Luckyes | Do duše okno - 17. kapitola

"Stelo? Tak tady jsi. Zvonil jsem na tebe snad 10x a pak jsem tě všude hledal." spěchal k ní Vojta. Beze slova k němu zvedla uslzené oči. Vojta se do nich překvapeně zahleděl. Byly vodově zelené. V rukou držela jakýsi papír. "Stelo?" otázal se Vojta a pak ještě dodal: "Aneto?" až po této otázce zvedl hlavu muž sedící vedle ní a Vojta v něm poznal Anetina manžela. Aneta přikývla, ale teď už to přikývnutí ani nepotřeboval. "Aha." hlesl zklamaně. "Ty jsi Vojta?" zeptala se Aneta. "Ano." potvrdil. "Na, chtěla, abych ti tohle dala." podala mu bílou obálku s nápisem Vojta, která na ni před chvílí vypadla z její obálky. Vojta nechápavě převzal obálku a v hlavě mu začalo tepat neblahé tušení. Podezření v něm vyvolal hlavně bezmocný tón, kterým Aneta pronesla slovo chtěla. "Proč?" zeptal se Vojta. "Nevím. Proč si to nepřečteš sám?" "Chci vědět, co se tady děje." nedal se Vojta odbýt. "Co se tady děje?" pronesla Aneta, jakoby se nad tím musela nejdřív zamyslet, ale téměř okamžitě vztekle pokračovala a přitom se ani nesnažila utírat proudy slz, které jí tekly z očí: "Děje se tady to, že doktor Černý je zatracený hajzl, který neumí dodržet slovo a který se neštítí ničeho, aby si prosadil své. Přesto, že jsem to výslovně odmítla, podal Stele lék, který ji zabil! Vrahoun jeden hnusný!" kvičela. "Tomu vůbec nerozumím. Jak to myslíš?" nechápal Vojta. "Jak to myslím?! Zabil nevinnou holku. Stela je pryč! Stela už neexistuje! Díky tomu kreténovi. Řekl jí, že je to jediná možnost a vnutil jí ho a ona se obětovala. Kvůli Ivanky. Abych s ní mohla být." rozeštkala se Aneta. Vztek byl vystřídán smutkem neskutečných rozměrů. "Obětovala se pro Ivanku. Jenže úplně zbytečně. Přišla jsem pozdě. Moc pozdě." zoufale objala svého manžela a oba brečeli. Žal a beznaděj, které z nich jen čišely, se nedaly vydržet, zvlášť když se ve Vojtovi všechno začalo svírat děsuplným poznáním, i když se snažil předstírat, že to není možné. Ale cítil, že se to prostě stalo. Vše do sebe zapadalo. To, jak ho Stela vyhazovala domů. Jak mu nechtěla říct skoro nic z toho, co jí vykládal doktor Černý. Jak kecali o všem možném bez ohledu na to, co se dělo v posledních dnech. Od okamžiku, kdy opustili čekárnu u Černého, se s ním loučila a on si ničeho nevšiml.
A ty Anetiny oči. Teď teprve pochopil, jak přesně ten odstín vypadá. Představte si, že máte hnědou a modrou plastelínu. Když je smícháte do sebe, dostanete tmavou, brčálově zelenou barvu. Zkuste oddělit všechnu modrou, ale nikdy z ní už nebude znova hnědá. Zbude vodnatá zelená. Modrá je pryč. Stela je pryč. Otočil se od brečícího páru a rozběhl se pryč z nemocnice. Hlavně být co nejrychleji pryč – to jediné si přál.