, spatřil Drakoň dole něco tmavého. Když slétl trochu níž, pochopil a zvolal: "Měděnko, podívej! To je Černá rokle!" Měděnka se naklonila nad okraj jeho zad a pohlédla dolů: "Ano, to je ona. Tak honem, šup dolů!" pobídla ho. "Dnes ne." odmítl Drakoň a zamířil dolů doleva směrem od rokle. "Proč ne?" nechápala Měděnka. "Sama jsi říkala, že z Černé rokle se ještě nikdy nikdo nevrátil. Do takovéhle oblasti bude lepší jít za světla. Vyspíme se na to a vyrazíme za úsvitu." "Dobře." přisvědčila Měděnka.

Nejradši by se tam vydala hned, aby už už věděla, jak zachránit bratra, ale chápala, že Drakoň má pravdu. Nebo se možná prostě jen bojí, ale to je normální. Utábořili se tedy pod košatým kaštanem, spásali trochu trávy a napojili se z nedaleké říčky a pak se uložili ke spánku. Měděnka usnula hned. Za to Drakoň ne. Byl sice celkem unavený, ale udržel se vzhůru. Čekal jen na to, až Měděnka usne a jakmile se tak stalo, už byl na nohách. Vložil jí do kopyta vzkaz napsaný na kaštanovém listě, naposledy se na ni zadíval a vyrazil. Pár zbývajících metrů k rokli doběhl tichým poklusem. Na kraji se zastavil a pohlédl dolů. Ve tmě nebylo nic moc vidět, jen pár oranžových záblesků. Pravděpodobně ohně, které plivají draci.

Stěny rokle byly tak strmé, že by se po nic dolů nedalo slézt. Jediný, kdo se mohl dostat dolů, byl drak. Nebo Drakoň.

Drakoň se zhluboka nadechl, rozpřáhl křídla a začal zvolna plachtit dolů.

Dolet dolů se mu zdál nekonečně dlouhý. Stále nic neviděl, ani když všema čtyřma dopadl na pevnou zem. Zničehonic se ozvalo sborové: "Vítej, Greensterne!" A najednou ho málem oslepila záplava rudého, žlutého a oranžového světla. Když se mu podařilo konečně prohlédnout, zjistil, že se jedná o světlo z loučí. Ocitl se na dně rokle a překvapilo ho, jak dlouhé a úzké vlastně je. Ve stěnách byla spousta otvorů, patrně vedoucích do tunelů a dalších jeskyní. Po levé i pravé straně stál zástup draků... ne, počkat, drakoňů, jako byl on sám.

