"Podívejte, je to ona. Vážně je to ona!" vřískala Viki a hladila dřevěnou lavičku. Všichni se kolem ní seběhli. "Jaks to poznala?" nechápal Rosťa. "Copak nevidíš? Je tu vyryto S. B. To jsou její monogramy."

Seděla u čerstvého náhrobku. Poprchávalo. Lidé už se dávno vytratili. Sbírala síly. Kdysi by si myslela, že tohle by nikdy neudělala. Vyprávět si s mrtvým nad jeho hrobem. Vždyť ten člověk už dávno nic neslyší. No, časy

"Kecáš." vrtěl hlavou Tomáš. "To není možné." přidala se Viki. Jen Gabka mlčela a úplně zbledla. "Musel ses asi někde praštit do hlavy." "Jo, a to pořádně." přisadil si k Vikině myšlence Tomáš. Nepomohlo ani, když jim ukázal ten dopis. Původně se styděl jim ho ukázat, protože nevěděl, jak vezmou fakt, že spolu se Stelou tak trochu začali chodit. A jak to vzali? Nevěřili tomu, i když to viděli modré na bílém. A Stelinou rukou. Dobře totiž věděli, že kdyby věřili čemukoli z toho dopisu, museli by věřit tomu, že Stela je navždy pryč. Bylo snazší nevěřit, než si tohle připustit.

"Musíme jít za ní." promluvila konečně Gabka.

Vešla do Stelina bytu a zabouchla za sebou dveře. Dva dny k tomu sbírala síly. Doma už však nemohla vydržet.
Ivančina nepřítomnost na ni čišela ze všeho  - z prázdné postýlky, ze skříně plné růžového, bílého

"... už

"Stelo? Tak tady jsi. Zvonil jsem na tebe snad 10x a pak jsem tě všude hledal." spěchal k ní Vojta. Beze slova k němu zvedla uslzené oči. Vojta se do nich překvapeně zahleděl. Byly vodově zelené. V rukou držela jakýsi papír. "Stelo?"

"Rosťa!" zajásala v duchu, když uviděla svého manžela vycházejícího z nemocničního pokoje jejich dcerky. "Rosťo!" zvolala nahlas, a jak nejrychleji to se sádrou na noze šlo, k němu zamířila. "Aneto?" zeptal se. Ta otázka

EPILOG

Ležela jsem doma s obličejem zabořeným v polštáři a brečela jsem. Hlavou mi běžel celý dnešní šílený den od probuzení na chodníku až po rozhlednu a následnou procházku u řeky. Prošli jsme se od rozhledny až daleko za Sýkorák. Samozřejmě po břehu. Bylo to

"Takže tě čeká terapie?" ujišťoval se Vojta. Nasála jsem svěží vzduch a upřela zrak do dálky. Opírali jsme se o zábradlí rozhledny na Nové radnici a dívali se po okolí. Zbožňovala jsem to. Člověk nechal město pod sebou a kolem viděl jen samé kopce, lesy, řeku. Provětral si hlavu, zbavil se starostí.

Ležela jsem na úzkém zeleném gauči, doktor Černý seděl s notesem v ruce na křesle vedle mě a v puse žužlal propisku. Připadala jsem si trapně. Tohle snad bývá jen ve filmech, pomyslela jsem si. Nikdy by mě nenapadlo, že u psychologa se vážně leží na

Seděli jsme s Vojtou v čekárně na rentgen. Na noze mi svítila nová bílá sádra. Doktor mě tu poslal, aby mi udělali pár snímků, měl podezření na vnitřní zranění. Po prášku na bolest to bylo celkem fajn. Sice bolest nezmizela úplně, ale dalo se to přežít.
"Jé, paní Čepková!" zvolala kolem procházející sestřička. Do důchodu už jí moc let nezbývalo, ale vypadala celkem čiperně a hlavně přátelsky. Ani mě nenapadlo ohradit se, že jsem Bělinová. Nemusím každému na potkání vykládat, že jsem "duševní porucha".
"To je dobře, že jste se konečně dostavila. Ivanka se na vás pořád ptá. Pojďte honem! Jé, co se vám to stalo? No, to mi povíte cestou." prohlásila a než jsem stačila nějak zareagovat nebo pochopit, co se děje, dobrácká sestřička už tlačila vozík, na kterém jsem seděla, pryč. Vojta spěchal za námi.

"Slečno, halo, proberte se!" zvonilo mi v uších. Zdálo se mi, že se se mnou třese celý svět. Když jsem otevřela oči, došlo mi, že jediné, co se třese, je moje hlava. Nade mnou se totiž skláněla postava v bílém, pravděpodobně doktor, a lehce mě profackovala. V první chvíli mě to naštvalo,

"Je to blázen," uklidňovala jsem se. "Jak si mohl myslet, že mu tohle všechno budu věřit? Takové nesmysly! Prý tři roky! Přitom se ty výpadky objevily až nedávno, po tom koncertu. To bych si toho přece všimla dřív. Přece nemůžu jen tak zapomenout, že

Vojtovi však na panu Čepkovi asi nepřipadalo nic divného, a tak se od něj nechal pozvat dovnitř a mě vtáhl s sebou. Seděli jsme tedy u Čepkových v obýváku a já měla pocit, že se mi to snad zdá. Nic z toho se nemůže být pravda. Tohle se neděje. Vždyť

Mlčky jsme stáli jsme před dveřmi paneláku. Mlčeli jsme už od odchodu z čajovny. Nevěděla jsem, co říct, co si o tom všem vlastně myslet.
Že bych měla dvojče, od kterého mě v dětství oddělili? Nebo někdo použil na svůj doklad moji

O pár hodin později sedím s Vojtou v čajovně, kde si dopřáváme vodní dýmku na uklidnění.
Vojta mi vypráví, co se vlastně dělo. "Konečně jsme vystáli frontu na tu lanovku a jeli jsme nahoru na Hohensalzburg, vystoupili jsme z lanovky a já tě