Pátá vlna

 Knize Pátá vlna od Ricka Yancea jsem dlouho odolávala, protože téma boj s mimozemšťany mě moc nezaujalo a když na mě ze všech stran útočí reklamy na film i knížku, většinou si říkám: A just ne!
Nakonec mi ale v knihovně padla pod ruku a už jsem ji v podstatě nepustila. Děj napínavý až k prasknutí letí jako o závod a než se nadějete, jsou dvě v noci a vy zítra ráno nevstanete, a přesto bojujete s pokušením sjet to celé znova.
Asi nejvíc jsem si zamilovala hlavní hrdinku Cassie, jejíž pasáže byly prostě dokonalé. Přes všechno, co se v jejím životě děje, to není žádná ubrečená chudinka. Její glosy jsou tak vtipné, že se člověk směje, i když na dané situaci nic směšného není. Autor vytvořil hrdinku z masa a kostí, se kterou se člověk může ztotožnit, může si představit, na kolik by se v její situaci zachoval stejně. Za co musím autora také pochválit, je skutečnost, že i když v knize nechybí romantika, vyhnul se tomu klasickému milostnému trojúhelníku, který spousta autorů považuje za nutný. A za to jsem mu fakt vděčná.
Líbilo se mi také, že je kniha vyprávěna z pohledu různých postav, nejen od Cassie. Všechny pohledy dohromady vytvoří obzor, od kterého se nejde odtrhnout.
Můžeme tak sledovat, jak se jednotlvé postavy rozvíjejí. Nejvíc je to poznat na Samovi, Cassiině mladším bráškovi. Vidět, jak se z nevinného pětiletého kluka hrajícího si s medvídkem, stal drsný voják, pro kterého je nejmilejší hračkou puška - to mi připadalo stejně kruté jako Cassie.
Dalšími důležitými postavami jsou Zombie, Eso, Evan Walker, Piškot, Pazourek, Dumbo, Pusinka....
U některých postav se nám dostává i pohledu na jejich život před útokem Jiných (mimozemšťanů) - například příběh Piškota. A musím uznat, že jeho příběh byl asi tím nejsmutnějším z celé knihy.

Na knihu Pátá vlna navazují knihy Nekonečné moře a Poslední hvězda.
Obojí mám už zdárně za sebou.  Při čtení mě fascinovala jedna věc (no, více věcí, ale tahle nejvíc): nedalo se naprosto uhodnout, jakým směrem se bude příběh odvíjet, měla jsem permanentně strach o všechny postavy a vůbec jsem se nemohla uklidňovat tím, že ono to nakonec dobře dopadne. U spousty knížek si člověk může už u prvních stránek říct, kdo se s kým spřátelí, kdo je zrádce, z koho bude pár, kdo umře nebo jaký bude konec. U těchto knížek to neplatí. Yancey píše naprosto nepředvídatelně.
Každý další díl je dramatičtější a tragičtější než ten předchozí. Hlavně po díle Nekonečné moře mi bylo dost mizerně.
Na druhou stranu takové knížky dokáží člověka donutit přemýšlet o nich i dlouho poté, co je dočtena poslední stránka.