Amy - 2. kapitola

Když druhý den ráno všichni snídali, z Amy jakoby doslova sálala nervozita a strach. Za to rodiče byli samý smích, vtípky a spokojené pohledy. Amy si pomyslela, že jí to snad dělají naschvál. Konečně si mamka všimla, že se Amy taťkovým vtipům vůbec nesměje. "Amyinko, no tak, nevěš hlavu! Uvidíš, že to dobře dopadne. Na, vypij tuhle horkou čokoládu, bude ti líp." Ačkoli Amy nevěřila, že to dobře dopadne, horkou čokoládou by nepohrdla ani v tom největším vedru, natož teď, když opravdu potřebovala zlepšit náladu. Během minuty už v hrnku nezbyla ani kapička. A skutečně jí teď bylo mnohem líp. Vlastně měla pocit, že se vznáší. Do školy běžela málem s nadšením, vůbec už jí ten včerejšek nepřipadal jako katastrofa, ale jako opravdová legrace, dokonce se cestou do školy tomu smála tak, až jí zaskočilo. Vůbec ji nenapadlo myslet na spolužáky, kteří na ni jistě budou naštvaní, ani na ostatní děcka, které se jí budou smát. Měla tak dobrou náladu, že se musela hodně držet, aby se nahlas nerozezpívala. Nechtěla procházejícím lidem kazit náladu svým krákoráním. Do školy dorazila mezi prvními a hned za ní přišla Jane. Protože v jejich třídě ještě nikdo nebyl, pustila si Amy jednu známou písničku a začala před tabulí tančit a parodovat zpěváka. Jane seděla na lavici s otevřenou pusou a jen na Amy zírala. Tohle není ta Amy ze včerejška, která měla bobky z toho, že se jí budou všichni smát. Tohle ani nebyla taková Amy, jakou Jane znala. "Amy, co jsi pila?" zeptala se jí Jane se smíchem, když Amy začala házet hlavou nahoru a dolů jako nějaký metalista, až jí vlasy vlály. Ale Amy jí neodpověděla, nemohla přece přerušit své vystoupení. Dokonce jí ani nevadilo, že se třída začíná zaplňovat a všechny děcka vidí její blbnutí. A vůbec jí nepřišlo divné, že se o včerejšku nikdo nezmiňuje ani se jí kvůli němu neposmívá. Všichni se teď smáli jejímu tanci, protože dokázala opravdu přesně napodobit zpěváka. Jane už nechápala nic. Že se Amy chová divně, to by pochopila – buď jí ze strachu přeskočilo, nebo snědla moc čokolády – po tom byla vždycky hodně rozjívená. Ale děcka? Ne že by Amy přála, aby se jí posmívali nebo nadávali, ale jak je možné, že si na včerejšek ani nevzpomenou? Něco takového se přece jen tak zapomenout nedá. Pak však do třídy vplula Elena a za ní jako ocásek Felix. Jane bylo okamžitě jasné, že od Eleny se žádného překvapení nedočkají. Elena byla, je a vždy bude mrcha. Jenže teď si jí ani Felixe nikdo nevšímal. Mohla pronášet jakékoli kousavé poznámky na Amyinu adresu, ale jediný, kdo je slyšel, byla Jane. A Jane byla naštěstí natolik rozumná, že ji ani nenapadlo na Eleniny trapné kecy reagovat.  Na to Elena nebyla zvyklá. Žila v přesvědčení, že je školní hvězda. Ano, našla se spousta lidí, kteří ji ve škole měli rádi, ale stejně velká spousta lidí ji přímo nesnášela. Elena nosila totiž nosánek vždy kapánek výš než ostatní a na všechny, kteří ji nezobali z ruky, nadávala a roznášela o nich pomluvy. A Felix? To byl největší školní rváč. Každý se ho bál, i když to třeba nedal najevo, protože Felix měřil skoro dva metry, měl svaly jako kulturista a začal se prát kvůli každé blbosti. Proto se mu všichni vyhýbali. Ale teď už byl spíš pro srandu než pro strach. Asi před měsícem se zamiloval do Eleny a začali spolu chodit. Ovšem Elena ho nijak zvlášť nemilovala, pouze si z něj udělala bodyguarda a Felix za ní chodil jako pejsek a poslouchal na slovo. Na koho ukázala prstem, toho šel zmlátit a div, že se před ní neklaněl. A přitom se i k němu chovala hnusně. Milá na něj byla, jen když od něj něco potřebovala.

Teď málem supěla, protože i Felix si jí na chvíli přestal všímat a stejně jako ostatní se smál Amyině představení. Ale hned toho trpce litoval, protože jeho milovaná Elenka se otočila a uraženě odkráčela. Běžel hned za ní: "No tak, Elenko, nezlob se!", ale už bylo pozdě. "Elenka" mu před nosem přibouchla dveře holčičích záchodů. Sklesle si sedl před dveře a čekal. Každý, kdo by ho teď viděl, by si musel pomyslet, že vypadá jako obrovský smutný bernardýn. Mezitím Amy dotančila, a protože zazvonilo, sedla sis Jane do lavice. Ostatní se taky posadili, přišla učitelka a začala hodina matematiky, takže všechny dobrá nálada pomalu opouštěla, zvlášť když učitelka začala rozdávat zadání písemky. Když už byla písemka v plném proudu a všichni se trápili s rovnicemi, rozrazily se dveře a jimi nakvašeně proplula Elena následovaná oddaným Felixem a oba se posadili do zadní lavice, zatímco jim učitelka psala poznámku za pozdní příchod.

