Luckyes | Do duše okno - 11. kapitola

Seděli jsme s Vojtou v čekárně na rentgen. Na noze mi svítila nová bílá sádra. Doktor mě tu poslal, aby mi udělali pár snímků, měl podezření na vnitřní zranění. Po prášku na bolest to bylo celkem fajn. Sice bolest nezmizela úplně, ale dalo se to přežít.
"Jé, paní Čepková!" zvolala kolem procházející sestřička. Do důchodu už jí moc let nezbývalo, ale vypadala celkem čiperně a hlavně přátelsky. Ani mě nenapadlo ohradit se, že jsem Bělinová. Nemusím každému na potkání vykládat, že jsem "duševní porucha".
"To je dobře, že jste se konečně dostavila. Ivanka se na vás pořád ptá. Pojďte honem! Jé, co se vám to stalo? No, to mi povíte cestou." prohlásila a než jsem stačila nějak zareagovat nebo pochopit, co se děje, dobrácká sestřička už tlačila vozík, na kterém jsem seděla, pryč. Vojta spěchal za námi.

Seděli jsme s Vojtou opět v čekárně na rentgen. Brečela jsem. Vojta mě mlčky objímal. Slova útěchy už mu došla, sám měl na krajíčku, to na něm bylo poznat. To, co jsme viděli, už nikdy nedostanu z hlavy. Viděli jsme Ivanku. Nebylo divu, že je v nemocnici a že ji ta sestřička zná. Ležela tu v posledních třech letech častěji než doma. Na onkologii. Teď měla třetí a nejspíš poslední recidivu. Z roztomilé holčičky z fotky už toho moc nezbývalo. Holá hlava, vyhublý obličej i tělíčko, pohyby stařenky. Když mě uviděla stát ve dveřích, nadšeně zvolala: "Maminko!" a oči, ještě před chvílí unavené a vyčerpané, jako by ožily. Úplně se rozzářily. A pak pohasly zklamáním. "To nejsi ty. To je ona." "Co to povídáš, Ivanko?" nechápala sestřička, "Vždyť to je tvoje maminka, přišla se na tebe podívat." "Já vím, paní Slámová." pokývala Ivanka hlavou, počkala, až sestra vyjde z pokoje a pak se obrátila ke mně. "Vím, že nejste moje maminka. Vy jste ta druhá. Maminka mi o tom vykládala. To se jí prostě stává. Ale nemohla byste ji na chvíli zase pustit za mnou? Prosím!" škemrala. "Já, no, Ivanko... já nevím..." netušila jsem, co na to říct. Nemám žádný vypínač, abych se mohla přepnout do "režimu Aneta". "Víš, Ivanko," zachránil mě Vojta, "to není tak jednoduché. Stejně jako tvoje maminka ani Stela neví, jak to funguje. Neví, jak to udělat." "A vy jste kdo?" podívala se na něj Ivanka zvědavě. "Já jsem Vojta, kamarád tady Stely." Ivanka pokývla hlavou, že to bere na vědomí a pak se obrátila zase ke mně. "Ale já už moc chci maminku. Neviděla jsem ji už hrozně dlouho. Posledně, když volala, slibovala, že přijde, ale nepřišla." Vzpomněla jsem si, jak jsem se probrala na chodníku u fakultky v Porubě. Tak sem Aneta mířila, došlo mi. A díky mně tu nedošla.
"Když je maminka maminkou a ne tebou," vyprávěla Ivanka, "je tu se mnou každý den, dokud ji doktoři nepošlou domů. Určitě taky ví, že brzo půjdu do nebíčka, i když mi tvrdí, že to není pravda. Ale já jsem slyšela doktory, jak si o tom povídali. A já ji chci vidět. Než půjdu. Prosím!" pobrekávala. "Hrozně se mi po ní stýská. Tatínek je tu se mnou taky pořád, ale já chci i maminku. Prosím." "Zlatíčko," brečela jsem taky, "hrozně ráda bych to udělala, ale já nevím, jak tvou maminku přivést. Neumím to." "Tak mě prosím aspoň chytni za ruku." prosila. Když jsem to udělala, škemrala: "A ještě mi prosím zazpívej. Nemůžu tu vůbec usnout, ale když mi maminka zpívá, jde to úplně samo." "Dobrá. Ale moc zpívat neumím." "To nevadí." špitla Ivanka a pomalu se začínala uklidňovat. "A co chceš zazpívat?" "Ó, hřebíčku. Tu mám nejradši. A maminka to ví." rozbrečela se nanovo. "A můžeš u toho prosím zavřít oči?" poprosila skrz vzlyky. Přikývla jsem a dala se do zpěvu.
Poprvé se mi podařilo uspat dítě. Smutné, že to bylo to jediné, co jsem pro něj mohla udělat.

"Tak, vše je v pořádku, můžete být ráda, že to odnesla jen ta noha." prohlásil doktor, když si prohlížel moje rentgenové snímky. "Můžete jít." propustil nás, a tak jsme šli. Když jsme vycházeli z nemocnice, stále ještě rozklepaní, podařilo se mi vrazit do pana Čepky. "Pardon." omluvila jsem se. Pak mě popadl vztek, a tak jsem do něj ještě žďuchla. "Proč jste mi neřekl, že má Ivanka rakovinu?" "Chtěl jsem, ale nestihl jsem to, není lehké o tom začít. A copak by se tím něco změnilo?" zeptal se. "Já, já nevím." blekotala jsem. "Asi bych se s tím snažila něco udělat. Vytáhl z tašky jakýsi lísteček. "Na." vtiskl mi ho do ruky. "Zajdi tam. Já musím za Ivankou." a vykročil k bráně do nemocnice. Pak se ještě otočil: "A co to máš s nohou?" "To je na dlouhé vyprávění." odvětila jsem a prohlížela si lísteček. Byla to vizitka doktora Černého.