Luckyes | Do duše okno - 20. kapitola

"Kecáš." vrtěl hlavou Tomáš. "To není možné." přidala se Viki. Jen Gabka mlčela a úplně zbledla. "Musel ses asi někde praštit do hlavy." "Jo, a to pořádně." přisadil si k Vikině myšlence Tomáš. Nepomohlo ani, když jim ukázal ten dopis. Původně se styděl jim ho ukázat, protože nevěděl, jak vezmou fakt, že spolu se Stelou tak trochu začali chodit. A jak to vzali? Nevěřili tomu, i když to viděli modré na bílém. A Stelinou rukou. Dobře totiž věděli, že kdyby věřili čemukoli z toho dopisu, museli by věřit tomu, že Stela je navždy pryč. Bylo snazší nevěřit, než si tohle připustit.

"Musíme jít za ní." promluvila konečně Gabka.

"Měli bysme jít do nemocnice nebo do bytu Čepkových. Tady nebude." domlouval jim snad posté Vojta, ale oni ho neposlouchali. Tomáš se opřel do zvonku u dveří, až se rozdrnčel, jakoby hořelo. Vojta už chtěl říct: "Vidíte, co jsem říkal." když tu se dveře najednou otevřely. Tomáš chtěl taky Vojtu setřít, že jim kecal, vždyť Stela tu stojí před nimi, živá a zdravá, ale pak jí pohlédl do očí. Stela měla vždycky modré oči. Tahle je měla zelené. Všichni tři na to zírali. Buďto si vzala barevné kontaktní čočky a tohle celé je jen hloupý vtip nebo...
"Jdete jako na zavolanou." pronesla vyčerpaně Aneta a udělala jim místo ve dveřích, aby mohli projít.

"Už musím domů." oznámila Aneta. "Nájemní smlouvu jsem zrušila, do konce měsíce to tu mám vystěhovat, tak mi dejte vědět, pokud byste si chtěli vzít třeba nějaký nábytek, jinak to rozprodám. Až budete odcházet, tak dveře jen přibouchněte." Zamířila ke dveřím, pak se ještě otočila a řekla: "Upřímnou soustrast." Pak za ní bouchly dveře. Rozhostilo se ticho. Gabka seděla zkroucená do klubíčka v křesle a potichu brečela. Viki seděla na posteli a neustále si pohrávala s přívěskem delfínka, který si hned pověsila na krk. Věděla, že už ho nikdy nesundá, dokud se sám nerozpadne. Tomáš ležel na posteli vedle Viki a hleděl do stropu. Vojta stál opřený o zárubeň dveří a vypadal, že si zaujatě prohlíží podlahu. První se ozval Tomáš: "Já tomu prostě nevěřím." "Cože?!" vyletěl Vojta, teď už fakt naštvaný takovou zatvrzelostí. "Vždyť jsi to viděl na vlastní oči. Ani vás nepoznala, kdo jste kdo a pak si vaše jména furt pletla. Chovala se úplně jinak než Stela, tak vážně a upjatě. Všiml sis těch zelených očí? A vytratila se, jak nejrychleji to šlo. Myslíš, že jsem to s ní na vás nahrál?" běsnil.

"Nevěřím, že uvěřila doktoru Černému." upřesnil Tomáš. Vojtovi sklaplo. "Máš pravdu," přidala se Viki, "Nechápu, jak si mohla jen tak vzít nějaký prášek, aniž by věděla, jak přesně bude doopravdy fungovat. Vždyť toho doktora ani neznala, mohl to být podraz. Mohlo to zabít třeba i Anetu nebo jí to nějak poškodit mozek. Po pravdě, kdyby tam nebyla ta Ivanka, myslela bych si, že to na ni hrál i ten Rosťa." "Dobře. Ale jaký by k tomu měl důvod?" promluvila škytavě Gabka. "Proč by ji přesvědčoval, že ona je někdo jiný? Proč by jí ten doktor dával lék, který by jí mohl ublížit? Ten doktor prostě věřil, že dělá správnou věc. Pro Anetu." "Nebo to byl blázen." domnívala se Viki. "Myslel jsem to tak," vzal si slovo zase Tomáš, "jak mohla věřit tomu, že je jen duševní poruchou? Když žila a normálně myslela, fungovala? Věřit doktorovi, který ji ani nezná? Co když celá Aneta je jen představou a to Stela je skutečná?" Všichni mlčeli. Po chvíli promluvil Vojta: "Ne. Aneta nebyla představou. A Stela si nepamatovala ze svého života pořádně nic, žádné vzpomínky na rodiče, dětství, školu... až do dospělosti. Až ty tři roky. Sama mi to říkala." "Takže ty věříš, že byla představa? Jen výmysl?" ozvala se bojovně Viki. "Já... já nevím. Víš, vlastně mi to je úplně jedno." vzdychl Vojta. "Podstatné je jen to, že už není. Že už ji nikdy neuvidím." odmlčel se.
Po chvíli špitla Gabka: "Je to hrozně divný." Všichni na ni pohlédli, jak to myslí, a tak pokračovala: "Říkáte, že Stela umřela, a přitom tu před chvíli s námi mluvila a přála nám upřímnou soustrast. Vím, že je to Aneta a ne ona, ale chápete, ne? Pořád chodí, mluví, vypadá jako Stela. Je to děsivé. Nemůžeme Stelu ani pohřbít."
"Kruci." hlesl Tomáš. Všichni se k němu otočili. Právě otevřel obálku s nápisem Parta a teď v ruce držel šest poukazů na zájezd do Paříže, patrně pořízených přes internet. "Proč šest?" nechápala Viki. Vojta vzal Tomášovi obálku z ruky a po chvíli z ní vytáhl lísteček. Nahlas přečetl: "Vojto, nezapomeň, až jim bude nejhůř..." Nikdo nic neříkal, ale všem to došlo. Aneta a Rosťa. "Není tu žádné datum, má to neomezenou platnost." zkoumal Tomáš. "Nejhůř je jim teď. Takže platnost okamžitá." prohlásil Vojta. "Ale proč Paříž?" vyzvídala Gabka. Vojta už skoro vycházel ze dveří, a tak jen tiše utrousil: "Její první vzpomínka." a zabouchl za sebou. Nikdo za ním neběžel, za což byl rád. Potřeboval být sám.