Luckyes | Do duše okno - 22. kapitola

"Podívejte, je to ona. Vážně je to ona!" vřískala Viki a hladila dřevěnou lavičku. Všichni se kolem ní seběhli. "Jaks to poznala?" nechápal Rosťa. "Copak nevidíš? Je tu vyryto S. B. To jsou její monogramy." předběhla Viki Aneta. Rychle si na ni posedali. Protože na Viki s Anetou nezbylo místo, sedla si Viki na Tomáše a Aneta na Rosťu. Teď měli dokonalý výhled na Eiffelovku a noční Paříž.
"Můžeme začít." odstartovala to Gabka a pokývla na Vojtu. Ten ztěžka polkl, zhluboka se nadechl a začal: "Stelo, podařilo se ti změnit naše životy jen tím, že jsi existovala. Díky tobě jsme se naučili užívat si každého okamžiku našeho života. Navždy tě budu milovat." Po něm pokračovala s třesoucím se hlasem Viki: "Vždy jsi byla a budeš nejlepší kamarádkou, jakou jsem kdy měla. Mrzí mě, že jsme ve tvém největším trápení nebyli s tebou." Pak promluvila Gabka se slzami v očích: "Snad s nikým jsem se vždy tolik nenasmála jako s tebou. Nikdy jsem tě neviděla jinak než spokojenou a šťastnou. Jen ty jsi mě dokázala rozesmát tak, že jsem zapomněla na všechny své starosti a připadala si šťastná taky. Nikdy na tebe nezapomenu." Po ní následoval Tomáš, zdánlivě ledově klidný: "Bylas člověk, který nám viděl až na dno duše, který znal i naše stinné stránky a přesto se od nás neodvracel. Mrzí mě, že jsme se s tebou nemohli rozloučit." Po něm si rozpačitě vzal slovo Rosťa: "Nenáviděl jsem tě za to, že mi kradeš manželku a mojí dceři matku. Když jsem tě však poznal, pochopil jsem, že nejsi zloděj, nýbrž taktéž okradená. Ukázalas, že jsi silnější než kdokoli z nás."
Následovala chvíle ticha, během které se všichni začali obracet na mlčící Anetu. Když už bylo ticho skoro neúnosné, konečně promluvila: "Obětovala ses pro Ivanku. Za to ti nikdy nepřestanu být vděčná. Vzdala ses svého života, i když jsi netušila, jestli to bude fungovat. Jestli já druhou šanci, kterou jsi mi dala, nezahodím. Jestli nezahodím život, když ztratím smysl svého života. Když ztratím Ivanku. Ale udělalas to i přesto, žes musela opustit lidi, které na světě nejvíc miluješ. Díky tomu jsem pochopila, jak by bylo sobecké zahodit tvou oběť. Nemůžu se jen kvůli svému zármutku vykašlat na svého manžela. Děkuji, že jsem si to díky tvé oběti uvědomila. Tvoje desatero jsem splnila, neboj. Jen poslední část desítky jsem ještě nesplnila, ale dodržím to. Splním to. Pro tebe." Po ní řekl ještě Vojta:

"Nikdy na tebe nezapomeneme. Nikdy." a po něm všichni zopakovali: "Nikdy." Pak už všichni mlčeli, koukali na Eiffelovku, zářící ještě jasněji než hvězdy nad nimi, a ztráceli se ve vlastních vzpomínkách a myšlenkách.
Aneta objímala Rosťu a víc než na Eiffelovku zírala na černou oblohu. "Mrzí mě, že tu není Ivanka." šeptla mu do ucha. Už nebrečela. Nezbyly jí žádné slzy. "Že to nemůže vidět s námi." Rosťa ji sevřel v náručí pevněji a, s pohledem taky upřeným na hvězdy, řekl:
"Neboj, ona to vidí. Vidí nás. Obě nás vidí."