Amy - 3. kapitola

Druhý den ráno k ní přiletěla Jane a celá nadšená ječela: "Mám psa, mám psa!" Amy ji soucitně poplácala po zádech a podívala se na ni pohledem: "Chudák, zbláznila se...".

Jane se tedy dala se do vysvětlování:

"Víš, babička mi chtěla udělat radost, a tak místo ke kamarádce jela do útulku a vybrala mi malého roztomilého, hnědého voříška. Jmenuje se Matty. Lepší jméno pro tak roztomilého pejska si ani nedovedu představit!" A v podobném duchu se nesly i další ódy na vysněného psa. Tak tak, že se Amy podařilo dotlačit rozjuchanou Jane do školy. Tam jí napadlo, že to možná byla chyba, protože Jane byla  úplně mimo a v hlavě měla jen Mattyho. S takovou bude Nick brzo žárlit, pomyslela si Amy. Nahlas to neřekla, protože vstoupit Jane do jejího nadšeného monologu prostě nešlo.

Zazvonilo, do třídy nedočkavě přispěchal učitel dějepisu a hodina začala. Jenže Jane to prostě nezaregistrovala a dál pěla ódy na Mattyho. To bohužel zaregistroval učitel. Amy Jane nakopla pod lavicí, štípla ji do ruky, sykla na ni – všechno marné. Jane se nedala vyrušit, i když na ni učitel vrhal naštvané pohledy a významně odkašlával. "Proboha, už sklapni!" sykla Amy na Jane, možná trochu hlasitěji, než měla v úmyslu. Jane se dotčeně zarazila v půlce věty: "...ale proč?" nechápala. Amy kývla hlavou k tabuli. Jane se podívala naznačeným směrem a hlesla: "A sakra..." "K tabuli!" zahřímal učitel. Jane se s hlasitým "Ách jo..." přiloudala k tabuli a začalo zkoušení. Smutné "ach jo" jí však dlouho nevydrželo. I když si sedala s pětkou, vůbec nevypadala, že by jí to vadilo. Jen co zazvonilo, šly s Amy na chodbu a ona už zase nemluvila o ničem jiném než o Mattym. Velmi hlasitě a pořád dokola omílala: "Matty má tak šibalská očka a tak krásně se směje pod vousy a je tak čiperný a roztomilý!" Ani si nevšimla, že za ní jde

Nick. Jakmile to uslyšel, úplně strnul. Netušil, že Matty je jenom pejsek. Naštěstí Amy bleskurychle pochopila situaci, a tak Nicka, který se už už chystal nešťastně jako malá holka rozběhnout pryč, zadržela a uklidnila ho: "Klídek, Matty je její nový pes!" Jane jí teď měla děkovat za záchranu své lásky, ale ani si nevšimla, že vůbec byla ohrožena. Hned po škole táhla Jane Amy k nim do bytu. Babička spala ve svém pokoji, a tak tiše přešly po špičkách do Janeina pokoje. Tam se v pelíšku v rohu u postele krčilo malé hnědé chlupaté klubko. Když Matty otevřel oči, pochopila Amy Janeino básnění. Matty byl opravdu úžasně roztomilý. Jakmile uviděl svou novou paničku, zavrtěl nadšeně ocáskem. "Mrkej," prohodila Jane k Amy, vytáhla dlouhou dřevěnou píšťalku, přiložila ji k ústům a špitla: "Matty, kobru!" a pejsek se postavil na zadní, vypadalo to, jako by prosil. To je toho, pomyslela si Amy, tohle zvládne obyčejný průměrný čoklík, ale Jane tohle pravděpodobně neví, holt hrdá "matka". Ale co to? On se kýve! Vlastně tančí?! Jane mezitím foukala do píšťalky, ale žádný zvuk se neozýval a ona to zjevně ignorovala. Amy to celé přišlo komické, za pár sekund tomu však přišla na kloub. Ahá, pejsek se snaží napodobit tančící kobru, co naplat, že na to nemá proporce... Ale je tak nemotorný... roztomilý až k sežrání.  "Co na to říkáš?," ptá se nedočkavě Jane a Amy jen zaklapne pusu a ozve se: " Páááni, je fakt talentovaný! Dáš mi ho?" zažertuje Amy.  "Prý ho to naučili v tom útulku. A to je přitom ještě tak malý!"rozplývala se Jane. Matty stále vrtěl ocáskem a čekal na pochvalu. Samozřejmě se jí dočkal. Jane ho podrbala za ušima, a když se svalil na záda a převalil se, podrbala ho i na bříšku. "No, Matty, ty jsi tak šikovný pejsek!" chválila ho Amy. "No to teda jsi, ty můj malý bobku!" přisvědčovala pyšně Jane a bylo na ní vidět, že tak velkou radost ještě nikdy nezažila. Být to stará osoba, mohl ji z přemíry té radosti trefit šlak. Za chvilku bylo slyšet Mattyho tichounké chrápání. "Víš, žes měla dneska fakt kliku?" zeptala se Amy. "A to jako v čem?" nechápala Jane. "Ále, jak se na chodbě rozplývala nad Mattíkem, prošel kolem Nick. Chudák, asi si myslel, že máš nějaký nový objev. Ale neboj," dodala, když si Jane zakryla pusu, aby nevyjekla nahlas  ",vysvětlila jsem mu to."  "No tak to by byl konec! Fakt ti moc děkuju, Amy, máš to u mě. Ještě štěstí, že tě mám." děkovala Jane. Potom už se musela Amy zvednout, protože doma na ni taky čekal pejsek potřebující vyvenčit. Po chvilce dorazila domů a Ben ji přivítal s ocasem provinile staženým mezi nohy. "Co pak je Bene, čeho se bojíš?" kroutila hlavou, když Ben začal couvat před její rukou. "Neboj se, hned s tebou půjdu ven, jen se ještě napiju, jo?" a hned taky vykročila ke kuchyni. Ben zakňučel tak teskně, až se Amy zlekla. "Benečku, co je?" a natáhla se, že ho pohladí. Zase ucukl a znovu zakňučel a pak odběhl a zalezl pod postel. Co s ním proboha je? divila se Amy v duchu a rychle vešla do kuchyně, aby se napila. A je po záhadě, ušklíbla se. Nic se mu nestalo, jen se hrozně nudil a teď má strach, že mu vynadám za tu spoušť. Spoušť však byla slabé slovo pro to, co milý Beneček zvládl během jednoho dopoledne v kuchyni udělat. Podlahu nebylo ani vidět pod nánosy roztrhaných plyšáků, kapesníků, letáků a... "Bene! Kolikrát ti máme říkat, že nesmíš vytahovat nic z odpaďáku?!" zaječela Amy.