O velké přestávce šly Amy s Jane na chodbu. Byl to už skoro rituál: od té doby, co se skamarádily, šly vždy o velké přestávce na chodbu se procházet a pokecat. Ten rituál nikdy neporušily, ani když měly po přestávce psát nějakou písemku. To si vždycky jen s sebou vzaly sešity a dívaly se na učení při procházení. A přitom by kdysi nikdo neřekl, že spolu budou kamarádit.

Když se totiž Jane před rokem přistěhovala do tohoto města, protože tu byla lepší zdravotnická péče pro Janeinu babičku, nepadly si s Amy hned do oka. Amy připadala Jane sympatická asi zhruba tolik jako právě Elena.

Ani Amy už dnes neví, proč vlastně. Stačilo však, aby jí Jane jednou podala pomyslnou pomocnou ruku, když se do ní hnusně navážela Elena a rázem bylo po antipatii. Staly se z nich nerozlučné kamarádky, sedly si spolu do lavice, chodily spolu ven a na nákupy, do kina... prostě kámošky, jak se patří. Amy byla Jane vděčná, že její urážky dříve nebrala příliš na vědomí, protože jinak by se z nich kamarádky nikdy nestaly a to by byla fakt škoda.

Díky dlouhým černým vlasům a stejně modrým očím si je lidi často pletli a považovali je za sestry nebo dokonce za dvojčata. Mají i podobnou povahu a koníčky. Oběma nechybí úžasný smysl pro humor, jsou děsně stydlivé, i když Jane více, jen to nedává najevo (asi takhle, stydí se tak moc, že ani nedá najevo, že se stydí) a Amy to zase dává najevo až přespříliš. Obě se zajímají o historii a hlavně pověsti a baví je chození po hradech a zámcích, kam si rády zajedou na kole, nesnášejí školu, obě rády chodí pomáhat Amyině mamce do jejího zwerimexu a vždycky obrečí, když si někdo koupí nějaké zvířátko. Obě plánují, že až budou velké, otevřou si společně svůj vlastní zwerimex, specializující se na hlodavce. Ale ještě si rozmyslí, jestli budou ta zvířátka vůbec prodávat.

Při jejich obvyklé procházce žďuchla Jane do Amy: "Amy, prober se, jestli budeš pořád snít s otevřenýma očima, bude se ten včerejší trapas brzo opakovat. Mrkni dopředu!" Asi pět metrů od nich stáli u okna Frankie a Nick. Obě dívky na sebe pohlédly pohledem "SOS!" Co teď? Jak upoutat jejich pozornost bez vyraženého dechu?

Dřív, než stačily cokoli udělat, ocitly se v obklíčení Eleny a Felixe. Elena nehodlala připustit, aby někdo, kdo jí ukradl veškerou pozornost spolužáků, z toho vyvázl nějak hladce. Felix naopak zase nehodlal kvůli nějaké krávě, která naštve jeho Elenku, strávit půl hodiny před záchody a doufat, že se na něj Elenka přestane zlobit. Těšil se, že až zmlátí Jane a Amy, bude se na něj Elenka zase usmívat. Elena  si to užívala – holky nemohly dělat nic než poslouchat Elenin dlouhatánský proslov o tom, jak jsou obě nemožné a odporné, dokonce prý  odpornější než to bahno, které jí včera ušpinilo značkové hadry.

Naštěstí to zpozorovali Frankie a Nick a hned šli holkám na pomoc, celí šťastní, že na holky udělají dojem. I když to totiž Jane ani Amy netušily, podařilo se jim upoutat pozornost kluků už dávno, ale kluci nevěděli, jak udělat první krok. Teď tedy chytili příležitost za pačesy. Frankie, skoro stejně vysoký a svalnatý jako Felix, si vzal na starost Felixe a Nick, který měl hodně prořízlou pusu, se pustil do slovní potyčky s Elenou. Felix se bojí na celé škole jen jednoho člověka – Frankieho, a to tak moc, že ani Eleniny úsměvy a milé pobídky ho toho strachu nedokázaly zbavit a zabránit, aby vzal do zaječích ještě před první ránou. Elena měla co dělat, aby se vzteky nerozbrečela, a tak se jim aspoň začala vysmívat: "Ááách, přijeli princové na bílých koních," řekla ironickým hlasem. "Ááách, přiletěla ježibaba na koštěti," vrátil jí to Nick. "No, teď si myslíš, že si king, co?!" odsekla mu Elena naštvaně. "Odkdy používají slepice slovo myslet?" setřel ji Nick s úsměvem. "Demente!" sekla po něm Elena naštvaně očima, otočila se na podpatku a letěla pryč, aby neviděli, jak se slzy vzteku hrnou ven.

