Do duše okno - 2. kapitola

Otevřu oči. Asi jsem usnula. Hlava mi třeští. Do okna se opírá slunko, nádhera, jen kdyby mi nesvítilo přímo do očí. Počkat... nepamatuju si, že bych šla do postele. A že bych si oblíkala pyžamo. To bude asi tím šokem. Ale růžové pyžamo? Vždyť takové ani nemám. Rozhlédnu se kolem sebe. Obyčejná ložnice, oranžové stěny, na oknech roztažené červené závěsy, na podlaze světlé linoleum, u postele noční stolek, pod oknem židle, skříň... postel, v níž ležím, je dvojlůžko. Nikdo v něm neleží, ale podle rozházené peřiny a rozpláclého polštáře se dá poznat, že přes noc zde někdo ležel. Vše je naprosto normální. Až na to, že tu není normální naprosto nic.
"Kde to sakra jsem?!" hlesnu zděšeně. Někde z jiné místnosti tohoto cizího bytu se ozývá pohvizdování. Vrhnu pohled na vedlejší prázdné lůžko. Proboha, co to má jako být? Vždyť jsme na tom koncertu nic nepili! Přes židli pod oknem uvidím přehozeny rifle a nějaké žluté tričko. Moje oblečení nikde, proto sáhnu po této nouzovce a rychle se převléknu. Sakra, nemám klíče, mobil, doklady... nic. Prohledám noční stolek – a vida, aspoň klíče. Otevřu ložnici a ocitám se v malé předsíňce. Popadnu první boty, co mi padnou do oka a nazuju je. "Miláčku, dáš si kafe?" ozve se z útrob bytu. Leknutím nadskočím a tkanička mi zůstane v ruce. No nic, není čas. Vyběhnu z bytu a prásknu za sebou dveřmi. Na to, abych čekala na výtah, jsem moc vyděšená, a tak běžím po schodech. Když jsem už naštěstí o dvě patra níž, slyším otevření dveří a stejný hlas jako předtím za mnou něco volá, ale to už nevnímám. Po čtvrtém patře mi dojde, že to nebyl zrovna dobrý nápad, běžet po schodech, protože jedoucí výtah mě snadno předběhne. Co když doběhnu dolů a vpadnu do pasti? A kolik těch pater ještě bude? Schody fakt nesnáším.
10. Bylo jich 10 (těch pater). Najednou jsem stála dole a posledních pár schodů vedlo do sklepa, jak oznamovala tabulka na dveřích. Prosklenými dveřmi do chodbičky s výtahy byla vidět jakási postava přecházející sem a tam. Mohl to být kdokoli čekající na výtah, mohl to však být taky hlas z cizího bytu, a to jsem nehodlala riskovat. Naštěstí tu byl zadní východ, hned vedle schodů. Vyběhla jsem a běžela tak dlouho, dokud jsem si nebyla jistá, že za mnou nikdo neběží. Pak jsem se teprve rozhlídla. Kde to sakra jsem? Jsem vůbec v Ostravě nebo už je to jiný město?
Zastávka. Hledej zastávku. Všechny tramvajky jedou do Říma, uklidňuju se. Po radách několika kolemjdoucích se přeci jen dostávám k zastávce. Neuvěřitelné. Sport Aréna? Já jsem u ČEZ Arény? Pak ovšem není divu, že jsem to tu nepoznala. Sem jezdím jen na koncerty a okolí jsem nikdy nezkoumala. Naštěstí tu platí jednička. A za dvě minuty to jede. Fajn. Takže si to zrekapitulujeme. Večer přijdu domů z koncertu. Někdo mě pronásleduje, já ho setřásnu, jsem zamknuta doma a stejně se pak proberu v cizím bytě? Je to jasné: někdo mě unesl.

Ale proč si nepamatuju, jak mě dostali ven? Vloupali se ke mně? Zdrogovali mě, abych si to nepamatovala? A, 11 je tady. Nastupovat!
Ještě nestačím ani dosednout na sedadlo a už se ke mně blíží podivný starší chlap. Už už chci zděšeně vykřiknout, když mi oznámí: "Kontrola jízdenek." "No, já... totiž..." blekotám, "já jsem měsíčník zapomněla doma." Revizor pokývne hlavou a začne mi vypisovat jakýsi lísteček, se kterým mám jít potom doložit, že mám platný měsíčník.
