Do duše okno - 8. kapitola

Vojtovi však na panu Čepkovi asi nepřipadalo nic divného, a tak se od něj nechal pozvat dovnitř a mě vtáhl s sebou. Seděli jsme tedy u Čepkových v obýváku a já měla pocit, že se mi to snad zdá. Nic z toho se nemůže být pravda. Tohle se neděje. Vždyť je to úplná blbost. "Takže vy tvrdíte, že jste můj manžel, i když já si vás vůbec nepamatuju? I když vás neznám?" kroutila jsem nechápavě hlavou. Vojta nervózně točil hrnkem s kafem, kterým nás pan Čepka pohostil. Nikdo z nás tří si však toho kafe ani nelokl. "Ano. Jmenuješ se Aneta Čepková a jsme manželé už 6 let. Před pěti lety se nám narodila dcerka Ivanka. A proč si to nepamatuješ? Protože už tři roky bojuješ s duševní poruchou. Čas od času míváš záchvaty, při kterých se v tobě probere druhá osobnost – Stela.
Když se to stalo poprvé, málem jsem zešílel strachy. Ráno jsme odešli do práce a když jsem se vrátil, ještě jsi nebyla zpátky. To jsem byl ještě v klidu – občas se stávalo, že jste museli dělat přesčas. Jenže pak jsem zkusil zavolat tvé šéfce, a ta mi řekla, že jsi tam vůbec nedorazila. Volal jsem tedy na policii. Trvalo dva měsíce, než tě našli. Bydlela jsi v pronájmu na Fifejdách, vydávalas knížky. že cestovalas, běhalas po koncertech a o nás si se vůbec nezajímala. Policie to málem odmávla jako případ manželské neshody, mysleli jsi, že si mě prostě odkopla. Tak mi to taky tvrdili do telefonu. Jenže jsi s nimi odmítala jít, přesvědčovalas je, že žádnou rodinu nemáš a že se jmenuješ Stela Bělinová, i když občanka říkala něco jiného. Nakonec tedy museli ověřit tvou totožnost a následně tě předali na vyšetření na psychologii. Pravděpodobně si to ani nepamatuješ, protože ti na to dali nějaké prášky, a pak jsi byla zase v pohodě a vůbec sis nepamatovala, že bys od nás kdy odešla. Jenže po čase to stalo znovu a pak zase znovu a bylo vždy těžké dostat tě zpátky. Několikrát jsi byla i krátkodobě hospitalizována. Doporučovali nám, aby ses nechala natrvalo zavřít do léčebny, ale to by ses skoro neviděla s Ivankou, proto jsme to odmítli. Doktor Černý, tvůj psycholog, nedokáže říct, co je důvodem tvých záchvatů ani jak tě dostat ze stavu, kdy si myslíš, že jsi Stela, protože ty prášky poslední dobou přestávají účinkovat. Někdy stačí, že mě uvidíš a po chvíli se probereš a můžu tě odvést domů, někdy tě naopak musí odvést sanitka do nemocnice, několik dní tě dopují a až pak se probereš." Na chvíli se odmlčel a toho jsem využila já k tomu, abych mu do toho skočila: "Podle vás jsem tedy já jen duševní choroba? Pouhá představa?" "Ano. Stela je jen výplodem tvé fantazie, Anet. Už jsme se o tom bavili mockrát, i doktor Černý to tvrdí. Tvoje oficiální diagnóza je rozdvojená osobnost, i když prý nemáš všechny známé symptomy." "Neříkejte mi Anet!" pronesla jsem ledově. "A pokud si myslíte, že vám tyhle kecy budu jen tak věřit, tak jste rozhodně blázen. Vojto, jdeme." Začala jsem se zvedat a Vojta se mnou. Byl tak zamyšlený, že se ani neurazil za ten skoro psí povel. "Ne, nikam!" zvolal Čepka a chtěl mi zatarasit cestu, ale já se nedala a vyšla jsem na chodbu. "Anet, měj rozum," začal, ale já jen zmáčkla tlačítko u výtahu. "Stelo," opravil se rezignovaně a když jsem se k němu obrátila, viděla jsem, že strašně zesmutněl. "Stelo, nechoď. Už jsi pryč moc dlouho. Je čas to udělat, protože už se proboha nemusíš probrat nikdy. A to nezvládnu. Potřebuju tě. Ivanka tě potřebuje. Hlavně Ivanka." Řekl to tak smutně, že mi z toho bylo vyloženě na nic. Chtělo se mi nevěřit mu ani slovo, chtělo se mi na něj vřískat: "Lháři! Blázne! Psychopate!" ale nešlo to. Tak jsem jen zavrtěla hlavou a nastoupila do výtahu a Vojtu táhla za sebou. "Stelo, prosím!" zaslechla jsem ještě, než se dveře zavřely. Pak se výtah rozjel, přesto jsme uslyšeli ještě tiché: "Anet, miluju tě."