Amy s Jane byly štěstím bez sebe. Každá otočila na svůj idol a začala děkovat. Aniž si to uvědomovaly či předem domluvily, říkaly obě to samé. Stejně tak aniž se kluci domluvili, oba se usmáli, sklonili se a dali holkám pusu. A tak tam oba páry přisátí k sobě prostály celou přestávku a do doznívajícího zvonění si ještě stihly domluvit rande.

Po škole šly holky k Amy domů. Oběma zářily oči a ani si nemusely říkat, jak jsou šťastné. Janeina babička byla ten den na návštěvě u své staré známé, takže měla Jane dostatek času připravit se s Amy do kina. Prokopaly společně celou skříň, než našly ten pravý ohoz. 

Amy se rozhodla napsat mamce jen lístek, protože kdyby čekala na mamku, tak by pak třeba musela hlídat prcky a to se jí teď fakt nehodilo. Dvojčata, to byla jedna z věcí, které Jane Amy záviděla. Jane si strašně moc přála mladší sourozence. Druhá věc, kterou Jane Amy záviděla, byl Ben. Chtěla mít taky psa, ale věděla, že na to by asi peníze z babiččina invalidního a jejího sirotčího důchodu nestačily. A tak jen tiše záviděla a alespoň když byla u Amy, užívala si prcků i psa, jak jen to šlo.

Teď na to ale neměla ani pomyšlení, myslela pouze na Nicka. Amy myslela zase jen na Frankieho. Už byl nejvyšší čas vydat se ke kinu. V kině dávali nádherný slaďák, ale Jane ani Amy o tom neměly ani ponětí. Držely se se svými kluky za ruky a nevnímaly nic než je. Před kinem se páry rozdělily. Kluci chtěli své holky doprovodit domů a každá bydlela jinde. Tak si každá se svým klukem hezky popovídaly a pak dostaly před domem sladkou pusu na dobrou noc.

Celá šťastná šla Amy do svého pokoje, že si před večeří poleží v posteli a přehraje si znovu celé rande v hlavě. Jen vstoupila do dveří pokoje, málem omdlela. Dobrá nálada, která ji doprovázela celý den, ji rázem opustila. Její pokoj... to už nebyl její útulný, uklizený pokoj, teď to tu vypadalo jako po výbuchu. Viděla, že udělala dobře, že hned nepadla na postel. Tam si totiž Deny a Dany stavěli s kostkami a jaksi je "zapomněli" schovat. Vlastně tam ani nemohla padnout, protože by se k posteli jen tak nedostala. Celá podlaha byla pokrytá plyšáky, panenkami a autíčky. Jakoby se mrňata snažila přestěhovat ke mně do pokoje, pomyslela si naštvaně. Přešla pohledem ke svému stolu.

"Ááá!!!" zařvala Amy, když uviděla všechny ty rozrabované šuplíky a roztrhané papíry na svém stole. Oblečení vytažené ze své skříně jim za vinu nedávala, to udělala sama,  když se s Jane chystaly do kina, ale ne... to nééé! Její nejoblíbenější bílé tričko je... rozstříhané! To je jistě práce Daniely. "Danielo, Denisi, ke mně!" štěkla směrem k jejich pokoji. Dvojčata dobře věděla, že mají průser, a proto k ní pochopitelně nešla. A tak si řekla, že si pro ně dojde. Vběhla do jejich pokoje: "Prcci, ke mně! Co to má znamenat v tom pokoji?! V mém pokoji?!"

Dvojčata rychle zhodnotila situaci a viděla, že nejlepší by bylo si ji udobřit, protože dveřmi neproklouznou. A proto zvolila taktiku "psí oči". Pověsila se jí kolem krku, upřela na ni své hnědé oči a s pláčem jí říkala, jak je to mrzí a že to všechno uklidí a Amy, která měla dvojčata velmi ráda, hned zjihla, ale dokázala alespoň naoko naštvaným hlasem říct: "No proto. Tak se hned vrhněte na ten úklid."

Jen co se otočila, plácli si prcci rukama, že odvedli dobrou práci. Potom radši naklusali do Amyina pokoje, odkud před chvílí zdrhali. Začali stěhovat své hračky zpátky do svého pokoje. Protože oba byli žrouti, chtěli to stihnout do večeře. Amy jich ve dveřích pozorovala. Pětiletí, malinkatí a hrozně roztomilí. Měli blonďaté vlásky, což byl div, protože pokud si Amy pamatovala, obě babičky i dědečkové měli černé vlasy a její rodiče taky. "Večeře!" zavolali mamka s taťkou z kuchyně. "Tak pojďte, mrňousci, douklízíte to potom." řekla Amy laskavě. "Jupí!" zařvala dvojčata současně a než stačila Amy udělat jeden jediný krok, dvojčata už byla v kuchyni. Po večeři nemohla Amy dlouho usnout, a když konečně usnula, zdálo se jí o Frankiem.