Všichni byli černí nebo bílí, ale ostny a křídla jim hrály nejrůznějšími odstíny červené, zelené, modré, fialové i žluté. Náhle se zepředu znova ozvalo: "Vítej, Greensterne!" Všichni se na něj zadívali. Pomalu kráčel dopředu, aby slyšel, kdo to mluví. Uvažoval, zda tím Greensternem myslí jeho. Došel až k obřímu balvanu, odkud se hlas ozýval. Pohlédl nahoru a v tom ho uviděl: stál tam obrovitý černý hřebec s temně modrými ostny a lehce světlejšími křídly. Díval se přímo na Drakoně. Bylo jasné, že je to jejich vůdce. "Nejsem Greenstern." pronesl Drakoň bez pozdravu. "Jmenuji se Drakoň." "Ne, nejmenuješ. Tak ti pouze říkají ostatní koně. Jmenuješ se Greenstern." odporoval mu vůdce. "Jak to můžeš vědět? Vidíš mě poprvé v životě!" "Poprvé? To určitě ne. Jsi jedním z nás. Možná jsem neviděl přímo tebe, ale tvou matku jsme znali všichni. Řeknu ti, jak to u nás chodí. Jakmile matka snese vejce, umírá. Obyčejně se proto snaží nejprve dostat do nějakého většího města, kde bude dostatek jídla, aby mělo dráče sílu přežít. Dráče se vylíhne samo a zůstane žít ve městě. V období dospívání se mu vyvine slina a může začít pomáhat světu. Dokud mu slina nevyschne, je téměř nepřemožitelný a nezranitelný. Ale až slina vyschne, je z něj takřka obyčejný kůň a život ve městě mezi ostatními může být nebezpečný. Proto přiletí sem, kde se dostanou jen drakoni, a prožije tu zbytek života. A to jsme vlastně my. Rada starších. A ty jsi ten, kdo se jde ptát na radu. Tak do toho, chlapče, co potřebuješ vědět?" "Jak to, že matka vždy umírá?" vypadlo z Drakoně. "A proč tedy nerodí tady, mezi ostatními, aby dráče zůstalo mezi svými a aby se o něj postarali?" "Nevíme, proč samice umírají, tak to prostě zařídila matka příroda. Jejich tělo to prostě nezvládne. A samice nežijí s námi, jsou to spíš takové samotářky, v mnoha případech o naší rokli ani nevědí. Taky se vylíhly ve světě obyčejných koní, samy a bez vysvětlení, a proto pak kladou vajíčka do měst. Samce to vždy nějak instinktivně do naší rokle dovede, ale samice ne. Smaragda, tvá matka, byla výjimka. Našla nás a seznámila se zde s tvým otcem." "Můj otec je tady?" zvolal Drakoň. "Ne, zemřel před pár lety." "Ale proč mě nevychovával on? V jiných rodinách se po smrti matky stará o dítě otec." "Ty to pořád nechápeš, co? My nejsme koně. My jsme drakoni. My dráčata vychovávat neumíme a matky umírají. Jsme jako kukačky – necháme mládě v cizím hnízdě. Smyslem našeho života je využívat své sliny k šíření dobra." "Jakou slinu?" ztrácel se Drakoň. "Konečně se dostáváš ke správným otázkám, Greensterne. Tak tedy slina – to je to, co pliveme místo ohně. I když vypadají nebezpečně, pomáhají. Podle našeho zbarvení máme sliny červené, zelené, modré, žluté a fialové. Fialové sliny léčí. Žluté zúrodňují půdu. Červené předpovídají budoucnost. Modré ovládají vodu." odmlčel s vůdce. "A zelené?" vydechl Drakoň. "Ukazují koním jejich chyby." "Cože? Mě připadá, že z koní dělají sochy. V zápase jsem plivl na jiného koně a ten je ještě teď uvězněný a zkamenělý v průsvitné bublině. Dá se to nějak vzít zpět?""Funguje to takhle: když na nějakého koně plivneš, zůstane zkamenělý tak dlouho, dokud se nezmění. Pak se bublina rozpustí a on bude volný." "To je pěkně hnusné!" rozohnil se Drakoň. "Nemůžu někoho jen tak měnit. Každý kůň je svobodný!" "To ano. Neměníš je ty, mění se sami. Díky tobě jen uvidí své chyby. A jen málokdo, kdo si uvědomí své chyby, je nechce napravit." "Takže toho koně nemám jak osvobodit?" ujasňoval si Drakoň. "Ne. Musí se osvobodit sám."

Noc se pomalu chýlila k ránu, když se Měděnka probrala. Drakoň, jak s hrůzou zjistila, nikde. První, co ji napadlo, bylo: Fakt měl strach, a tak utekl pryč. To proto se chtěl nejdřív vyspat. Pak si všimla vzkazu ve svém kopytu a po jeho přečtení se za svou myšlenku zastyděla. Na kaštanovém listu stálo: "Měděnko, šel jsem dolů. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Počkej na mě do úplňku. Když do té doby nepřijdu, vrať se domů." Do úplňku zbývaly tři dny. "Zatracený Drakoň!" ulevila si Měděnka. To si myslí, že ona tu bude tři dny sedět, zatímco on tam dole třeba čelí běsnícímu drakovi? V záchvatu vzteku snědla kaštanový list se vzkazem. Chvíli přecházela sem a tam a nakonec se rozhodla: půjde za ním.

