Luckyes | Do duše okno - 18. kapitola

"... už není času nazbyt. Nezapomínat, že tady vlastně vůbec nejde o mě. Jsem připravena? Ne. A udělám to? Ano." četl Vojta. Seděl na lavičce v parku a bylo mu úplně jedno, jestli někdo vidí potoky slz, kterými Stelin dopis kropil.
"Protože jinak to nejde. Nemůžu být zdí mezi Anetou a Ivankou. A pan Čepka s Anetou by nakonec byli zdí mezi námi.
Promiň, že jsem Ti o tom nic neřekla. Promiň, že jsem to rozhodla bez Tebe.
Promiň, že jsem se s Tebou pořádně nerozloučila.
Promiň, že jsem Ti neřekla, že Tě miluju, ale myslím, že to už stejně víš.
Promiň, že jsem Ti tak zkomplikovala život.
Ale věř, že nelituju jediného dne s Tebou. Lituju, že jich bylo tak málo. Doufám, že pochopíš, že jiný způsob nebyl. Že mi odpustíš.
Prosím Tě, vysvětlíš to Viki, Gabce a Tomovi? Mrzí mě, že jsem je z toho takhle vynechala. Jsou to nejlepší přátelé, jaké si člověk může přát. Ale sám víš, jak rychle se to všechno semlelo. Kdybych tušila, jaký bude konec, nejspíš bych jim to řekla. Ani jsem se s nimi nerozloučila.
Prosím Tě, můžete pro mě s partou udělat jednu věc? Až na tom bude Aneta s manželem nejhůř, nenechte je plácat se v tom samotné. Vemte je mezi sebe, zkuste je přivést na jiné myšlenky, nenechte je vykašlat se na život.
Uděláš to pro mě? Vím, že jo. Ještě nikdy jsi mě nenechal na holičkách. Řekni té naší partičce, že na ně nikdy nezapomenu. Nikdy na Tebe nezapomenu. Vím, že to zní jako klišé, ale napsat to musím:
Navždy Tě budu milovat.

Sbohem

                                               Tvá Stela

Její podpis nešel skoro přečíst, protože ho jeho slzy úplně rozpily.