Do duše okno - 14. kapitola

Ležela jsem doma s obličejem zabořeným v polštáři a brečela jsem. Hlavou mi běžel celý dnešní šílený den od probuzení na chodníku až po rozhlednu a následnou procházku u řeky. Prošli jsme se od rozhledny až daleko za Sýkorák. Samozřejmě po břehu. Bylo to nejkrásnější první rande, jaké jsem kdy zažila.
Pak jsme si u mě dali kafe a všechno bylo tak kouzelně jako dřív, o Anetě nepadlo ani slůvko, jako bychom se domluvili, že si nebudeme kazit náladu. Povídali jsme si úplně o všem možném, jako bychom se viděli poprvé a zároveň se znali odjakživa. Potom už Vojta šel domů, zítra musel do práce. Sice trochu protestoval, když jsem ho decentně vyhazovala, ale věděl, že by se měl pořádně vyspat.
A teď jsem tu už hodinu ležela, brečela do polštáře a nebyla schopna něco udělat. Přitom jsem Vojtu vyhodila právě proto, abych měla čas vše připravit. Až teď mi ale došlo, že vlastně nevím, co bych asi tak měla připravit.
V tom mi v hlavě vytanula vzpomínka na Ivanku. Na Ivanku prosící mě, ať jí vrátím maminku. Na dítě, které umírá daleko krutěji, než to čeká mě. Posadila jsem se a usušila si slzy. Zasedla jsem ke stolu a rozprostřela před sebou papír. V ruce jsem sevřela propisku. Zabodla jsem do papíru pohled, ale neviděla jsem ho.