Do duše okno - 13. kapitola

"Takže tě čeká terapie?" ujišťoval se Vojta. Nasála jsem svěží vzduch a upřela zrak do dálky. Opírali jsme se o zábradlí rozhledny na Nové radnici a dívali se po okolí. Zbožňovala jsem to. Člověk nechal město pod sebou a kolem viděl jen samé kopce, lesy, řeku. Provětral si hlavu, zbavil se starostí. Vojta se ani moc nedivil, že jsem sem chtěla jít. "Jo. Doktor Černý říkal, že časem by se to mělo spravit. Pomocí těch terapií se prý zase jakoby spojíme v jednu osobu. Budeme si prý pamatovat oba životy, jako by to byl jen jeden." "Tý jo, a to je fakt možné?" nevěřil Vojta. A to jsem se tak snažila lhát přesvědčivě. "Prý jo. Jde o nějakou novou metodu, kterou si nechal patentovat." "A to se vám změní i oči?" vyzvídal. "To nevím. On totiž vůbec neviděl žádnou změnu. Tvrdil, že máme furt hnědé oči. Obě." "Jak to?" "To nevím." Odmlčeli jsme se. Pak se Vojta zeptal: "A jak dlouho to bude trvat?" "Asi měsíc." kecla jsem první, co mě napadlo. "Tak to už není moc času." odtušil Vojta. "Moc času na co?" nechápala jsem. Vojta však nic nevysvětloval a rovnou mě políbil. Dalšího vysvětlení už nebylo třeba. Kdybys tak věděl, jak málo času, pomyslela jsem si. Chtělo se mi brečet – jaká novinka – ale udržela jsem se. Proč, proč až teď? Vřískala jsem v duchu. Byli jsme předtím sice jen přátelé, ale v tom polibku bylo znát, že už dávno to bylo jinak, jen jsme si to nepřiznali. 

"Promiň." hlesl Vojta. "Měl bych říct, že mě to mrzí, ale nemrzí. Musel jsem to udělat. Měl jsem to udělat už dávno. Chtěl jsem, ale nebyl jsem si jistý, jestli to cítíš stejně jako já. Ale teď, když za měsíc už budeš úplně někdo jiný a budeš nejspíš chtít být jen s jejím manželem... musel jsem to aspoň zkusit. Snad..." začal, ale to už jsem jeho monolog přerušila druhou pusou.