Amy - 4. kapitola

Další den Amy zaběhla za Jane, aby ji i její babičku konečně pozvala na svou zítřejší oslavu. "Tak to je super! V tom případě přijď ty i s celou svou rodinou k nám." "Proč?" nechápala nejdřív Amy. "Neříkej, žes zapomněla," popichovala ji Jane, "vždyť víš, že den po tobě slavím 16tiny. Babičce určitě nebude vadit, když nás bude víc. Stejně toho vždycky na oslavu nachystá tolik, že to pak dojídáme ještě týden. Jo, a víš co je nového? Včera, když jsi odešla, zavolal mi Nick a pozval mě na rande do kavárny svého dědy. Myslím, že se jmenuje Sam, je sympatický vtipálek a bylinkář, a má pořádné svaly – kdyby ten vystupoval v pohádce O veliké řepě, žádná pohádka by to už nebyla, protože s tu řepou by si hravě poradil sám," vykládala Jane, "skvěle by se hodil k babičce. Už je přímo vidím, jak spolu ryjou zahrádku a navštěvují botanické zahrady. Asi si zahraju na dohazovačku. Chápeš, prostě náhodou s babí zajdem do kavárny a náhodou nás přijde obsloužit Sam a já jí ho představím a pak jí o něm budu pořád dlouho vykládat, dokud se nechytí na udičku. Nick bude zase panu Samovi vykládat o krásné paní Isabele. Pak bude jen otázka času, kdy se dají dohromady." "Ty jsi ale blázen. Tvoje babička podle mě nemá moc pomyšlení na chlapy." "Vsadíš se?" "Proč ne. O co?" "Nóóó... co takhle o pajsku?" "Dobře, beru. Ale musíš jich dát dohromady ještě tento měsíc, to znamená, že máš čas necelé dva týdny." "Žádný problém." A tak si plácly.

Jane si sedla na postel a zavolala: "Matty! Mattíku, pojď ke mě!" Když Matty přiběhl, vzala si ho na klín a hladila ho po hřbetě. Amy se k němu naklonila a drbala ho za ušima: "Ty jsi tááák roztomilý! Bylas už s ním dnes odpoledne venku?" "Ne, ještě ne." "Tak pojď se mnou k nám, vyzvednem Bena a můžem je konečně seznámit." "To je super nápad!" souhlasila Jane, a tak vyrazily. Ben a Matty si přesně podle jejich očekávání padli do oka. Na louce, kam je holky zavedly a pustily navolno, si spolu fajně poběhali a skamarádili se s dalšími psy. Holky se na chvilku zakecaly a během té chvilky si Ben a Matty pořádně vjeli do chlupů. Mattymu se totiž zalíbila maltézačka Cindy, ta si však všímala jen Bena. To ovšem holky nevěděly. Musely je od sebe odtrhovat, aby se neporafali. Lépe řečeno, aby zuřivý Matty neporafal Bena. "Museli si něco udělat, třeba se pohádali. Ale to se nikdy nedozvíme." konstatovala Amy. V tu chvíli ji ani nenapadlo, že za pár dní už to nebude pravda.

"No, budu muset jít, slíbila jsem mamce, že ve čtyři převezmu mrňata já, mamča má nějaké vyřizování ve městě.

Tak čau." "Ahoj, uvidíme se zítra!" "Už se nemůžu dočkat!" vykřikla nadšeně Amy a letěla domů.

Doma zalapala po dechu. Nebylo to kvůli běhu. Mamka ji totiž zavedla do pokoje dvojčat a tam – nikde klubko vřeštících sourozenců hrajících si s Benem, nikde schovaná mrňata připravená na ni bafnout. Až ji to skoro vyděsilo. Když se jí konečně povedlo popadnout dech, zvolala: "Proboha, kde jsou dvojčata?!" "Pst," okřikla ji mamka, "vždyť je vzbudíš." Opravdu spali. Leželi ve svých postýlkách tak zachumlaní v peřinách, že je ani nebylo vidět. "Šli spát, ale neboj, horečku nemají. Však bylo na čase, aby aspoň na chvíli usnuli, už nebylo možné jejich hyperaktivitu bez pauzy zvládnout." usmála se Peggy. Usmívala se ale kapku nervózně. To Amy trochu zarazilo, ale ne tak jako pohled na spící sourozence. Vždyť byly teprve čtyři hodiny! Ještě se nestalo, aby Danielka s Denisem usnuli tak brzy. Amy se obávala, že se prospí teď ve dne a v noci budou bantovat. "A neboj, bantovat nebudou... Nikdo bantovat nebude." řekla Peggy, jako by jí četla myšlenky a šibalsky se usmála.

Potom si oblékla bundu a boty a odešla do města. Amy, stále ještě s vykulenýma očima a otevřenou pusou, šla do svého pokoje a cestou pohladila Bena po hlavě. V pokoji si sedla do křesla se svou oblíbenou knížkou. Tato knížka byla sice velmi stará, ale Amy na ni nedala dopustit, protože i když ji četla už nejmíň po šesté, vždycky se u ní hodně nasmála. Dnes však byla ve vzduchu cítit nějaká ospalá atmosféra, a tak Amy brzo klimbla hlava do knížky. Tak ji našli Peggy s Jonathanem a uložili ji do postele. Nemohli se dočkat rána. Zítra měl být totiž den D, na který jejich dcera nikdy nezapomene.