Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Mlčky jsme stáli jsme před dveřmi paneláku. Mlčeli jsme už od odchodu z čajovny. Nevěděla jsem, co říct, co si o tom všem vlastně myslet.
Že bych měla dvojče, od kterého mě v dětství oddělili? Nebo někdo použil na svůj doklad moji fotku upravenou ve Photoshopu? A proč by někdo něco takového vůbec dělal? Neměla jsem ani tušení, co si o tom myslí Vojta. Jestli mě nepovažoval za lhářku, která se celou dobu vydává za někoho jiného. Nebo zda mě měl za blázna. Nebo možná prostě taky jen cítil, že se tu děje něco divného. Vždyť to byl on, kdo tvrdil, že viděl, jak se mi změnila barva očí. Kdybych to neviděla na té občance, asi bych mu to ani nevěřila.
Jisté bylo jen jedno. Odpovědi budou v tomto domě.
Se zaváháním jsem zmáčkla zvonek s nápisem Čepkovi. "Halo? Kdo je?" ozvalo se ze bzučáku. "Tady Stela." pronesla jsem. Co jiného bych měla říct? Nastalo ticho, ale ne moc dlouhé. Bzučák se rozdrnčel jako znamení ke startu. Ke startu závodu, u kterého neznáme cíl. Vojta mi podržel dveře a výtahem jsme vyjeli až do 10. patra.
V otevřených dveřích protějšího bytu na nás už čekal vysoký muž, ramenatý muž. Hrklo ve mně. Co jsme si mysleli, když jsme se sem, na místo únosu, vydali bez policie?