Odpovědí jí bylo jen bojácné zakňučení. "No to snad ne, mamka nás zabije," hlesla Amy při pohledu na záclony. Mamka si sice vždycky stěžovala, že ty záclony jsou příliš dlouhé, ale takové zkrácení si určitě nepředstavovala... Dále Amy viděla, že se Benovi konečně podařilo přijít na to, jak si čumákem otevřít dveře od spíže. A taky, že našel nejen svou masovou konzervu a granule, ale taky piškoty, bábovku, mléko a že mu zřejmě zachutnal i chleba a rohlíky. Potom taky uviděla vprostřed kuchyně hromadu bačkor (alespoň odhadovala, že jsou to bačkory), které před Benem tak pečlivě schovali do vysokého botníku. Zřejmě nebyl tak vysoký, jak jsme se domnívali.  Teprve teď si Amy všimla toaleťáku nataženého od záchodu až do kuchyně. Ben asi viděl tu reklamu o nezvedném pejskovi, uchechtla se Amy v duchu. "Bene, ke mě!" řekla velmi přísným hlasem. Ben, i když nerad, vždycky poslechl, když mu něco Amy nakázala tímto tónem. Ani teď tomu nebylo jinak – sice se doslova připlazil, ale přišel. "Bene, co má tohle znamenat?" máchla rukou směrem do kuchyně. Pak se tak trochu zasekla. Co teď? To mu má říct, ať to po sobě uklidí – to asi těžko. Kdyby se aspoň netvářil tak provinile... "Bene, tohle se nedělá. To je fuj! Janeina babička ti poslala špekáčky, ale myslím, že si je sním sama." a s chutí před ním snědla dva špekáčky. Ben ji celou dobu hypnotizoval očima, ale nezabralo to. "Mňam, to je dobrota, škoda, že zlobiví pejsci špekáčky nejedí." Věděla, že jejím jízlivým kecům nerozumí, ale že chápe, že právě přišel o dobrůtku. Sklesle zalezl zpátky pod postel. Amy se s povzdechem pustila do likvidace spouště. Pak zavolala provinilce: "Bene!", a ten hned vzápětí přiběhl v naději, že mu přece jenom aspoň jeden nechala. "No pojď, jdeme ven." vysvětlovala mu zcela zbytečně, když mu připínala obojek. Jakmile Ben slyšel to magické slůvko ven, rázem zapomněl na špekáčky a mohl si ocásek uvrtět, jak se těšil, až Amy konečně otevře dveře.

Cestou zpátky málem vrazila do mamky. Nadšeně se pozdravily. "Jak ses měla v práci? A jak to, žes vůbec skončila tak brzy?" "V práci bylo fajn, zákazníků přišlo hodně. Ale teď odpoledne už tolik zákazníků nechodí, a tak jsem ještě zkontrolovala, jestli mají všechna zvířata co jíst i pít a nechala jsem tam jen Martu. Jo, a pozvalas už Jane i s její babičkou na oslavu tvých 15tin? Už se nemůžu dočkat, až ji poznáme. Vždyť jsi říkala, že je jako tvoje vlastní babička. No, a myslím, že dvojčatům by se nějaká babička taky šikla." "No, ještě ne, ale zítra to napravím, jo?" "Fajn." To už došly ke vchodovým dveřím.

Večer, když už děti spaly, si rodiče s úsměvem říkali: "Už za dva dny jí to konečně řekneme!"