Čím blíž se dostávám k domovu, tím se mi zlepšuje nálada. Únos. Zajímavé téma pro mou novou knihu. Krásně se mi to tam bude hodit. Anne můžou unést blázniví vědci, protože jim někdo Anne napráskal, někdo, kdo zná její tajemství. Ale z koho mám udělat zrádce?
Jů, Dům energetiky, vystupuju. Domů jdu rychle a neubráním se tomu, abych se furt nerozhlížela kolem, jestli mě někdo nesleduje. Konečně jsem doma, zamknu na pětkrát a klíče nechám pro jistotu v zámku. Postavím si vodu na kafe a pak si jdu honem pro mobil. Musím zavolat Vojtovi. Cože? 48 zmeškaných hovorů? Byla jsem pryč jen pár hodin, k tomu přes noc. Co se to sakra děje? Projíždím hovory: 21 od Vojty, 10 od Viki, pár od Gabky a Tomáše, několik hovorů z redakcí, a dokonce 1 z nakladatelství... to je divné, z nakladatelství mi volají, jen když mám odevzdat prolog a první kapitolu nové knížky. Co můžou chtít? No, to teď musí počkat. Vytáčím Vojtovo číslo. Vezme to hned, pochybuju, že telefon vůbec stihl zazvonit. "Stelo? Stelo, jsi v pořádku?" ptá se vyděšeně. "Ano, jsem." odpovím. "Tak co ti tak trvalo se mi ozvat? Nevšimla sis, kolikrát jsem volal?" bylo slyšet, že strach je fuč. "Promiň, neměla jsem u sebe mobil. Zavolala jsem hned, jak jsem si zkontrolovala nepřijaté hovory." "Aha. Takže ty jsi u sebe měsíc neměla mobil?" vyštěkl Vojta naštvaně. "A já už se bláhově domníval, že se ti snad něco stalo. Zapomněl jsem, že se vždy na čas vypaříš jak pára nad hrncem." "Počkej, co to plácáš?" skočila jsem mu do řeči. "Jak měsíc? Včera jsme se rozloučili po tom koncertě a tys mi do dneška stihl volat 21x? To je podle tebe normální? A kdyby tě to zajímalo, mobil jsem u sebe neměla, protože mě unesli!" Měla jsem sto chutí mu tím mobilem třísknout, ale zároveň jsem se potřebovala někomu svěřit a věděla jsem, že jedině Vojta mi může pomoct dostat se z téhle situace. "Jak unesli? Kdy? Ten koncert nebyl včera. Byl před měsícem." "Ne, to není možné, včera jsem se vrátila z koncertu a dnes se probudila úplně někde jinde!" "Stelo, uklidni se. Zapni počítač a podívej se na datum." Udělala jsem, co říkal. Po chvíli počítač konečně najel. Klikla jsem dole na kalendář. "Ha, vidíš, je 7!" křikla jsem vítězoslavně do mobilu. "A včera bylo 6.!" "Ano, Stelo, je 7., ale dubna, ne března." odpověděl mi tiše Vojta. Vytřeštila jsem oči na kalendář. Okénko, které zeleně svítilo, bylo 7.4. Dnes je 7.4. O měsíc a den později než včera. Hlasitě jsem polkla. "Vojto," hlesla jsem, "můžeš sem přijít?" "Samozřejmě," v duchu jsem viděla, jak přikývl, "za 10 minut jsem tam." S tupým pohledem jsem vytáhla z linky druhý hrnek, nachystala do obou kafe a vodu nechala vařit znovu. Ztěžka jsem dosedla na židli. Takže... měsíčník mi neplatí už 14 dnů...hovory z redakcí - no, pravděpodobně si můžu začít hledat nové zaměstnavatele, protože jsem nejspíš zmeškala všechny uzávěrky... a hovor z nakladatelství? Samozřejmě, před týdnem jsem měla na ukázku odevzdat prolog a první kapitolu, protože – což je fakt vtipné – pozítří mám odevzdat celý rukopis...