Do duše okno - 9. kapitola

"Je to blázen," uklidňovala jsem se. "Jak si mohl myslet, že mu tohle všechno budu věřit? Takové nesmysly! Prý tři roky! Přitom se ty výpadky objevily až nedávno, po tom koncertu. To bych si toho přece všimla dřív. Přece nemůžu jen tak zapomenout, že jsem někdy byla na policii a zavřená ve cvokárně. Navíc jak bych tě teda mohla znát takovou dobu." "No, Stelo, pamatuješ si, kdy jsme se seznámili?" přerušil mě Vojta. "No, přesné datum nevím." připustila jsem. "31. 12. 2011. Na Silvestra. To máš dva roky a čtyři měsíce." "To není možné. Známe se přece už tak dlouho. Déle než s partou." zatřepala jsem rozčileně hlavou. "Ano, déle, to máš pravdu. S partou jsme se potkali přece až o půl roku později na tom zájezdu v Dánsku, vzpomínáš?" "Jasně. Ale to už bylo přeci taky děsně dávno." Vojta mlčel. "Počkej, ty tomu věříš?" hlesla jsem. Vojta stále mlčel. "To snad nemyslíš vážně? Chceš říct, že ty mraky vzpomínek ze zájezdů, koncertů a všemožných akcí jsme získali za dva roky? Kdy bych to proboha stihla? A zvlášť, když bych nějaký čas byla opravdu Aneta a nehnula se od rodiny? To přece není možné." "Máš pravdu. Byly to neuvěřitelné dva roky. Za celý život jsem toho nezažil tolik, co za ty dva roky s tebou. Ale ta jeho teorie do toho celkem zapadá. Jen si vzpomeň, kolikrát už se stalo, že ses nám nikomu několik dní i týdnů neozývala a pak jsi neuměla ani pořádně říct, kdes byla a nakonec to skončilo prohlášením, že jsi psala a psala, až jsi nevnímala čas. Jednou jsi mi po takovém období ukázala část své nové knížky, myslím, že to bylo zrovna Let, ale už si nejsem jistý. Prý že si mám přečíst, co nového jsi k tomu napsala. A přitom tam od toho, co jsem to četl naposled, nic nepřibylo. Myslel jsem, žes jen zapomněla, že jsi mi to už ukazovala, tak jsem tomu nepřikládal žádný význam." Vojta se na mě podíval, jestli mu rozumím. Neřekla jsem nic, jen jsem zavrtěla hlavou, i když jsem chápala, kam tím míří. "Myslím, že ty týdny, co jsme o tobě nic nevěděli, jsi trávila čas jako Aneta a pak sis to samozřejmě nepamatovala. Jen nechápu, jak to, že sis ty výpadky paměti dříve neuvědomovala. Nikdy až do toho koncertu ses nezmiňovala o tom, že bys měla v paměti tak velkou mezeru. Přitom ti muselo být divné, že najednou uběhl třeba týden, aniž bys věděla, co se dělo." přemýšlel Vojta nahlas. "Tohle je prostě absurdní. Tomu prostě nevěřím. Chceš mi tvrdit, že mám v hlavě vzpomínky jen na ty tři roky? Že existuju jen tři roky a předtím jsem byla vzduch? Že předtím jsem byla jen nějaká Aneta, o jejíž existenci jsem doteď neměla ani ponětí? To je přitažený za vlasy!" Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala řvát, dokud Vojta taky nezvýšil hlas: "Dobrá.

tak mi řekni něco o svých rodičích!" "Cože?" vyjekla jsem překvapeně, protože tohle jsem nečekala. "No, mamka," dolovala jsem něco v hlavě, "mamka byla... taťka..." zmlkla jsem. Ať jsem přemýšlela jakkoli, v hlavě jsem měla jako vymeteno. Kdo byli moji rodiče? Jak vypadali? Jak se chovali? Kde jsou teď? Kde jsme bydleli? Kde jsem chodila do školky? Chodila jsem tam vůbec? A co škola? Bože a co jsem dělala, než jsem začala psát? Proboha, co si vůbec sakra pamatuju? Jaká je moje první vzpomínka?
Paříž. Eiffelovka. Nad ní obloha zářící hvězdami. Já sedící na lavičce s batohem vedle sebe, s notesem a píšící svou první povídku. To byl můj první výlet. První hurá akce. Prostě jsem se zvedla odkudsi, kde jsem to neznala, zašla jsem na autobusák a po nekonečném vyřizování a cestě jsem konečně byla tam. Tak tohle je moje první vzpomínka. Je mi 27 a první, co si ze svého života pamatuju, je hurá výlet do Paříže. Pecka. "Myslel jsem si to." řekl Vojta. "Cože?" nechápala jsem. "Nikdy jsi o svých rodičích nemluvila. Myslel jsem, že je to proto, že o tom mluvit nechceš. Ale teď to vypadá jinak."