Luckyes | Luckyes

"Podívejte, je to ona. Vážně je to ona!" vřískala Viki a hladila dřevěnou lavičku. Všichni se kolem ní seběhli. "Jaks to poznala?" nechápal Rosťa. "Copak nevidíš? Je tu vyryto S. B. To jsou její monogramy."

"Kecáš." vrtěl hlavou Tomáš. "To není možné." přidala se Viki. Jen Gabka mlčela a úplně zbledla. "Musel ses asi někde praštit do hlavy." "Jo, a to pořádně." přisadil si k Vikině myšlence Tomáš. Nepomohlo ani, když jim ukázal ten dopis. Původně se styděl jim ho ukázat, protože nevěděl, jak vezmou fakt, že spolu se Stelou tak trochu začali chodit. A jak to vzali? Nevěřili tomu, i když to viděli modré na bílém. A Stelinou rukou. Dobře totiž věděli, že kdyby věřili čemukoli z toho dopisu, museli by věřit tomu, že Stela je navždy pryč. Bylo snazší nevěřit, než si tohle připustit.

"Musíme jít za ní." promluvila konečně Gabka.

"... už

"Rosťa!" zajásala v duchu, když uviděla svého manžela vycházejícího z nemocničního pokoje jejich dcerky. "Rosťo!" zvolala nahlas, a jak nejrychleji to se sádrou na noze šlo, k němu zamířila. "Aneto?" zeptal se. Ta otázka

Ležela jsem doma s obličejem zabořeným v polštáři a brečela jsem. Hlavou mi běžel celý dnešní šílený den od probuzení na chodníku až po rozhlednu a následnou procházku u řeky. Prošli jsme se od rozhledny až daleko za Sýkorák. Samozřejmě po břehu. Bylo to