Vyškubla ze stromu větší větev a rozběhla se k rokli. K její smůle se jí však u kraje nepodařilo přibrzdit a začala i s větví padat dolů do prázdna. Leknutím zavřískla.

"Měděnko?!" ozvalo se slabounce zdola. Pak ucítila průvan a za chvíli už ji Drakoň držel v náručí. "Jau!" vyjekl. "Co je ti?" "Ale, bouchl jsem se do té větve." pronesl Drakoň a přitom už bral větev Měděnce z ruky a odhodil ji dolů. Po chvíli se dole ozvalo: "Auu!" Větev zřejmě dopadla.

Drakoň s Měděnkou doletěl nahoru a postavil ji na pevnou zem. "Cos to proboha udělala? Proč jsi tam šla? Mělas na mě počkat. Mohla ses zabít!" přecházel Drakoň rozčileně sem a tam. "Jo tak, měla jsem tu zůstat a čekat, jestli se vrátíš? Jak jsem mohla vědět, jestli vůbec ještě žiješ? Měli jsme tam přece jít spolu." Drakoň už přestal pochodovat a poslouchal Měděnku s vykulenýma očima. Došla až k němu: "Taky jsem nechtěla, aby se ti něco stalo." V tu chvíli už oba věděli, že už nikdy nechtějí být jeden bez druhého. Byla to však Měděnka, kdo se mu vrhl kolem krku a dal mu pusu.

Letěli domů. Drakoň Měděnce všechno povyprávěl a ona rozhodla, že se musí vrátit do Bronzova a říct to jejímu otci. Mastičkáři můžou odejít, s tímhle nic nezmůžou.

Drakoň se sice vzpíral, ale Měděnka prohlásila: "Vždyť říkali, že jsi nepřemožitelný a nezranitelný. Nemůžou ti nic udělat. A když na tebe budou útočit, můžeš je poplivat. Prospěje jim to." Na to Drakoň řekl jen: "Můžou mi vzít tebe." "Mě ti nikdy nikdo nevezme. Mě se už nezbavíš." usmála se na něj sladce.

Čím víc se přibližovali k hradbám města, tím byl Drakoň nervóznější. Přelétli přes hradby a zamířili přímo do sídla hraběte – Měděnčina otce. Dohodli se, že tu špatnou zprávu mu řekne Měděnka.

Zamířili do přijímacího sálu, kde hrabě většinou sedával. Před sálem se potkali s Pomem. "Ó, Měděnko, ahoj, jsem tak rád, že tě vidím!" Objímal ji nadšeně. "Myslel jsem, že už se nikdy nevrátíš. Ó, ahoj Drakoni, jak se vede?" potřásl si klidně rukou s Drakoněm. Oba na Poma nechápavě zírali. "Neseme hraběti špatné zprávy." oznámil Drakoň věcně. Chtěl to mít rychle za sebou. "Hm, tak to asi nebude rád. Tak pojďte dovnitř." otevřel jim dveře do přijímacího sálu. V sále zůstali stát jako zkamenělí. Na zdobené lenošce tam seděl uveleben Ryzák, živý a zdravý. "Ryzáku!" zvolala Měděnka nadšeně a rozeběhla se k němu. "Měděnko!" vyskočil Ryzák a běžel jí naproti. Roztočil ji v náručí jako pápěrku – jakoby stále byla pětiletá a on její velký bráška.

