Do duše okno - 5. kapitola

"My jsme fakt tady! Jsme tady! Já tomu nemůžu uvěřit!" vřískal Vojta jako malá holka, až se za námi lidi otáčeli. "Nádhera, co?" pokývla jsem s hlavou, zatímco jsem se snažila odhadnout, jak dlouho ještě budeme čekat ve frontě na lanovku na pevnost Hohensalzburg. Tipovala bych tak půlhodinu.

Probrala jsem se s myšlenkou na to, jak krásně bude z výšky pevnosti vypadat pohled na řeku Salzach, a zda i přes tohle zamračené počasí uvidíme aspoň trochu do dálky. Zvláštní, že jsem si nevšimla, kdy mě začala tak hrozně bolet hlava. Třeští mi tak divně, úplně stejně jako při tom únosu, blesklo mi hlavou. Počkat, nepamatuju si, že bych šla spát. S obavou se rozhlédnu kolem sebe. "A sakra!" ujede mi. Tak rychle, jak to jen jde, se sbírám z chodníku a doufám, že mě tam rozplácnutou nikdo neviděl. "Slečno, jste v pořádku?" ptá se mě kolemjdoucí stařenka. "Ano, děkuji." odpovídám klidně a v duchu přitom ječím: "Ne! Pomoc!" Rozhlížím se kolem sebe. Kde je Vojta? Pak mi dojde jedna věc: stařenka se mě zeptala česky. Kolem mě projíždí osmička. Zdá se mi to, nebo jsem u fakultky v Porubě? Jsem v Česku! Okamžitě volám Vojtovi. Zvedne to po prvním zazvonění: "Proboha, Stelo, jsi to ty?" "Ano, kdo jiný. Kde jsi?" "Kde jsi ty? Normálně jsi mi zdrhla! Jsi v pořádku? Viděl jsem tě nastoupit do autobusu směr Česko, tak jsem si pár hodin počkal na další a jsem ještě na cestě. Zkoušel jsem ti volat, ale nic. Co se ti stalo? Proč jsi tak utekla?" Po zádech mi přejede mráz. Vojta naléhavě cosi vykládá dál, ale já nejsem schopna slova. Totálně jsem zamrzla. V hlavě mi buší jen čtyři slova: Stalo se to znova.