Do duše okno - 1. kapitola

Nohy už mě bolí od skákání, v krku mě škrábe, ale stále řvu z plných plic "Sbírku zvadlejch růží" společně s Wanastowkama a s naší partou. Celá Garage ječí: "Vlasy od vína, kouzlo zhasíná ve sbírce zvadlejch růží...", za to moje kámoška Gabka, jako vždy napřed, procítěně vříská: "Bože zastav čas, ráno začíná se mi smát!" Tomáš s Vojtou dělají, že jen skáčou a povzbuzují, ale my s Viki dobře víme, že zpívají taky. Kapela se plynule přesune k pomalejšímu songu, sborové: "Panebože vrať mi vílu... nebo aspoň trochu její lásky..." však dokazuje, že se tím dav ani trochu nezklidnil. "Víš, já musím skočit, mám ji tak rád!" rozjede se Vojta a úplně zapomene předstírat, že on nikdy, nikdy nezpívá. Když po koncertě všichni čekáme na zastávce na čtyřku, stále ještě vřeštíme do ticha: "Vzpomenu si na obrázky, bylo léto devětadevadesát!" a vůbec nám v rozjívenosti nevadí, že na nás z okolních baráků nadávají a jedna babka dokonce vyhrožuje, že zavolá policii. V tramvajce si Viki povzdechne: "To zas bude vstávání." No jo, ještě není pátek, uvědomím si. Zítra je normální všední den. Při svém zaměstnání občas ztrácím pojem o čase, protože pracuju z domu a pracovní doba je na mě. Gabka se přidá: "Stelo, já ti to spisovatelství někdy tak závidím. Máš tolik volného času." "Já si taky někdy závidím," hledím zasněně z okna na noční Ostravu, "vždyť to ani není práce. To je můj život."
Být spisovatelkou jsem si vážně užívala. Jasně, nebyla jsem slavná jako Michal Viewegh ani jsem se netopila v penězích a na pultech knihkupectví jste mohli spatřit zatím pouze dvě mé knihy. A ano, abych se uživila, musela jsem zběsile psát reportáže, interview a sloupky o čemkoli, co zrovna vyžadovaly ty redakce časopisů, které byly ochotny moje příspěvky publikovat. Jenže mě nic z toho nevadilo. Živila jsem se přece činností, kterou jsem rozhodně nepovažovala za práci, ale za koníček. A na oblečení a jídle jsem dokázala ušetřit tolik, že jsem si mohla dovolit utrácet za výlety, sport, koncerty, kino, prostě za zážitky. Uvědomím si, že Gabka něco povídá, a tak jsem se rychle snažím vnímat, než si všimne, že jsem neposlouchala.
Neposlouchají ani Tomáš s Vojtou, jsou totiž ponořeni do vlastniho hovoru. Podle toho, že všechno, co řeknou, nám zní jako: "Bla-bla-bla na druhou, bla-bla-bla..." jsme pochopily, že se baví o svých miláčcích – počítačích. Postupně se parta začíná rozprchávat – Viki vystoupí na Třebovické, Tomáš na Vodárně (jako jediného ho čeká ještě další cesta – na Zábřeh), my s Vojtou u Futura a Gabka jede na ÚAN. Protože s Vojtou bydlíme stejným směrem, tak jdeme kus společně. Za to jsem fakt ráda, protože jsem, stejně jako Viki, strašpytlík. Cestou probíráme koncert. Za chvíli jsme u mého baráku. Bydlím – strategicky výhodně – hned vedle knihovny. Jako vždycky ještě před vchodem zkecneme.
S Vojtou se známe dlouho, dýl než s partou. Ani si nepamatuju, jak a kdy jsme se seznámili. Po čtvrthodině už se Vojta rozloučí. Je dávno po půlnoci a chudák ve čtyři vstává do práce. Zamíří doprava. Bydlí v jednom z baráků za dolinou. Zamávám mu, než zajde za roh a pak vykročím k našemu vchodu. V tom uvidím, že od stromu stojícího poblíž se odlepila tmavá postava a rychlým krokem míří ke mně. Vypísknu a letím ke dveřím, rozčilením se ani nemůžu trefit klíčem do zámku, postava je už jen kousek ode mě... Konečně! Odemknu, vpadnu dovnitř a než stačí postava strčit dovnitř nohu, rychle přibouchnu dveře a letím po schodech do druhého patra. Vběhnu do své garsonky, třikrát za sebou zamknu a svezu se na zem.