"Pome, proč jsi nic neřekl?" dloubla Měděnka do Poma. "Však ses neptala." smál se Pom. "Chtěli jste za hrabětem, tak jsem vás dovedl za hrabětem." "Cože, ty už jsi hrabě?" divila se Měděnka. "Ano. Otec mi přenechal vládu krátce poté, co jsem se probral." "A jak ses vlastně probral? Co se s tebou dělo v té bublině?" zajímala se Měděnka. "Vidíš, ještě žes mi to připomněla." plácl se Ryzák do čela. Drakoň čekal, kdy mu Ryzák vynadá. Místo toho se na něj Ryzák obrátil se slovy: "Chtěl bych ti, Drakoni, moc poděkovat. Díky tobě jsem teď někdo úplně jiný. Ta bublina byla hrozná. Vrátil jsem se do prvního okamžiku, kdy jsem udělal chybu. To mi bylo pět let a Pomovi tři. Podařilo se mi rozbít otci skleněné těžítko, o kterém mi několikrát řekl, ať na něj nesahám. Ve strachu z trestu jsem šel za otcem a řekl mu, že mu Pom rozbil těžítko. A Pom dostal výprask za mě. A teď jsem to díky té bublině viděl znova. Byl jsem tam, díval jsem se na sebe, jak žaluju otci a jak poslouchám Pomovo brečení a nic nedělám. A takhle jsem prošel znovu celý svůj život, viděl jsem všechny zlé věci, které jsem kdy komu udělal a které už jsem si ani nepamatoval. Viděl jsem všechno, co jsem udělal Pomovi. Všechno, co jsem udělal tobě. Věděl jsem, že to už nikdy neodpářu. A věděl jsem, že takový zmetek už nikdy nechci být. A jakmile jsem si tohle uvědomil, bublina začala mizet a já byl tady, zase volný. A změněný. A za to ti děkuji. A prosím přijmi mou omluvu za muka, které jsem ti způsobil." "Omluva se přijímá." pronesl Drakoň důstojně. Nevěděl, zda Ryzák mluví pravdu, a proto byl stále ve střehu. Na druhou stranu věřil, že každý si zaslouží druhou šanci.

Měděnka nalévala do talířů senový vývar. Fialka, Světluška i Červenka už seděly u stolu.Červenka si zrovna prohlížela svou slinu a prohlásila: "Myslím, že už přišel tatínek." a všechny vyběhly ke dveřím ještě dřív, než zazněl zvonek. Měděnka si jen s úsměvem povzdechla a dál nalévala polévku. Za chvíli už dcerušky přiběhly zpátky a táhly za sebou Drakoně.Přistoupila k němu, políbila se s ním na přivítanou a zeptala se: "Jak bylo v práci?" Drakoň se nejprve usadil u stolu a až pak odpověděl: "Dnes toho bylo nad hlavu. Věznice byla skoro plná, pak přišli asi čtyři dobrovolníci a cestou domů jsem ještě viděl otce, který se ke svému synovi choval pro nic za nic zle a málem ho uhodil jen proto, že syneček udělal jeden krok dřív než on. Sama víš, že pro takové případy mám od Ryzáka povolení použít slinu. Pak jsem musel pomoct tomu chlapečkovi odvézt tátu domů. A jak jste se měly vy?" "Celkem dobře. Holky měly dnes napilno. Fialka vyléčila sousedce dceru, Světluška se postarala o sklizeň naší zahrádky a Červenka může pomalu psát horoskopy J." smála se Měděnka. Potom začali jíst. A Drakoň jen v duchu děkoval bohu, že Měděnka je obyčejná klisna a ne drakoňka, takže nesnesla vajíčko a nezemřela, nýbrž jim jejich dráčátka normálně porodila a zůstala naživu. Neuměli si ani představit, že by své dcerky někde nechali potloukat se životem samotné. A ještě za jednu věc Drakoň děkoval – a to za to, že Měděnka nedala na otcovy výhrůžky, že ji vydědí, pokud si vezme za manžela někoho neurozeného. Žili tedy v malém domečku místo na hrabství, a bylo jim dobře, protože domeček si postavili sami a nikoho k tomu nepotřebovali.A Drakoň věřil, že tu budou žít šťastně až do smrti a nikdy ho ani nenapadne jít na stáří do Černé rokle.