Luckyes | Do duše okno - 10. kapitola

"Slečno, halo, proberte se!" zvonilo mi v uších. Zdálo se mi, že se se mnou třese celý svět. Když jsem otevřela oči, došlo mi, že jediné, co se třese, je moje hlava. Nade mnou se totiž skláněla postava v bílém, pravděpodobně doktor, a lehce mě profackovala. V první chvíli mě to naštvalo, ale pak mi došlo, že to je univerzální prostředek k probrání člověka, který třeba omdlel. Ale co se stalo? Taky jsem omdlela? "Díky bohu! Už jsem myslel, že jste upadla do těžkého šoku. Jak se jmenujete?" zeptal se doktor. "Stela. Co se stalo?" odpověděla jsem zmateně. "Totiž, Aneta Stela Čepková, doktore. Asi je trochu zmatená." vyhrkl rychle Vojta a podával doktorovi občanku. Evidentně moji. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Co to dělá? Vojta vycítil můj pohled a soucitně na mě pohlédl. V tu chvíli se mi všechno vrátilo... návštěva matriky, kde nebyl zapsán nikdo se jménem Stela Bělinová. Nikdy. Za to 1. 8. 1987, v den mého narození, tam byla zapsána – kdo jiný – Aneta Čepková, za svobodna Seldová. A pak jak brečím a běžím pryč a Vojta za mnou něco volá a pak náraz a šílený rachot. Musela jsem vběhnout pod auto. Zdá se mi to. To se mi prostě musí zdát. Hnusný sen. Nejděsivější noční můra. Sen o tom, že neexistuju. Zdálo se už někomu někdy něco šílenějšího?"
"No, budeme to muset zasádrovat." prohlásil doktor s pohledem upřeným dolů, a vrátil mě tak do reality. Podívala jsem se taky dolů a málem jsem omdlela. Nohu jsem měla nepřirozeně natočenou. "Zlomená v holeni." vysvětlil mi doktor klidně, když si všiml mého udiveného pohledu. Asi už je zvyklý na všechno.
Teprve teď jsem si začala uvědomovat nesnesitelnou bolest.