Luckyes | Luckyes

"Podívejte, je to ona. Vážně je to ona!" vřískala Viki a hladila dřevěnou lavičku. Všichni se kolem ní seběhli. "Jaks to poznala?" nechápal Rosťa. "Copak nevidíš? Je tu vyryto S. B. To jsou její monogramy."

"Kecáš." vrtěl hlavou Tomáš. "To není možné." přidala se Viki. Jen Gabka mlčela a úplně zbledla. "Musel ses asi někde praštit do hlavy." "Jo, a to pořádně." přisadil si k Vikině myšlence Tomáš. Nepomohlo ani, když jim ukázal ten dopis. Původně se styděl jim ho ukázat, protože nevěděl, jak vezmou fakt, že spolu se Stelou tak trochu začali chodit. A jak to vzali? Nevěřili tomu, i když to viděli modré na bílém. A Stelinou rukou. Dobře totiž věděli, že kdyby věřili čemukoli z toho dopisu, museli by věřit tomu, že Stela je navždy pryč. Bylo snazší nevěřit, než si tohle připustit.

"Musíme jít za ní." promluvila konečně Gabka.

"... už

"Rosťa!" zajásala v duchu, když uviděla svého manžela vycházejícího z nemocničního pokoje jejich dcerky. "Rosťo!" zvolala nahlas, a jak nejrychleji to se sádrou na noze šlo, k němu zamířila. "Aneto?" zeptal se. Ta otázka

Ležela jsem doma s obličejem zabořeným v polštáři a brečela jsem. Hlavou mi běžel celý dnešní šílený den od probuzení na chodníku až po rozhlednu a následnou procházku u řeky. Prošli jsme se od rozhledny až daleko za Sýkorák. Samozřejmě po břehu. Bylo to

Ležela jsem na úzkém zeleném gauči, doktor Černý seděl s notesem v ruce na křesle vedle mě a v puse žužlal propisku. Připadala jsem si trapně. Tohle snad bývá jen ve filmech, pomyslela jsem si. Nikdy by mě nenapadlo, že u psychologa se vážně leží na

"Slečno, halo, proberte se!" zvonilo mi v uších. Zdálo se mi, že se se mnou třese celý svět. Když jsem otevřela oči, došlo mi, že jediné, co se třese, je moje hlava. Nade mnou se totiž skláněla postava v bílém, pravděpodobně doktor, a lehce mě profackovala. V první chvíli mě to naštvalo,

Vojtovi však na panu Čepkovi asi nepřipadalo nic divného, a tak se od něj nechal pozvat dovnitř a mě vtáhl s sebou. Seděli jsme tedy u Čepkových v obýváku a já měla pocit, že se mi to snad zdá. Nic z toho se nemůže být pravda. Tohle se neděje. Vždyť

O pár hodin později sedím s Vojtou v čajovně, kde si dopřáváme vodní dýmku na uklidnění.
Vojta mi vypráví, co se vlastně dělo. "Konečně jsme vystáli frontu na tu lanovku a jeli jsme nahoru na Hohensalzburg, vystoupili jsme z lanovky a já tě