Luckyes | Do duše okno - 12. kapitola

Ležela jsem na úzkém zeleném gauči, doktor Černý seděl s notesem v ruce na křesle vedle mě a v puse žužlal propisku. Připadala jsem si trapně. Tohle snad bývá jen ve filmech, pomyslela jsem si. Nikdy by mě nenapadlo, že u psychologa se vážně leží na gauči. Vojta čekal venku. Doktor Černý na tom trval.
"Aneto, vnímáte mě vůbec?" zvýšil doktor Černý nepatrně hlas. "Nejsem Aneta, jsem Stela." pronesla jsem unaveně. Aspoň u psychologa snad můžu být sama sebou, být Stela a představovat si, že žádná Aneta neexistuje. Pak jsem jen zavrtěla hlavou. "To je jedno. Dá se to nějak léčit?" "Aneta se u mě léčí už od začátku své choroby. Nikdy se vám tyhle záchvaty nestávaly tak často, jako v poslední době. Říkáte, že jste si toho dříve ani nebyla vědoma?" "Přesně tak. Až před měsícem. Umíte to vysvětlit?" "Nevím. Myslím si však, že je to proto, že Aneta se teď snaží víc než kdykoli jindy zůstat sama sebou, aby mohla být s dcerou. Ivanku už jste viděla, že?" "Ano," polkla jsem. "Takže jistě chápete, proč. A myslím, že už kvůli té malé holčičce, a tak kvůli Anetě bychom to my dva měli vyřešit." "Takže nás můžete vyléčit trvale?" "Ano. Našel jsem trvalé řešení. Mluvil jsem o tomto novém léku s Anetou, ale odmítla ho užít. Tvrdí, že je to moc radikální. Tvrdí, že vy, Stelo, nejste jen nějaký přelud, představa, protože jste až příliš skutečná. Chováte se úplně jinak než ona, žijete jinak než ona, píšete knížky, po čemž ona nikdy nějak netoužila a nikdy to neuměla. Tvrdila, že když četla jeden váš rukopis, ač psaný její rukou, pochopila, že vy jste skutečně jiná osoba, jiná mysl uvězněná v té její. Že ona sama by nebyla schopna napsat z toho příběhu ani čárku. Já s tím však nesouhlasím." odmlčel se doktor. "Proč?" zmohla jsem se na otázku. "Protože to není možné. V jedné hlavě nemůže být mysl dvou různých osob. Je to jen jedna osoba. Aneta. Vy jste jen její alter ego, souhrn jejích tajných snů, přání, nadějí, útěk z příliš kruté reality. Myslím si, že se vás nechce zbavit, protože nechce o tento útěk přijít. Ví, že se blíží poslední úder osudu – že brzo přijde o dcerku a chce to vzdát, chce nejspíš po její smrti utéct svým myšlenkám nadobro. Proto si myslí, že vás potřebuje. Nejde léčit člověka, který se doopravdy léčit nechce." "Moment, moment. Co tím vším vlastně chcete říct? A jak můžu být souhrn jejích tajných snů, když jste sám řekl, že nikdy netoužila psát?" přerušila jsem ho. "To ano, ale vy děláte všechno možné, co ona nikdy nedělala, nezažila, neviděla... máte úplně jiný život. To psaní je v podstatě jen touha mít jinou práci, lepší, zajímavější, práci, ve které se člověk může seberealizovat, ve které je svým pánem, která mu vynáší dost peněz nejen na nezbytné živobytí, ale i trochu navrch. Myslíte, že takové požadavky splňuje dělat pokladní v supermarketu?" "Dobrá, dobrá, všechno, co říkáte, zní celkem logicky." připustila jsem neochotně. "Ale jak vysvětlíte tu změnu barvy očí?" "Jakou změnu?" "Cože? Vy to snad nevidíte? Tak se podívejte. Vidíte? Mám modré oči. Aneta je má hnědé." podívala jsem se mu přímo do očí. "Co to vykládáte?" nechápal doktor. "Vždyť vy máte oči hnědé." "Cože? To není možné." pohlédla jsem do zrcátka, které jsem vytáhla z batohu. Modré. Byly pořád modré. Vytáhla jsem občanku. "Podívejte. Vy nevidíte žádný rozdíl mezi mýma a jejíma očima na té fotce?" "Ne." prohlásil doktor. "Obě je máte hnědé. Vy to vidíte jinak?" "Ne." zapřela jsem. "Asi jsem se spletla." Díval se na mě nedůvěřivě, ale už se nevyptával. "Jaký je teda ten lék?" odvedla jsem řeč jinam. "Tady tenhle." přistrčil mi malý modrý prášek zabalený v neprodyšném plastikovém sáčku. "Nechal jsem si ho patentovat. Funguje jako takový vypínač. Nebo si to můžete představit jako zámek. Zamkne nechtěné představy do komůrky a klíč zahodí. Představa puf – přestane existovat." "Ech..." vyhekla jsem. "To jako chcete říct, že já přestanu existovat?" "Ano. Vy jste ta představa." potvrdil doktor chladnokrevně. "Ale, ech, já... to..." blekotala jsem, "to je vážně trochu moc... radikální. Jiné řešení opravdu není?" "Je to jediný způsob." Natáhla jsem tedy ruku a doktor mi na ni položil lék.
Vyšla jsem na chodbu a usmála se na Vojtu: "Mám dobré zprávy. Můžu se vyléčit." "Vážně?" zajásal Vojta. "Jak?" "Pojď, to ti povím cestou." vlekla jsem ho chodbou pryč a nejradši bych se rozběhla. Nebrzdila mě jen sádra, ale i snaha neprozradit se. Pomyšlení na prášek v kapse bundy mě tlačilo jako kámen v botě.