"My jsme fakt tady! Jsme tady! Já tomu nemůžu uvěřit!" vřískal Vojta jako malá holka, až se za námi lidi otáčeli. "Nádhera, co?" pokývla jsem s hlavou, zatímco jsem se snažila odhadnout, jak dlouho ještě budeme čekat ve frontě na lanovku na pevnost Hohensalzburg. Tipovala bych tak půlhodinu.

O dva dny později jsme šli s Vojtou odevzdat náš rukopis do nakladatelství. Nemohla jsem uvěřit, že jsme to fakt stihli. Já se s tím smolím takovou dobu – s Vojtou to máme za dva dny. Sice je z toho teď spíš komedie než napínavé sci-fi, ale neměnila bych na tom nic. "Takže příště píšeme už jen spolu." napůl jsem oznámila – na půl jsem se smála. "Proč ne. Ale to mě budeš muset uvést jako spoluautora." pronesl naoko vážně Vojta. Beze slova jsem mu ukázala přední stranu rukopisu, kde bylo uvedeno jak moje, tak jeho jméno. Otevřel pusu údivem dokořán tak mocně, že mu málem třískla o chodník.
Další dva hektické týdny byly ve znamení vzájemné spolupráce. Společně jsme chrlily jeden článek za druhým a rozesílali je, kde se dalo, abych co nejdříve měla nové působiště pro publikování. Jen díky Vojtově pomoci se mi podařilo tuhle pracovní krizi, způsobenou únosem, překonat. Vojta byl neúnavný, energie z něj přímo čišela, měl spoustu nápadů, pořád vtipkoval, podporoval mě, a u toho všeho ještě zvládal chodit do své práce. Rozhodla jsem se, že mu to musím nějak oplatit.

Otevřu oči. Asi jsem usnula. Hlava mi třeští. Do okna se opírá slunko, nádhera, jen kdyby mi nesvítilo přímo do očí. Počkat... nepamatuju si, že bych šla do postele. A že bych si oblíkala pyžamo. To bude asi tím šokem. Ale růžové pyžamo? Vždyť

Nohy už mě bolí od skákání, v krku mě škrábe, ale stále řvu z plných plic "Sbírku zvadlejch růží" společně s Wanastowkama a s naší partou. Celá Garage ječí: "Vlasy od vína,

PROLOG

 V této rubrice budou postupně přidávány kapitoly mé povídky Do duše okno.