Luckyes | Do duše okno - 6. kapitola

O pár hodin později sedím s Vojtou v čajovně, kde si dopřáváme vodní dýmku na uklidnění.
Vojta mi vypráví, co se vlastně dělo. "Konečně jsme vystáli frontu na tu lanovku a jeli jsme nahoru na Hohensalzburg, vystoupili jsme z lanovky a já tě hned táhl k opevnění. Sotva jsme se stačili podívat směrem k řece, padla jsi na zem, jako by se ti podlomily nohy. Ptal jsem se, co ti je, ale ty jsi furt neodpovídala, měla jsi zavřené oči, pak jsi s nimi několikrát zamrkala, a když jsi je otevřela, najednou nebyly modré, ale hnědé. Vyděšeně ses rozhlížela kolem a prý: "Kde to jsem? Kde to proboha jsem?" Snažil jsem se tě uklidnit, ale jako bys mě vůbec nevnímala. "Stelo? Haló? Stelo!" zatřásl jsem s tebou. To tě probralo, a nakonec ses na mě přece jen obrátila a řekla jsi: "Promiňte, já nejsem Stela. Jmenuji se Aneta. A vůbec vás neznám. Musím okamžitě domů." Pak ses znova rozhlédla kolem a v ten moment jako bys to už vůbec nebyla ty. Nejen, že jsi měla jinou barvu očí, ale takový výraz jsem u tebe nikdy neviděl. Všechno jako by se z tebe vytratilo, zbylo jen odhodlání. Rázně jsi zamířila k frontě na lanovku jedoucí zpátky dolů. Šel jsem tedy s tebou, ale už sis mě vůbec nevšímala a neodpovídalas na moje otázky. Dole sis vytáhla mobil, a jak jsem si všiml, našla sis na mapách nejbližší cestu na autobusové nádraží. "To chceš fakt jet zpátky do Ostravy? Vždyť jsme sotva přijeli! A večer stejně jedeme zpátky. To už snad počkáš, ne?" Vůbec jsi mě neposlouchala. Celou cestu k autobusu jsem se snažil z tebe dostat nějakou reakci, ale úplně jsi mě ignorovala. Před nádražím jsem ti dokonce zastoupil cestu a chytil jsem tě za ramena, abych tě zastavil: "Stelo, přestaň! Stůj! Řekni mi, co se děje!" "Pusťte mě, vždyť mi to ujede!" pokusila ses mě odstrčit, a nakonec ses mi vytrhla a rozběhla se pryč. Běžel jsem za tebou, ale už jsem tě viděl jen nastoupit do busu do ČR a ujelas mi před nosem." Vojta domluvil, protože víc k tomu nebylo co říct. Svou verzi příběhu od probuzení na chodníku po jeho telefonát jsem mu už vyprávěla – v podstatě hned, jak vystoupil z autobusu. Takže teď sedíme mlčky a já jen čekám, kdy se mě zeptá, zda jsem nezvažovala návštěvu psychologa.
Vojta se zhluboka nadechne a vypadne z něj: "Stelo, ukaž mi prosím občanku." Nechápavě na něj hledím a už už se tomu chci zasmát, když tu mi v hlavě zazní věta z jeho vyprávění: "Já nejsem Stela, jmenuji se Aneta." Vojta se usměje, asi je mu z mého výrazu jasné, že se mi rozsvítilo. Okamžitě hrábnu po kabelce a překvapeně zjišťuji, že není moje. Měla jsem ji u sebe, když jsem se probrala na chodníku, ale teprve až teď jsem se na ni pořádně podívala. "Nemám černou kabelku." vypadne ze mě. "Tahle není moje." upřesním, aby Vojta věděl, o čem mluvím. "Dobře. Zkus se podívat, jestli jsou v ní doklady." řekne Vojta s klidem, který já tedy rozhodně necítím. Jestliže kabelka není moje, tak ani nic v ní by nemělo být moje – tedy ani doklady. Tak proč mám z toho tak nepříjemný pocit? A jak se ke mně v prvé řadě dostala? To jsem ji někomu ukradla? Otevřu kabelku a chvíli v ní hrabu, než se mi podaří najít peněženku. Vytáhnu ji na světlo. Kupodivu to je moje peněženka. Černá s barevnými kytičkami. Rychle ji rozevřu, abychom se s Vojtou mohli podívat na občanku. Z peněženky však zničehonic vypadne fotka. Já ale v peněžence žádné fotky nenosím.
Vojta fotku zvedne ze stolku a obrátí obrázkem nahoru. Je na ní malá, tak pětiletá holčička, s blonďatými vlásky v culíčcích, s roztomilým úsměvem a kulatými tvářičkami a s krásnýma čokoládovýma očima. "Kdo to je?" Zeptá se Vojta. Nechápavě pokrčím rameny. Nemůžu z holčičky odtrhnout zrak. Tu holčičku jsem v životě neviděla, to vím jistě, přesto se nemůžu zbavit pocitu, že je mi nějak povědomá. Vojta mi nakonec vezme peněženku z ruky a z kapsičky na doklady vytáhne občanku. Proletí ji očima a pak ji přede mě položí. Nejdřív nevidím nic zvláštního. Na fotce se tvářím stejně vyjeveně a hloupě jako každý jiný člověk na své občance. Vypadám tam přesně tak, jak si pamatuju. Nakonec mě to ale trkne. Z občanky na mě hledí hnědé, čokoládové oči, zrovna jako od té holčičky. Zvednu ji a podívám se blíž.
Jméno: Aneta Čepková. Žádná Stela Bělinová. Jako bych nikdy neexistovala. Rodinný stav: vdaná. Cože?
A adresa... tam tedy rozhodně nebydlím. Ostrava-Zábřeh. Položím občanku na stůl, poklepu na ni a zvednu oči k Vojtovi. "Myslím, že máme adresu těch únosců."