Do duše okno - 4. kapitola

O dva dny později jsme šli s Vojtou odevzdat náš rukopis do nakladatelství. Nemohla jsem uvěřit, že jsme to fakt stihli. Já se s tím smolím takovou dobu – s Vojtou to máme za dva dny. Sice je z toho teď spíš komedie než napínavé sci-fi, ale neměnila bych na tom nic. "Takže příště píšeme už jen spolu." napůl jsem oznámila – na půl jsem se smála. "Proč ne. Ale to mě budeš muset uvést jako spoluautora." pronesl naoko vážně Vojta. Beze slova jsem mu ukázala přední stranu rukopisu, kde bylo uvedeno jak moje, tak jeho jméno. Otevřel pusu údivem dokořán tak mocně, že mu málem třískla o chodník.
Další dva hektické týdny byly ve znamení vzájemné spolupráce. Společně jsme chrlily jeden článek za druhým a rozesílali je, kde se dalo, abych co nejdříve měla nové působiště pro publikování. Jen díky Vojtově pomoci se mi podařilo tuhle pracovní krizi, způsobenou únosem, překonat. Vojta byl neúnavný, energie z něj přímo čišela, měl spoustu nápadů, pořád vtipkoval, podporoval mě, a u toho všeho ještě zvládal chodit do své práce. Rozhodla jsem se, že mu to musím nějak oplatit.

"Vojtíšku, na zítřek by sis měl nastavit budíka na 5 hodin." oznámila jsem Vojtovi o pár dní později u oběda. "Promroč?" zahuhňal s pusou plnou brambor, pak je rychle polkl a zopakoval: "Proč? Vždyť zítra nemám šichtu?" divil se. "Já vím." odvětila jsem s úsměvem. 
"Ale mám pro tebe překvapení." řekla jsem a položila před něj dva last minute 1denní zájezdy do Salzburgu. "Jak jsi to věděla!" vřískal nadšením. "Jak jsi to věděla!" "Znám svý lidi!" smála jsem se. Salzburg byl jedním z míst, kam se Vojta vždy chtěl podívat.
"Ale proč, Stelo?" nechápal. "Protože jsem ti chtěla poděkovat. Za to, jak jsi mi pomohl. Se vším." Vojta se mi podíval do očí, a dál už se neptal. To bylo na našem přátelství asi nejúžasnější. Dokonale jsme si rozuměli. Nemusela jsem mu vysvětlovat, jak si cením jeho pomoci s knížkou a všemi těmi články, a jak mě uklidňoval po tom únosu, nemusela jsem mu děkovat za to, že je můj nejlepší kamarád. Stačilo, aby se na mě podíval, a hned věděl, co chci říct nebo jak to myslím.
Nakonec přerušil ticho otázkou:"Ale co ti únosci?" Sakra, doufala jsem, že právě k tomuhle se hovor nestočí. Ano, na začátku jsme si říkali, že někdy zajdeme omrknout ten byt, kde mě drželi. Jenže já už na to skoro zapomněla, přišlo mi, že se to snad ani nestalo, a poslední, co bych chtěla, bylo tam jít a upozorňovat na sebe. Proto jsem teď nad tím jen mávla rukou. "Co s nimi? Mám dojem, jako by ani neexistovali. Můžem se tam jít někdy podívat, ale teď to nemusíme řešit."Vojta se tvářil nesouhlasně, ale nakonec jen přikývl.
Teď nám už zbývalo jen nachystat si batůžky a jít spát, protože zítra nás čeká náročný den.